Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 Hned na začátku tohoto článečku se musím přiznat, že jsem poněkud v rozpacích. Na jedné straně pociťuji velkou radost nad velmi zajímavým odhalením, na druhé straně mám obavy, jestli se mi podaří zmíněnou skutečnost sdělit co nejsrozumitelněji.

 

 

 

 

 Každý asi ví, že jedním z nejskvělejších literárních děl v celých lidských dějinách je Božská komedie od pana Dante Allighieriho. Dílo bylo dopsáno v roce 1320 a můžeme o něm směle hovořit jako o básnické katedrále. Sestává ze tří částí: Peklo, Očistec, Ráj. Každá část je rozdělena do jednotlivých zpěvů. Naším zájmem bude poslední, tedy 33 zpěv Ráje, v němž náš autor popisuje vrchol svého putování, tedy jakýsi tajemný okamžik, kdy směl jako smrtelník pohlédnout přímo na tajemství Nejsvětější Trojice.

 

 

 

 

 Již tato skutečnost je pro nás františkány velmi zajímavá. Teologie totiž obvykle učí, že přímého patření na Boha člověk smí dosáhnout až po smrti. Dante však popisuje nikoli trvalý stav blaženého patření, nýbrž okamžik blaženého patření v době pozemského života. Jak postupuje?

 

 

 

 

 Nejprve nádherně vzývá Pannu Marii, aby mu pomohla svou mocnou přímluvou a aby při onom obdarování zůstal při zdravém rozumu (verše 33,1-48). Pak se zmiňuje pokyn svatého Bernarda, který jakožto velký ctitel Panny Marie úsměvem pokyne Dantemu na znamení, že Maria ho vyslyšela (verše 33,49-51). Dante dále jasně říká, jeho schopnost vnímat překročila sílu jeho slov (verše 33, 55-57). Následující verše jsou jako vzpomínka toho, kdo procitne a vypráví svůj sen (verše 33,58-63). Následuje nádherný popis vidění Nejsvětější Trojice (verše 33,64-144).

 

 

 

 

Nyní k tomu, proč je to pro nás františkány tak zajímavé. Odborníci na středověkou teologii vědí, že Bonaventura se v dané věci poněkud odchyluje od obecného mínění, neboť učí, že člověk v době pozemského života může ve vytržení jaksi na okamžik spatřit Boha přímo:

 

 

 

 

„Toto povznesení totiž činí duši natolik podobnou Bohu, nakolik je to možné ve stavu putování [tedy v době pozemského života]… Tak tedy, jak se tvrdí, nemají stav slávy, nýbrž úkon, a stejně jako je tato vize na rozmezí cesty a vlasti, tak je také na rozmezí setrvání v těle a odchodu z těla“ (Hexaemeron, III, 30; Opera Omnia V, s. 347-348).

 

 

 

 

 Je tedy zřejmé, že Dante se nechává ve 33. zpěvu Ráje inspirovat Bonaventurovou originální teologií, když popisuje svůj mystický prožitek vytržení, onen „úkon slávy“, okamžik „blaženého patření“. Nemělo by nás také překvapovat, že nejprve prosí Pannu Marii, aby při tom všem uchránila jeho časný život i jeho smysly, protože se jedná o zážitek na hranici setrvání v těle a odchodu z těla:

 

 

 

 

    „Dál prosím, královno, jež, co bys chtěla,

 

 

 

 

    vše zmůžeš, abys uchovala zdravé

 

 

 

 

    v něm po tom zření všechny smysly těla“ (Ráj 33, 34-36).

 

 

 

 

 To ale není poslední podivuhodná souvislost mezi Dantem a Bonaventrou. Svědčí o tom následující verše z Božské komedie:

 

 

 

 

    „V podstatu světla vznešeného vzhlédna,

 

 

 

 

    jasnou a hlubokou, já spatřil kruhy

 

 

 

 

    tři barev tří, jichž míra byla jedna“ (Ráj 33, 115-117).

 

 

 

 

 Dante zde popisuje tajemství Nejsvětější Trojice a hovoří o jakýchsi kruzích. To je ale zcela evidentní narážka na originální kruhové schéma, jehož prostřednictvím Serafický doktor znázorňoval toto tajemství všech tajemství. Podle Bonaventury totiž platí, že Syn vychází z Otce a zase se k němu kruhovým způsobem vrací. Z Otce i Syna vychází Duch svatý a opět se k nim vrací stejnou cestou jako Syn. Díky Synu a Duchu svatému pak stejné putování smíme podniknout i my. V dané věci mi nezbývá nic jiného, než odkázat na šestou kapitolu mé knihy Soteriologie a teologie kříže Bonaventury z Bagnoregia, Brno 2002, s. 207-224.

 

 

 

 

 Přesto si ale dovolím uvést jeden delší Bonaventurův text, který hovoří o tom, jak se zmíněné tajemství projevuje v dějinách spásy. Jedná se o komentář prvních veršů knihy Kazatel. Náš autor se táže, jaký je skrytý, mystický význam zmínky o Slunci, větru a řekách.

 

 

 

 

 „Tento kroužící vítr je Duch svatý, o němž se proto praví, že vše objasňuje, neboť nám umožňuje všechno probádat. V tom smyslu hovoří druhá [kapitola] prvního [listu] Korinťanům (2,10): Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Duch znamená kráčet v kruhu, neboť nám umožňuje, abychom se pohybovali v kruhu. Proto [stojí] v sedmé [kapitole knihy] Moudrosti (srov. 7,22): Hbitý duch moudrosti je tedy kroužící, a tak nám dává poznat kruh pomíjejícnosti, Jób [kapitola] první (srov. 1,21): Nahý jsem vyšel z lůna své matky a nahý se tam vrátím. Dále pak ten kruh milosti, o němž [hovoří] Jan v šestnácté [kapitole](16,28): Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a vracím se k Otci. Dále pak [kruh] slávy, první [kapitola knihy] Ezechiel (srov. 1,28): Bylo to vzezření jasného kruhu a taková byla podoba slávy Páně. Tuto [slávu] dává spatřit Duch Boží, třetí [kapitola] druhého [listu] Korinťanům (srov. 3,18): Na naší odhalené tváři se zrcadlí sláva Páně atd. - V tomto kruhu jde o to, že vše je od Boha a [směřuje] k Bohu.“ (Comm. Eccl., c. I, I; VI, 13b.)

 Co dodat na závěr? Často se říká, že František jako mystik inspiroval velké teology, v první řadě Bonaventuru a Jana Duns Scota. Zároveň je ale třeba dodat, že velká teologie dokáže inspirovat umělce a především básníky. Dante určitě znal některé Bonaventurovy spisy a nechal se jimi vést při sepisování své Božské komedie. Pravda a krása se tak setkávají a vydávají fascinující svědectví o tajemstvích naší víry. Dante oděl Bonaventurovo myšlení do skvostných slov, jejichž nádhera je vskutku předchutí nebe. Jak teolog, tak básník se v síle milosti stávají v jistém slova smyslu proroky, Božími mluvčími a ukazateli na cestě směřující k Trojjedinému. Upřeme tedy své zraky vzhůru, protože právě z oné nádhery vzchází síla naší naděje, která je pak schopna přispívat k příchodu Božího království do tohoto světa.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ctirad Václav Pospíšil OFM

 

 

 

 

Ilustrace italského anonyma z 15. stol.