Rozhovor s otcem biskupem Jiřím Paďourem OFMCap.

Šotolová, Olga OFS

Svatý otec Jan Pavel II. jmenoval dne 3. prosince novými pomocnými biskupy P. Václava Malého a provinciála Menších bratří kapucínů otce Jiřího Paďoura. Otec Jiří vyhověl naší prosbě a poskytl nám rozhovor ještě dříve, než převezme od otce kardinála úkoly spojené s touto novou službou.

 

 

 

Otče Jiří, s radostí jsme vyslechli zprávu o vašem jmenování pomocným biskupem. Je to další etapa ve vašem životě, kterou vám Pán Bůh připravil. Chtěla bych se vás však nejprve zeptat na dobu předcházející: jak jste se z herce stal Menším bratrem kapucínem?

 

 

 

 

 

To je teď  pro  všechny lidi zajímavé téma, protože každý vidí právě tento zkrat: vidí divadlo, a pak řeholi, ale nevidí souvislost. Tuto souvislost bych tedy měl ozřejmit.

Jsem přesvědčen, že život každého člověka má souvislost. Musí ji mít, protože celý jeho život je jednota, nikde není přetržený, my jenom nejsme zvyklí přijímat jeho různé paradoxy a kontrasty. Myslíme si jej podle svých leckdy zidealizovaných představ nebo úzkostlivých stavů své duše jako nějaký náš program: jak se to sluší, jak se to obvykle odehrává. Nebo také někdy spoléháme na sílu vůle, dosáhnout cíle třeba přes mrtvoly. Znám hodně takových případů.  Nebo naopak někdo má mindráky a nehýbe se z místa, říká si, že se nedá nic dělat. Ale je to Kristus Pán, který všechno léčí a uzdravuje. On je naše cesta. To je jedinečná zkušenost, a týká se to každého, ne jen třeba biskupa - u něho je to více veřejné a umocněné touto jeho službou. Jsem přesvědčen, že takovou celistvost má každý člověk, každý lidský život. I lidé hluboce zranění, na kraji společnosti se svými jakoby zkaženými životy, mají smysl v Božím světě - ne sami o sobě, ale ve vztahu ke Kristu Pánu.  Tento vztah ke Kristu Pánu jsem prožíval už jako malý kluk, takže Boží přítomnost v člověku se nějakým způsobem projevuje, ale samozřejmě v konfliktech, kterými člověk nutně ve světě prochází, se přibližuje ke Kristu Pánu. Tohle jsem prožíval od dětství.

Pamatuji si na jednu událost: Když jsem  chodil  do šesté třídy - tehdy jsem ministroval -, viděl jsem v kostele  na vývěsce mapu Izraele.  To byl tehdy pro mne jeden z největších šoků na světě: Ono to existuje! Byl tam i Jordán! Dnes jsou tyto historické a politické souvislosti samozřejmé,  ale pro kloučka z vesnice, který viděl kříže a bral vážně symboly, to byla zkušenost, že v nás existuje jakási psychologická rovina, která vnímá některé skutečnosti jako mýty. Je skutečně  pravda, že křesťanství je někdy reflektováno jako určitý mýtus. Ale ontologická, bytostná pravda je jiná. Je to živý Pán. Nejsou to je naše subjektivní myšlenky, ale jeho přítomnost. On je přítomný.  Toto jsem si uvědomil, když jsem  se jako obvykle modlil  na cestě, u které stála Boží muka. Najednou mě napadlo: Vždyť je to přece socha! A já se přece nemodlím k soše! A najednou - bylo to uprostřed krásné lední noci, svítil měsíc, za Božími mukami jsem viděl lány obilí - jsem si uvědomil, že lidé nepostavili Boží muka na tom místě jenom náhodou, ale že chtěli mít Krista Pána na očích. Proto podél cest, kudy chodili, nebo u pole, kde pracovali, si dali  tento pomník: pamatuj!, a oni si při pohledu na něj vzpomněli na Krista Pána. Tady jsem prožil vědomí, že Bůh je všudypřítomný, je nejen tady u toho kříže, ale kříž zde má hluboký smysl: je tady znamením jeho přítomnosti Těmito nárazy  .poznání musí projít každý člověk. A nejen ten, který Krista poznal v nějakém fantastickém nárazu - vzpomeňme sv. Pavla nebo sv. Augustina - se obrátí a putuje za ním až do konce.

