S láskou a vděčností vzpomene františkánská terciářská rodina

11. výročí úmrtí svého nezapomenutelného duchovního otce

P. Aloise Moce

při eucharistické oběti dne 17. srpna 2006 v 8 hod. ráno

V kostele Panny Marie Sněžné v Praze.

Nezapomenutelný májový podvečer

S chřipkou se na návštěvu do domova důchodců nechodí. Škoda, zrovna dnes je tam veliká slavnost. Ne proto, že je svátek oblíbeného světce, sv. Jana Nepomuckého, ale proto, že se budou konat sliby – profes klientky Boženky, naší mnohaleté lékárnice, která do domova důchodců odešla na odpočinek.

Malá jilemnická skupinka SFŘ odjíždí do domova důchodců blízké Rokytnice. Děti s sebou neberou, protože mše svatá začne až v 18 hod. To až Dr. Štěpán, který je také členem františkánské rodiny, se může vrátit ze služby. Jede se krásnou krajinou. Domky kolem cest a pak už jen kopce a lesy. I domov důchodců je na vrcholu kopce, kde fouká, ale krkonošské hory jsou na dosah a dá se tu naslouchat šumění lesů…

Kvůli chřipce nemohu být přítomná, ale druhého dne pečlivě naslouchám všem našim členům, kteří sdělují své dojmy: Vznikla nádherná, radostná atmosféra. V malé vkusné kapli sloužil mši sv. mladý kněz Vítek Horák a pozval si k té slavnosti i svého vikáře P. V. Huška z Lomnice nad Popelkou. Také jáhna ze Studence Fr. Horáčka. Snad tu je ale nejšťastnější jáhen Česlav, který pravidelně po léta přijíždí z dálek, aby uvedl každého nového člena. Boženka přijímá nové jméno – Bernadetta. P. Horák nadšeně rozhlásil po všech svých farnostech, od Harrachova počínaje, jak dobré a užitečné je žít s církví v některém z jejích řádů. Proto se z okolí sešlo více lidí a nyní se tísní kolem invalidních vozíků zdejšího ústavu. Hluboce prožívaná mše svatá velice posilnila. I píseň pronikala do duší: „Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím, ať zářím Tvým pokojem…“

I společné posezení a popovídání si mezi sebou dalo pocítit, že Ježíš tu je uprostřed a přináší svěžest života i ve stáří.

Antonie Hofmanová OFS

Z kuchyňského koutku

Koupila jsem krásně zabalenou sůl. A taky patřičně drahou. Velkými písmeny přes základní označení hlásalo balení pyšně: Jodidovaná sůl. Vzala jsem špetku – a nic. Vzala jsem dvě špetky – a zase nic. Vzala jsem – už trochu nazlobeně, že to té polévce osolím – skoro celou lžíci – a věřte nebo nevěřte, jako bych tam hodila dvě zrníčka mezi prsty.

My, hospodyňky, co chodíme do kostela, při vaření občas přemýšlíme. A tak jsem si hned vzpomněla na Ježíšova slova o soli, která, když pozbude své solivosti, bude vyhozena ven a lidé po ní budou šlapat. Ale protože zrovna nemrzlo, zželelo se mi soli a nasadila jsem si brýle, abych pro ni nalezla nějakou polehčující okolnost. A opravdu: sůl obsahovala nejen jód, ale taky vápník a hořčík a mangan a taky vitamíny – a možná rozdrcené zlaté pruty a magnetické vibrace. Zkrátka, byla to velmi bohatá sůl. Jediný její problém byl – že nesolila. Schovala jsem ji, ale při první chřipkové epidemii jsem zašlo bezmyšlenkovitě do lékárny, koupila vitamíny se stopovými prvky, a sůl jsem tak definitivně odsoudila k nepotřebnosti. A tak byla hospodyňka poučena: neboj se být obyčejnou solí, která nedělá nic jiného než to, že solí. Dokaž přijmout chudobu soli, protože koneckonců nic jiného za úkol nemáš. Hořčík, mangan a vápník přenech jiným. Možná je to jediná možnost, jak si okolní svět všimne, že sůl – když by jako v té pohádce nebyla – potřebuje víc než zlato.

Věra Eliášková OFS