Vzpomínky otce Stanislava Juříka OFM - 3

Juřík, Stanislav OFM

V kriminálu na Mírově jsme prožili ovšem i bolestné věci, těžkosti, bylo málo jídla. Za všechno možné byly tresty. Jenom za nalezení nějaké napsané věci (my jsme nesměli mít ani pera, ani tužky, ani žádné papíry; všechno jsme sháněli všelijakým způsobem) byl hned týden korekce, to znamená týden o samotě, nebo nanejvýš že jsme přes den pracovali a pak jsme museli do té korekce. Taky jsem prožil asi třikrát nebo čtyřikrát na Mírově korekci. Dokonce v temnotkách: dvakrát v temnotkách a asi dvakrát jsem ji prožil jinde. A takhle v těch temnotkách, nebo lépe řečeno v těch korekcích, jsme to samozřejmě odnášeli my kněží. A my jsme na těch korekcích ještě dělali legraci. Ještě jsme tam zpívali, aby to ti druzí slyšeli. Korekce byla hluboko v podzemí ve skále, šlo se k ní dlouhou chodbou. Z korekce na začátku chodby asi šest metrů daleko bylo vidět malé okénko, kterým jsme viděli alespoň trošičku sluníčko… vlastně sluníčko jsme neviděli, jenom světlo. Světlo jsme občas viděli…  

 

 

 

 

Tak to byly takové radosti a bolesti. Radosti kněžského společenství.  Dokonce tam bylo hodně konverzí a křtů.  Dokonce tam bylo i nějaké to svěcení. Takže tam bylo mnoho krásných a důležitých věcí.  Když se bachaři něco o tom dozvěděli, tak nás hned zase dali kněze a laiky od sebe pryč, jenomže potom viděli, že jim stejně posíláme různé psané přednášky, tak nás zase dali dohromady… Ale byli tam taky bachaři, kteří byli celkem seriózní. Pater Urban nám o tom vyprávěl. On byl na oddělení nemocných a starých, takže když jsme se potom setkali, vyprávěl, jak v balíku, který tam dostal, byly hrozinky i hostie, a bachař, který dělal prohlídku balíků, jeho balík rozdělal, ale hrozinky i hostie v něm nechal, protože chtěl, aby mše svatá mohla bát sloužena. Byl to bachař z Olomouce. Takže byli i dobří bachaři. Však kvůli nám, hlavně kněžím a muklům, bylo asi 13 bachařů prý potom taky zavřeno v kriminále. Ovšem někteří si z balíků odnášeli domů třeba čokolády nebo něco jiného z potravin. Tak to byli takové zážitky, které máme z kriminálu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě jsi moc nemluvil o práci v kriminálu.

 

 

 

 

Vzpomínal jsem Jáchymov?

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě ne, byli jsme stále na Mírově.

 

 

 

 

Na Mírově jsem byl dvakrát, potom jsem byl tři roky v Jáchymově. Tam byl život trošku otevřenější. Tam, co jsme pracovali, se měřila radioaktivita rudy. Ruda se tam dovážela a my jsme ji měřili. Drtila se ve věži smrti, jak ji nazývali, a tam jsme žili zabalení v hadrech německých vojáků.

 

 

 

 

 

 

 

 

Proč se říkalo věž smrti?

 

 

 

 

 Jmenuje se věž smrti, protože tam se konala nejnebezpečnější práce. V té věži se začala drtit radioaktivní ruda, nejdříve na větší kusy, pak na menší kusy, tou věží ruda spadala dolů a dole pak se drtila na malé kousky, dávala se do barelů, ty se odvážely do vagonů, kterými se ruda odvážela pryč.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak se vám tam žilo?

 

 

 

 

Byli jsme oblečeni do hadrů po německých vojácích. Venku byla velká toaleta, potom tam byla kuchyň a jídelna. Strava tam byla trochu lepší, také jsme si trochu přivydělávali, měsíčně něco přes sto korun. Přikupoval jsem si chleba, rohlíky, jednu dobu tam bylo dokonce možné koupit pivo, ale to brzy zase zarazili, protože se toho začalo zneužívat. Strava byla trochu lepší, protože práce to byla velmi těžká. Já jsem byl u měření radioaktivity nebo při nakládání bedýnek s rudou na koleje, po kterých se vozily nahoru na věž.  Bedýnky měly kolem pětatřiceti kilogramů, jedna vážila dokonce 175 kg, byla v nich čistá ruda. Pracovalo se na tři směny, ranní, odpolední, noční.  Po práci se šlo na lágr – bydleli jsme v lágru „L“, který byl hned vedle. Tam samozřejmě byly další práce, muselo se uklízet velké nádvoří, bylo na něm hodně popela, který se vynášel z kamen. Hlídali nás bachaři. Jeden z nich byl Slovák, který se ke mně přihlásil: když jsem byl jako novicmistr v Hájku, on tam s partou tehdy působil a pamatoval se na mne. Měli jsme spolu hezký vztah, dokonce za mnou přišel, když jsem hlídal u ohně, a tam jsme spolu hovořili. Potom tam byl ještě jeden, kterého jsem znal z dřívějška jako studenta: bydlel v Klášteře nad Ohří a studoval na měšťance v Kadani. Když jsem tam sloužil, vozil jsem ho někdy do školy na motorce. A tento mládenec, když byl na vojně, přijal funkci strážce našeho lágru. Ten se ke mně také přihlásil, povídali jsme si spolu, a když jsme měli oba zároveň noční službu, tak jsem mu říkal: „Tak se hezky vyspi.“