I další zásah mám v paměti: Moji bratři z politických důvodů nemohli studovat, třebaže byli velice nadaní a v životě ještě mnohem pečlivější než já. Nejstarší bratr nemohl  složit ani maturitu. Byla to padesátá léta, doba určitého holokaustu a dusivé atmosféry. Pamatuji se, že jsem nesměl na dvůr našeho bývalého statku, který byl zestátněn, protože se naši báli, abych neudělal nějakou rošťárnu, aby se neřeklo, že jsme sabotovali- Z těchto momentů se vytváří jakési psychologické ghetto, člověk se straní druhých, obává se. Tehdy jsem zaslechl, že jestli tam zůstanu, tak se také nedostanu do školy. 

Můj otec byl tehdy zaměstnán v Semtíně. Tam to 21. října 1955 vybuchlo, otec byl popálen - měl těžší popáleniny než Jan Palach. 11 let byl po nemocnicích a 28 let žil s následky popálenin. A zase takový zásah :  Po tomto výbuchu v Semtíně jsem přišel ze školy a nevěděl jsem, co se tatínkovi stalo. Maminka mi tehdy řekla: „Děťátko moje, modli se, aby nám Pán tatínka zachoval.“ Šel jsem do pokoje, klekl si a začal se modlit. Nevěděl jsem dobře proč, věděl jsem, že se něco stalo, i když mi ještě nedošla vážnost situace. Ale tehdy jsem si uvědomil sílu modlitby. Bylo to přesně podle slov: Odejdi do své komůrky a tam se modli.

Také návštěvy v nemocnici mi daly hodně dobrého, poznal jsem vynikající lékaře, personál. Není divu, že jsem chtěl být lékařem.

Maminka mě tehdy poslala do Prahy, bydlel jsem ve Střešovicích. Blízko byl internát pro děti, které měly rodiče v diplomatických službách. S těmi jsem tedy chodil do školy! Poznal jsem skauty, v Pionýru jsme vedli skautský život a byli jsme nejlepší v celé Praze. Tehdy ředitel školy dostal dopis, aby doporučil žáky ke studiu na vojenské akademii, a on doporučil mne. Já jsem hned řekl, že tam nechci, ředitel mě přesto chtěl doporučit. Ale když si potom vyžádal na mne posudek z mého rodiště, všechno se obrátilo proti mně. Ředitel, který mě dříve protěžoval, mě nyní z politických důvodů nenáviděl, chtěl mě vyhodit ze školy. Bylo to v  době Spartakiády, kdy byl kratší školní rok, a tak jsme napsali maturitní písemky dříve, než ředitel stačil vyřídit mé vyloučení ze školy. Písemku jsem měl na jedničku, proto bylo těžké mě ze školy vyloučit. Šel jsem tedy k ústním zkouškám, při nichž jsem nic neuměl - měl jsem totální okno. Profesoři mi však pomohli a já udělal i ústní maturitu.

Měl jsem ovšem zákaz studia na vysoké škole. Chodil jsem po Praze a hledal místo. Na třiceti místech mě nevzali. Pokoušel jsem se o přijetí v Aritmě, ale také mě odmítli.  Ale zase se stala taková zvláštnost: Jednou jsem šel po Václavském náměstí a všiml jsem si vývěsky, že ve výpočetní stanici přijmou dva učně s maturitou. Šel jsem tam a oni už jednoho učně měli a vzali i mne a poslali nás na vyučení právě do Aritmy, kde mě krátce před tím odmítli přijmout.

Tam jsem poznal jednu architektku, která mi doporučila, abych šel studovat na DAMU. Šel jsem se přihlásit, a tam se mi zase stala taková věc: Byla tam jedna paní, které jsem vysvětlil, že tatínek byl kulak  a já se chci přihlásit k přijímacím zkouškám. Ona poslouchala a pak zavolala: „Františku, pojď sem!“ Přišel nějaký pán, byl to předseda strany, a paní mi povídá: “Vypravuj to ještě jednou.“ Tak jsem to převyprávěl a ona zavolala na dalšího pána: „Vítku, pojď sem!“ A zase nové převyprávění, a ona řekla: !Podívej se, jestli uděláš zkoušku, tak tu zůstaneš.! Pak jsem zjistil, že ta paní byla manželka pana ředitele Palouše, ale také sestra Vladimíra Koutského, vyslance v Moskvě. Ta nade mnou držela ochrannou ruku.

