Modlitba před Ukřižovaným

Conti, Martino OFM

Všechny latinské rukopisy, které uvádějí Modlitbu před Ukřižovaným (FP 276), potvrzují, že sv. František ji vyslovil na začátku svého obrácení (1205/6). Podle většiny rukopisů se tato modlitba váže k známé epizodě u sv. Damiána, totiž ke slovům, které pronesl Ukřižovaný: „Františku, jdi a obnov můj dům“ (2Cel 10: FP 592; Leg3dr 13: FP 1411). Tato událost je všeobecně datována r. 1206.

Modlitba před Ukřižovaným u sv. Damiána (kterou neuvádějí ani Celano ani Tři druhové) se rodí ve chvíli, kdy sv. František hledá Boží vůli. Na výpravě do Apulie ve Spoletu řekl Pán v noci Františkovi: „Vrať se domů, vidění se vyplní duchovním způsobem“ (2Cel 6: FP 587; Leg3dr 6: FP 1401). Sv. Bonaventura vysvětluje: „…neboť vidění (výzbroje ozdobené znakem Kristova kříže), kterého se ti dostalo, znamená duchovní působení; vyplní se na tobě ne lidskou činností, ale Božím řízením“ (LegMai 1,3: FP 1032).

 

 

 

 

 

 

 

 

Zaměření modlitby

ústředí jádro Modlitby před Ukřižovaným nepředstavuje prosba o tři teologální ctnosti: dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, ale, jak zdůrazňuje závěrečný příkaz: abych splnil tvůj pravý a svatý příkaz.

 

 

 

 

Aby splnil „příkaz“, označený v modlitbě jako „svatý“, tj. ne světský, ale božského původu, a „pravý“, tedy autentický, František potřebuje nadpřirozené světlo, totiž božskou moudrost a poznání.

 Jako Šalamoun se obrátil na Pána (1Král 3,6-9) a v modlitbě žádal a dostal rozum (Mdr 7,7), totiž dar chápání a moudrosti (2Kron 1,8-10) – ctnosti nezbytné, aby pochopil Boží vůli, líbil se mu ve všem, zbudoval chrám v Jeruzalému, vedl spravedlivě Boží lid Izraele a poznal Boží úmysly (Mdr 9,4-13) – tak František prosí „Nejvyšší, slavný Bože“, aby osvítil temnotu jeho srdce a dal mu rozum, totiž chápavost a moudrost, a poznání, to je nadpřirozenou znalost, aby dokázal pochopit význam příkazu a měl vůli splnit jej (Žl 17/18,29; 118/119,34).

 

 

 

 

Formulace plnit příkaz připomíná janovské texty, v nichž se tvrdí, že Kristus uskutečňuje příkaz, který dostal od Otce: Jednám, jak mi Otec přikázal (Jan 14,31). Výraz příkaz zde i v jiných janovských kontextech (Jan 10,18; 12,49) se vztahuje na poslání, které Otec svěřil Synovi a které Syn výslovně přijímá svobodnou vůlí. Jako Kristus projevuje před světem svou lásku k Otci, když plní jeho příkaz, tak František se obrací k Pánu a prosí ho, aby mu dal „pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku“, aby tak dokázal přijmout, pochopit a splnit „příkaz“, který mu byl Ukřižovaným svěřen.

Je vhodné upozornit na skutečnost, že pochopení příkazu Ukřižovaného Františkem je postupné. Tato postupnost jde bok po boku s jeho ujasňováním si povolání jak na úrovni osobní (když v Porciunkule slyší evangelium o rozeslání apoštolů: Mt 10,7-13), tak na úrovni vůdce bratrského společenství apoštolského typu. Schválení františkánského společenství Inocencem III., a spolu s tímto společenstvím jejich Forma vitae (způsobu života) a udělení pověření hlásat pokání (1209/10) – dobře doloženého prvními životopisci a prvními dokumenty danými řádu Apoštolským stolcem – přiznávají Františkovi, že dospěl k plnému pochopení obsahu příkazu Ukřižovaného ze sv. Damiána.