 

 

 

 

Ale byli tam také surovci. Jednou jsem šel s paterem Bernardem v dešti, a jak jsme přeskakovali kaluže, nepozdravili jsme jednoho esenbáka. Ten nás zastavil a poslal nás do kanceláře k sepsání protokolu.  Službu tam měl jeden Slovák, který neuměl ani psát. Jak nás uviděl, vztekle vyskočil ze židle a hnal se se zaťatými pěstmi proti nám. Já jsem zvedl ruce, jako že se budu bránit, ale Bernard mi jen tiše řekl: „Co to děláš?!“ Zůstal klidný, ani se nepohnul. To esenbáka asi překvapilo, nic nám neudělal, protokol nesepsal a vyhodil nás z kanceláře.

 

 

 

 

Přátelství jsme měli i s některými Ruskami, které tam pracovaly, jenomže ony byly velmi opatrné a prosily, abychom nevzpomínali, že tam jsme s nimi.  Také vedoucí Koroplov byl celkem slušný, choval se k nám dobře. Jednou se stalo, že jsme i stávkovali. Připojil se k nám celý lágr. Tehdy nás obklíčilo spousta esenbáků se psy, vyhnali nás na dvůr a začalo vyšetřování, ale nakonec nás prosili, abychom šli pracovat, že na nádvoří už je moc bedýnek, které je potřeba naložit na vagony.

 

 

 

 

 

 

 

 

Proč byla ta stávka?

 

 

 

 

Protože nám určili vysoké normy, které nebylo možné splnit. Také nástupy byly častější, procovalo se i když byla velká zima nebo pršelo. Všechno jsme museli vydržet a plnit normy, ať byla jakékoliv počasí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Byl tam také někdo zajímavý?

 

 

 

 

Přišli tam také ti, kteří dříve měli nějaké šarže a funkce v KSČ, pracovali na velvyslanectvích a podobně. To nám sice nebylo moc milé, ale zastali jsme se jich proti civilním vězňům, kteří byli někdy hodně suroví a krutí a byli by těmto novým vězňům hodně ublížili.

 

 

 

 

Na návštěvy nás odváželi do domku směrem k městečku Bigmanovu. Bachař nás tam dovedl a zase nás přivedl zpět. Hlad jsme neměli, dokonce z peněz, které jsem dostával, jsem mohl mamince posílat 82 korun měsíčně, protože nepobírala žádný důchod. Pracoval jsem na radioaktivním pracovišti, ale nakonec mně to neublížilo, ale zemřeli dva naši kandidáti, kteří chtěli být františkány.

 

 

 

 

Potom nás odvezli zase na Mírov, kde jsem prožil čtyři roky až do propuštění. Když nás odváželi, byli jsme v autobuse vždy dva a dva k sobě přivázáni. Jeli jsme také kolem Kladna a z Kladna kolem Hájku, tak jsem všem ukázal na Hájek, z kterého byla vidět věžička mezi stromy, a řekl jsem, že tam jsem žil a působil. Bachař se na mne obořil a okřikl mě, abych mlčel, ale já jen povídám,  kde jsem působil jako představený.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak už přišlo propuštění?

 

 

 

 

Před propuštěním nám dávali lepší jídlo, aby nevyšlo najevo, jak nám ničili zdraví. To už jsme cítili, že se něco děje, někteří bachaři také říkali, že asi bude amnestie, takže jsme už trošku počítali s tím, že budeme propuštěni. Tehdy také za mnou na Mírov přišli estébáci z Prahy a ptali se mě, co bych dělal, kdybych byl propuštěn. Také mě pozvali na StB ještě do Prahy na Ruzyň, kde jsem prožil šest týdnů. Tam mě vyslýchali, jestli jsem provinciál, a co se v provincii odehrává. Řekl jsem jim, že nic nevím, že jsem zavřený.

 

 

 

 

Pak už přišlo v roce 1960 propuštění, doprovázeli nás až k vlaku a pak až do Zlína a tam nás propustili. Já jsem jel do Veselé za maminkou. Šel jsem pěšky ze zastávky autobusu a když jsem šel po Hraničkách, – tak se to jmenuje nedaleko našeho domku, tak mě poznala Eva, která byla malá holčička, když mě zavřeli, a běžela mi naproti  a padla mi do náruče. A maminka hned šla z pole připravit něco k jídlu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak jsi zůstal doma?

