Matějček, Zdeněk

Poslední stránky jsou vždy věnovány NAŠIM DĚTEM. Ale dnes  výjimečně budeme hovořit o dětech. Spolupráci s časopisem Poutník totiž přislíbil prof. Zdeněk Matějček, psycholog, který se po celý svůj život zabývá praktickou psychologií dětí a mládeže. Výsledky jeho práce jsou vysoce ceněny doma i v zahraničí, dne 28. října 1996 mu prezident republiky Václav Havel udělil medaili za vynikající výsledky v oblasti lékařské vědy. V rozhovoru nás seznámil se svými zkušenostmi v oboru i s cestou, jak k němu dospěl:

Pocházím z Kladrub, což je státní hřebčín. Můj otec byl za I. republiky ředitelem toho hřebčína a já s bratrem jsme vyrostli v tomto koňském prostředí. Od malička  jsem postižený luxací kyčelního kloubu, čili kulhal jsem, a nemohl proto dost dobře jezdit na koni, kdežto můj bratr šel tou cestou. která mu byla již tehdy předurčena. Vystudoval zemědělství. Já jsem šel cestou trochu jinou. Šel jsem na gymnázium a na vysoké škole jsem studoval češtinu a filozofii. Myslel jsem, že budu středoškolským profesorem. Ale osud to trochu zamíchal, přišel rok 1948 a komise tehdy rozhodovaly, zda kandidát bude moci učit nebo ne. Já jsem k té komisi raději ani nešel. Uchytil jsem se v ústavu, který se zabýval praktickou psychologií. Pro psychologii jsem měl určité předpoklady a vzdělání v tomto oboru bylo tehdy součástí studia filozofie. V ústavu byli dobří lidé, kteří mě přijali mezi sebe. Byl jsem tehdy již po čtvrté operaci nohy a můj šéf mi říkal: „Vy jste dvakrát postižený, jednak politicky, a ještě takhle tělesně, musíme pro vás něco udělat.“ Dovolil mi, abych chodil na náslechy, pak se uvolnilo místo a já jsem tam zůstal. Byl to můj osud. Začínal jsem psychologii od píky, a to dříve v praxi než ve studiu. Měl jsem to štěstí, že jsem měl vynikající spolupracovníky i šéfy. První byl dr. Říha, pak se ústav změnil na dětskou psychiatrii, vedl ji primář  Kučera, také vynikající a vzdělaný člověk, a potom primář Vodák. Byla to veliká škola života. Dr. Říha říkal, že psychologie, tak jak se tam zaváděla, je taková renesanční dílna, kde se mladí učí od mistrů. Já jsem se od těch mistrů učil, nabýval zkušeností.

Tento ústav byl pověřen sledováním ohrožených dětí, staral se také o dětské domovy, a když se rozšířila kolektivní péče - to už byla věc ideologická - my jsme ty děti sledovali. Tehdy se předpokládalo, že toto sledování přinese důkazy dobrého vlivu na děti. Ale my jsme za nějakou dobu měli všechny důkazy, že je to špatné. S doc. Langmeierem jsme výsledky publikovali v knížce o psychické deprivaci v dětství.

Situace se pozoruhodně obrátila už v časných šedesátých letech, dokonce vyšel nový zákon o rodině. Byli jsme mezi socialistickými zeměmi nejpokročilejší a postavili opět rodinu na přední místo při výchově dětí. U nás nikdy nebylo dáváno do jeslí tolik dětí jako v Sovětském svazu nebo ve východním Německu, a od šedesátých let byla rozšířena adopce, byly zakládány dětské vesničky, vyšel zákon o pěstounské péči atd. Sledovali jsme tehdy děti, které byly v ústavních zařízeních, poznávali jsme, jak vzniká psychická deprivace, mohli jsme sledovat, jak se napravuje v rodinné péči. Měli jsme také příležitost provádět řadu výzkumů, při nichž jsme sledovali děti v rodinách, v nichž byly nějakým způsobem ohroženy, například v rodinách alkoholiků, děti nemanželské, z rozvedených rodin, ale i děti, které vyrůstaly v dětských vesničkách, v pěstounské péči.  Toto je jeden zdroj našich poznatků sledovaných na větších skupinách dětí.