Aby zařadil do církevní struktury nové bratrské společenství a dal mu pevný právní základ, IV. lateránský koncil (1215) bere na vědomí schválení františkánského společenství Inocencem III. a ustavuje čtvrtý typ řehole, „apoštolský řeholní institut“, který je takto připojen k dosavadním třem řeholním institutům: poustevnickému, mnišskému a kanovnickému (Jakub z Vitry, Historia occidentalis 2m32,1 – FP 2214).

 

 

 

 

Františkovo vědomí, že dostal příkaz, který vyžaduje od něj a od jeho bratří věrnost, vyplývá jasně kromě z řehole i z Listu kapitule (úvod – FP 216) a Listu věřícím (úvod – FP 180). Pokud jde o řeholi, stačilo by připomenout hlavy pojednávající o apoštolské činnosti Menších bratří.

Aby splnil „příkaz“, František potřebuje, aby Bůh osvítil temnotu jeho srdce, neboť, jak čteme v Listu věřícím, neposlušnost Božím přikázáním je příznačná pro toho, kdo miluje temnotu více než světlo. Osvícen božským světlem, které pochází z víry, a podpírán nadějí a láskou, František pochopí obsah modlitby před Ukřižovaným, a prostřednictvím poslušnosti splní příkaz, který dostal od Krista. Příkaz, kterému sv. František se svým bratrským společenstvím zasvěcuje všechen čas, stává se „cestou“, kterou je třeba ujít, a „posláním“, které je třeba uskutečnit. Aby toto všechno vykonal, potřebuje víru, naději a lásku.

 

 

 

2. Teologální trojice

 

 

 

 

Ve Spisech sv. Františka je trojice teologálních ctností uvedena poprvé v Modlitbě před Ukřižovaným a seřazena podle pavlovské formulace v 1Kor 13,13: víra, naděje, láska. Tím, že naději klade až po víře, vyjadřuje František přesvědčení, že víra představuje podstatu a základ naděje (Žid 11,1).

 

 

 

 

Spíše než za základní prvky křesťanského života jsou víra, naděje a láska sledovány ve vztahu k příkazu kázat, který František dostal u sv. Damiána od „Nejvyššího, slavného Boha“ a který se mu ujasnil v Porciunkule.

Z modlitby nevyplývá nic, co by se týkalo „příkazu“; je však pochopitelné, že, podpírán vírou, nadějí a láskou, bude František schopen přijmout a splnit „příkaz“ opravit jeho dům, který mu Pán svěřil.

Temnota srdce byla zahnána světlem Božího zjevení, které vyžaduje odpověď víry; víry ztotožňující se s poslušností. Aby uvěřil-uposlechl „Nejvyššího, slavného Boha“ a splnil jeho „příkaz“, František potřebuje „pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku“. Ctnosti, které může dostat jen od Dárce každého dokonalého daru. František se na něj obrací a formuluje svůj požadavek: Dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku. Víra, naděje a láska jsou ctnosti, které Františka osvěcují, dávají mu obsah a podporují jej při vykonávání „příkazu“. Z druhé strany pak „příkaz“, prožitý a uskutečněný, dává Františkovi růst ve víře, naději a v lásce.

Tak jako v 1Sol 1,3 (ať je vaše víra účinná, láska obětavé a naděje vytrvalá), František každou teologální ctnost označuje přídavným jménem: žádá od Boha o víru „pravou“, naději „pevnou“ a lásku „dokonalou“.

Pravá víra je ta, která odpovídá zdravému učení, neposkvrněnému jedovatým býlím bludu (2Petr 2,15): je to víra prožívaná správně, jak to ukládá římská církev (Napomenutí 26: FP 176). František se věnuje službě kázání, věří, že evangeliem se projevuje Boží moc a přináší záchranu každému, kdo věří (Řím 1,16), a proto je hlásá; věří, že slovo o království je jako kvas, a proto je zadělává do mouky, aby se všechno prokvasilo (Mt 13,33); ví, že evangelium o království je semeno, které klíčí a roste, on ani neví jak, a proto je zasévá (Mk 4,26-29). Podepřen touto vírou František obchází města a vesničky, aby hlásal slovo, které přináší spásu - věřícím i nevěřícím.