 

 

 

 

Zůstal jsem doma na Veselé, tehdy ještě u maminky, později potom u bratra a švagrové, pak jsem odešel do Choryně po úmrtí P. Bartoloměje. Vzpomínám, že jednou k sestřičkám přišel na návštěvu biskup Zéla, který byl se mnou v kriminále na Mírově. Přišel je navštívit, protože ony také sloužily na arcibiskupství v semináři. Šel jsem tedy návštěvu uvítat, a pochopitelně jsem ho jako biskupa vítal slovy: „Vaše excelence, vítáme vás tady na Choryni!“ A on povídá: „Já tě neznám!“ Vyděšeně povídám: „Ale znáte, vždyť jsme byli spolu na Mírově a tam jsme si byli tak blízcí!“ A on opět: „Já tě neznám!“ Divil jsem se, že tak rychle zapomněl, ale on povídá: „Dokud mi nebudeš tykat, tak tě neznám!“ Tam v kriminále jsme si všichni tykali, ať to byl třeba biskup. S arcibiskupem Očenáškem si tak tykáme dodneška.

 

 

 

 

Ve Slušovicích byl P. Josef Pekárek. Od sester z Choryně jsem v roce 1968 šel už po třetí do Plzně. Z Prahy tam byl poslán P. Jiří Mazanec, aby se ujal správy františkánského kostela. Na arciděkanství byl tehdy P. Jan Kozlík, který P. Mazance nepřijal na faru, protože měl částečný důchod. Bydlel proto u terciářky Milky Velecké. Vyžádal jsem si na arcibiskupství kaplanku a zařídil duchovní správu u Panny Marie Nanebevzaté. Pak se ke mně přistěhoval P. Jiří. Tyto nové poměry povzbudily k činnosti také plzeňské terciáře. V té době bylo v Plzni mnoho zpovídání a celodenní služby v krematoriu a na hřbitovech. Kaplanská služba spočívala v týdenní službě v kanceláři, další týden v krematoriu a na hřbitovech a třetí týden pouze bohoslužby v kostelích sv. Bartoloměje, sv. Jana Nepomuckého, sv. Jiří, Nanebevzetí Panny Marie, u Všech svatých, u sv. Mikuláše, u „Ježíška“, u sv. Václava v Doudlevcích (zvaném dřevěná katedrála), příležitostně v Bolevci.

 

 

 

 

Tehdy tam působili ještě kněží Neliba, Hýža, Táborský a Muzikář.

 

 

 

 

 

 

 

 

Začínal tlak normalizace, byl ustaven PIT (Pacem in Teris) – zdroj nebezpečí. Byl jsem podezírán, že mám velký vliv na kněze a mládež. Zvláště půlnoční u františkánů byla trnem v oku, protože mládež mě po mši doprovázela na arciděkanství. Pro návštěvy mládeže jsem byl v roce 1972 často vyslýchán. Nepřestal jsem však sloužit, navštěvovat nemocné a také krematorium, kde všichni – řečníci, zpěváci a hudebníci – byli zvlášť přátelští.

 

 

 

 

Začaly výslechy spolukaplanů. Jeden vojenský lékař byl propuštěn z armády a mnoho přátel bylo pronásledováno.

 

 

 

 

Byl jsem odsouzen na 15 měsíců. V roce 1973 však přišla amnestie, ale do duchovní služby jsem se už nemohl vrátit. Byl mi dán důchod 741 korun. Odešel jsem tedy k rodnému bratru Rosťovi do Veselé. P. Jiří byl ustanoven administrátorem v Holýšově.

 

 

 

 

  Ale pořád to bylo hodně přísné. Asi třikrát mě ještě vyslýchalo StB, jednou ve Zlíně, potom mě navštívili a musel jsem s nimi do Slušovic na obecní úřad – nechtěli mě vyslýchat doma. Ptali se mě na mé cesty do Plzně, chtěli vědět, ke komu a proč tam jezdím. Řekl jsem jim: „Když se takto ptáte, tak víte, ke komu tam jezdím.“

 

 

 

 

  Celebroval jsem potom jenom doma, protože jsme měli zakázány kněžské služby.  Když slyšeli, že někdo celebroval doma a byl tam někdo účasten, tak ho znovu zavřeli.  Ale já jsem samozřejmě doma celebroval, chodívala tam na mši svatou stařenka a maminka a maminka švagrové, pak tam chodívali Vojta a Líza, i když byli na Veselé na vesnici, někteří, kteří mě měli hlídat.  Po tom druhém zatčení a navrácení jsem už veřejně sloužil všude, nejdřív v kapli a potom i v celém okrese, a pak i na Slovensku.