Zapomněl jsem ještě říci, že na dětské psychiatrii jsem pracoval dvacet let, pak jsem přešel do ústavu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů na dětské klinice v Krči, kde jsem byl dalších dvacet let, šéfem tam byl prof. Švejcar. Teď pracuji v Psychiatrickém centru Praha, které je výzkumným pracovištěm, kromě toho mám malý úvazek v dětském centru Paprsek pro děti mentálně postižené, a mám poradenskou ambulanci, protože jsem se poradenské službě věnoval celý život. Je to vždy práce s pacienty, rodiči, s učiteli. Tato poradenská služba se týká všeho, co je ve vývoji dětském a rodinném špatné. Člověk si pak více váží toho dobrého, když pozná tolik špatného ve výchově dětí.

Čím by mohl náš časopis naše čtenáře, rodiče a jejich děti, oslovit?

K tomu se mohu vyjadřovat jen z hlediska psychologického. Co je specificky náboženské, k tomu se musí vyjádřit teologové. Já sám jsem evangelík, ale kde je víra, tam je mnohé hluboce společné.

Dívám se na to takto: Velice podstatné je rozdělení podle věku. Mám představu, že něco trochu jiného je předškolní věk, kdy se dětem čte, pro co mají pochopení. Je to věk, ve kterém se tvoří vlastnosti, kterým říkáme prosociální. Dítě překračuje hranici rodiny a vstupuje mezi druhé děti. Je to doba, kdy se pěstuje a povznáší celá řada vlastností, které se dále v životě uplatní - myslím tím vlastnosti dobré. Je to: spolupráce, součinnost, pomoc někomu druhému. Kultivuje a povznáší se soucit, soustrast, kladou se základy přátelství, vytváří se společně radost, dělá se legrace. Děti se v tomto věku hodně smějí, dovádějí, dělají společně radost.

Pak přichází druhá velká etapa, doba školního věku, kdy děti mají největší fantazii, pohádky jsou jejich svět. Proto také například z evangelia vyprávění o vánočním poselství přijímají bez jakýchkoliv rozpaků.  Pro děti tohoto školního věku je vhodné vše, co rozvíjí fantazii. Hodně bych dával důraz na povídky o pomoci, a soucitu.

Dále přichází střední školní věk. Je to doba přibližně od 8 do l3 let. Tento věk končí praepubertou. Láká je dobrodružství, dramata, akce, dění, cizí kraje, mají zájem o přírodu. Nastupují hodnoty jako věrnost, obětavost, přátelství, hrdinství.

Potom přichází puberta u dětí mezi 13 až 15 lety. Děti začínají rozumět svým citům. Mají prožitky, zájem o poezii, zájem o přírodu, cestování. Mají schopnost rozumět druhému, v citové oblasti podle sebe soudit druhé. Přichází také krize autority - děti dobře poznávají, co je fasáda a co je za ní. Ve výchově je nutná upřímnost. Z praxe vím, že si děti na rodičích neváží tolik bohatství, moci, ale nejvíc  ze všeho upřímnosti a statečnosti. Tedy jsou třeba vzory lidí, kteří za něco stojí. Kde je vezmeme? Kolem sebe, v obyčejném životě, ale skutečné vzory, neboť jde o identifikaci s někým. V dřívějších  etapách byly chlapecké a dívčí skupiny od sebe oddáleny, ve středním školním věku se tvoří mužská a ženská identita, kluci zvlášť, holky zvlášť, teď nastupuje předvádění jedněch před druhými. Mladí lidé by právě nyní měli zakalkulovat do svého očekávání od života, že budou mít děti, které chtějí, s tím, s kým je chtějí mít, v době, která pro ně bude příhodná. Je třeba dbát na to, aby se nedali zaskočit a nenaletěli na vzrušenou sexualitu, která  je nezodpovědná, ale aby byla odpovědná. To se dobře káže a těžko prosazuje. Sexualita je strašná síla. Pro mladistvé vidím za důležité kultivovat odpovědnost za sebe i za druhé, statečnost, schopnost udělat také něco pro druhé, omezit se.

To jsou mé nápady, o čem by bylo dobré psát.

Za rozhovor děkuje bratr Felix OFM