K uskutečnění „příkazu“ kázat evangelium je nezbytná „pevná“ naděje. Spes certa je taková, která odvozuje svoji pevnost od „pravé“ víry, totiž plně katolické. Pevná naděje je taková, která spoléhá na Krista, základ a hlavního stavitele církve (1Kor 3,11), a tak pomáhá kazatelům, aby zůstali pevní v katolické  víře a pokládali se za jeho spolupracovníky v apoštolské službě (1Kor 3,9), a podporuje ty, které vyzval Kristus k vykonávání „příkazu“, a více než sami sobě důvěřovali vnitřnímu působení Boha, který je naděje a dává naději: „Neznamená nic ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, ale Bůh, protože on dává vzrůst“. Každý dostane odměnu podle vlastní námahy (1Kor 3,7-8).

 

 

 

 

Pevná naděje, nutná pro vykonávání příkazu, a proto Františkem v modlitbě vyžadovaná, je označována jako naděje stálá, jistá a vytrvalá. Tato naděje, která spoléhá na Boží věrnost, nepodléhá únavě a neklesá před obtížemi, překážkami a případnými neúspěchy. Je si vědom, že jiný rozsévá a jiný sklízí (Jan 4,37), a podporován „pevnou nadějí“, že dříve či později slovo, které zasel, přinese plod (Mk 4,26-29; Iz 55,10-11), František s trpělivostí a vytrvalostí (Lk 8,15) příkazu, kterýž mu svěřil Bůh, a při jeho vykonávání vkládá všechnu svou důvěru do toho, který dává růst (1Kor 3,6-9).

Dokonalá láska je taková, která podněcuje Františka, aby se plně zasvětil apoštolské činnosti hlásáním slova spásy. Věrnost „příkazu“ Ukřižovaného vyžaduje „dokonalou lásku“. Dokonalá láska podporuje Františka, aby kráčel cestami světa a přinášel prostřednictvím slova evangelia Boží lásku lidem a lásku lidí Bohu. Dokonalá láska, vyžadovaná v modlitbě: dej mi dokonalou lásku, stává se zdrojem apoštolského poslání. Podporován dokonalou láskou jde František světem, aby hlásal všem (věřícím i nevěřícím) a s důvěrou Boží království, obrácení a pokoj.

 

 

 

3. Závěr

 

 

 

 

Jak vidíme, v Modlitbě před Ukřižovaným spíše než prosba o teologální ctnosti: víru, naději a lásku, je položen důraz na závěrečné „abych“: abych splnil tvůj pravý svatý příkaz.

 

 

 

 

„Příkaz evangelizovat, podepřený pravou vírou, pevnou nadějí a dokonalou láskou, je pro Františka také „cestou“, kterou má projít, a „posláním“, které má uskutečnit. Oživován pravou vírou v sílu Božího slova, pevnou nadějí, že dříve či později toto zaseté slovo přinese plody spásy, a dokonalou láskou k Bohu a k bratřím, František učiní z „příkazu“ opravit církev – Boží dům zdroj svého apoštolského a charitativního poslání v církvi a ve světě. Je dobré připomenout, že církev – Boží dům (můj dům) se opravuje týmiž prostředky, kterými je budována: hlásáním evangelia.

Ti, kterým se dostalo milosti konat a hlásat pokání, obnoveni uvnitř v mysli, v srdci a ve svědomí jako František z Assisi, otevírají své srdce Boží lásce, na kterou odpovídají láskou úplnou a výlučnou (Mt 22,37; Mk 12,30).

Věrni „příkazu“ Ukřižovaného: „Jdi, oprav můj dům“, zasvěcují se vírou, nadějí a láskou službě bratřím apoštolskou a charitativní činností. Takovým způsobem i oni spolupracují na opravování jeho domu, totiž církve; té církve, která v eschatologické přítomnosti je stále budována a potřebuje přispění všech.

Martino Conti OFM

VITA MINORUM 6/2000

 

 

 

 

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM