Pojďme se mu poklonit!

Jáchym, Radim OFM

Řekli jsme si, že historie mudrců od Východu je jako dobrý román. K románu patří, že autor na nejnapínavějším místě přeruší sled vypravování, začne zdánlivě o něčem docela jiném, a oba proudy vyprávění se po čase sejdou. Tak vás napnu i já. V první části jsme si řekli, že advent znamená příchod, a to dvojí, že je to vzájemné přibližování. Takový byl už onen první advent před 2000 léty: mágové od Východu šli za novorozeným králem, ne však do bydliště jeho rodičů, kterým byl Nazaret, a setkali se s ním vlastně na cestě, v Betlémě, kde se narodil a odkud po několika týdnech musela rodina uprchnout do Egypta před Herodovým pronásledováním nechtěně vyvolaným právě těmito mágy, a kam ani po Herodově smrti už nikdy nepřišla. Po návratu Marie od Alžběty Josef poznal, co se s ní stalo, nedovedl to pochopit, Maria sama mu nic nevysvětlila, a tak „rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: »Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít Marii: dítě, které počala je z Ducha svatého, porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on spasí svůj lid.«“ Josef, muž spravedlivý, vzal velmi vážně svou novou úlohu být otcem Mesiáše před Zákonem. Protože věděl, že Mesiáš se má podle proroctví narodit v městě jeho otců Betlémě, a on tam zřejmě měl nějaké rodinné dědictví, přijal andělovu zvěst jako pokyn, aby se vrátil do Betléma a tam se usadil. Tady mu pomohla jedna světská záležitost: sčítání lidu, které se mělo konat právě onen rok v Sýrii. „Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského Nazareta vzhůru do Judska do Davidova města Betléma, protože byl rodu a kmene Davidova.“ Šlo ovšem především o soupis majetku a daně, proto musel přijít osobně, a potom už tam chtěl i s rodinou zůstat. Měli před sebou dlouhou cestu: museli přejít téměř celou Zaslíbenou zemí od severu na jih. Josef se vydal s Marií do Davidova města pravděpodobně cestou vedoucí podél nížiny řeky Jordánu; byla nejpříhodnější, neboť se vyhýbala území Samaritánů (viz POUTNÍK 12/1999). Jejich cesta vedla nejdříve rovinou Ezdrelonu. Stačilo vyjít pár set metrů na okraj horského pásma, na němž byl Nazaret postaven, aby se očím poutníků otevřel nádherný pohled. Před nimi, o 200 m níže, se rozprostírala tato rovina. Jejím středem vedla obchodní cesta na východ ke Genezaretskému jezeru. Podél něho začali Josef s Marií svou pouť. Stačila i jen běžná znalost Písma svatého, aby se taková cesta proměnila ve vyprávění o dějinách vyvoleného národa: tam se v době Soudců odehrála vítězná bitva Izraelitů s Kananejci, tam v městečku Šunem prorok Elizeus vzkřísil syna vdovy. Dál na východ leželo město Endor, v němž se Saulovi zjevil Samuel přinášející mu předpověď blízké smrti. Pouť Josefa a Marií tak byla setkáním s dějinami Starého zákona. Když urazili asi 20 km, odbočili na jih, neboť nebylo třeba jít až ke Genezaretskému jezeru, aby se dostali na cestu vedoucí do Judska. Stále více se střídaly pahorky a doliny a terén se snižoval k údolí Jordánu 200 metrů pod úrovní Středozemního moře. Toto údolí je ohromnou prohlubní táhnoucí se stovky km od severu na jih v šíři několika km. Po obou stranách ji ohraničují pásma hor. Její poměrně ploché dno představovalo dokonalou cestovní trasu. Josef s Marií dosáhli toto údolí v malé vzdálenosti od Genezaretského jezera. Nyní se jejich cesta stočila na opačnou stranu přímo na jih. Před nimi se až po obzor táhl pruh země klesající k Mrtvému moři, rozdělený na dvě části úzkým, klikatým korytem Jordánu. Tady někde museli nalézt první nocleh - měli za sebou již kolem 40 km pouti. Aspoň dva dny bylo třeba putovat údolím Jordánu. Začátkem prvého minuli město Beth Šean, němého svědka smrti Saula, prvního krále vyvoleného národa. Procházeli suchým terénem spáleným sluncem. Obraz krajiny zpestřovala pouze zeleň křoví a stromů rostoucích podél koryta Jordánu a nečetná obdělaná místa v blízkosti pramenů. Další nocleh nalezli patrně někde na úrovni úvozu Jabbok, jenž ostře protínal horské pásmo na východní straně údolí. Opět se jim vracely vzpomínky na dějiny Izraele: tam v tom úvozu Izákův syn Jakub bojoval s Hospodinem a dostal od něho požehnání. Dalšího dne se údolí  začalo rozšiřovat na více než 10 km. Před poutníky se na obzoru začal objevovat velký pruh zeleně: Jericho. O 10 km dál se jiskřila ohromná plocha Mrtvého moře. Marie s Josefem vkročili na místo triumfálního vstupu Izraelitů do Zaslíbené země pod vedením Jozuovým. V Jerichu se museli opět zdržet na nocleh, aby se odtud vydali na poslední etapu pouti - opustit údolí Jordánu směrem na západ k Jeruzalému a od něj 8 km na jih k Betlému. Nebyla to snadná cesta. Jericho leží 250 metrů pod hladinou Středozemního moře, a Betlém 750 metrů nad ní, takže bylo třeba překonat výškový rozdíl tisíc metrů. Judská poušť dělící obě města je silně zvlněná, a protože cesta vedla po hřebenech pahorků, stálé stoupání a klesání ji značně ztěžovalo. Protože jejich cílem byl Betlém, sešli stranou z hlavní cesty vedoucí do Jeruzaléma. Maria a Josef neměli v úmyslu zdržovat se ve Svatém městě, neboť potřebovali co nejrychleji dosáhnout cíl své pouti. Nakonec kdesi na obzoru uviděli domy malého městečka na jedné z výšin. Byli v Betlémě, u cíle své pouti. Zůstala za nimi všechna místa připomínající dávné události z dějin Vyvoleného národa. Oni šli za něčím jiným, novým. Třebaže zdánlivě bylo jejich cílem podřídit se římskému soupisu obyvatelstva, přece s jejich příchodem do Betléma mělo dojít k něčemu nekonečně většímu - měla nastat plnost času, měl přijít na svět Mesiáš, Pán. A tam se s nimi konečně měli po své dlouhé cestě setkat mudrci z Východu.

 Radim Jáchym OFM