Jako posluchač DAMU jsem přišel do  Divadla na zábradlí, kde jsme začali zkoušet Krále Ubu. Byla to zlatá doba tohoto divadla. V té době tam byl dramaturgem Václav Havel. Byl o něco starší než já, ale na některých přednáškách na DAMU jsme se viděli. V divadle jsme na něho my studenti hleděli s respektem, protože byl dramaturg a byl sečtělý a vzdělaný. Král Ubu měl velký úspěch,  projeli jsme s ním  skoro celou Evropu. Bylo to namáhavé - jednou jsem hrál i se 40° horečkou, ale mnoho jsme viděli, navštívili mnoho galerií. Jednou jsme jeli vlakem z Benátek a najednou si k nám přisedl ředitel divadla pan Vodička. My jsme se studentskou odvahou vyzvídali, jestli nás angažuje v divadle hned jsme raději dodali: „Kdy ne, nevadí, my půjdeme jinam.! On nám řekl zajímavou myšlenku: „Víte, já si vybírám lidi, se kterými se nemusím bát jít v noci do lesa.“

V Kafkově Procesu jsem měl původně hrát hlavní roli, kterou však dostal jiný herec a já nakonec dostal nejmenší roli, obžalovaného. Měl jsem tedy i při zájezdech dost volného času. Jednou  ve Francii přišel do šatny ředitel Odeonu. Já jsem uměl francouzsky, proto přišel ke mně a ptal se: „Copak v tom hrajete?“ Odpověděl jsem: „Ále, obžalovaného.“ On mi řekl: „A víte, kdo tuto roli hrál v naší nedávné inscenaci? Marcel Marceau!“A jaký to byl herec! - To jsou ty životní paradoxy.

Pak jsem dostal nabídku do Nancy ve Francii, kde byl mezinárodní institut dramatické tvorby a výzkumu. Bylo nás tam asi třicet. Byly tam i skupiny katolické mládeže, za zvláštních okolností jsem se jednou seznámil s autorem francouzského misálu, který mě pozval na pouť k Notre Dame de Sion - to je takový náš Hostýn. Já jsem do té doby nikdy nebyl na pouti a můj zážitek byl opravdu veliký.   Při cestě na Sion ze všech stran přicházeli poutníci a zpívali trojhlasně žalmy. Tehdy jsem zatoužil být knězem.  Ale měl jsem známost a chtěl se vrátit do Československa, abych si všechno v sobě srovnal. Nebylo to jednoduché. S dívkou jsem se počestně rozešel a odešel do Prahy. Tehdy jsem si uvědomil, že všechno chce svůj čas.

Chtěl jsem jít na Teologickou fakultu, ale nevěděl jsem jak.  A zase do toho vstoupila událost: Jednou jsem na Staroměstském náměstí potkal kolegyni z Francie - Češku, která mi řekla, že přijel jeden pater z Francie a chce mluvit s paterem Rudolfem. Já jsem se za ním rozjel, abych mu dal telefonní číslo do hotelu, kde pater z Francie byl ubytován, protože on sám telefon neměl. A tam jsem viděl vyhlášku: „Přijď mezi nás“ - byla to pozvánka do semináře. Hned jsem si podal přihlášku a byl jsem přijat.

Odešel jsem z divadla, ale ještě mi přišla nabídka, abych dělal asistenta Otomarovi Krejčovi v Divadle za branou. Nechtěl jsem, ale nakonec mě přemluvili. Zastupoval jsem ho i při režírování.

V semináři jsem byl šťasten. Byl jsem tam doma. Ráno mše svatá, pak přednášky, chodil jsem do katedrály sv. Štěpána. Studium bylo pro mne náročné, ale už jsem šel za Kristem Pánem. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku, přišel za mnou jeden kamarád, a že mi ukáže v Praze na Olšanech hrob Jana Palacha. Jeli jsme. Místo kolem hrobu bylo ohrazeno a jakoby je upravovali, navíc tam byl nápis Zákaz vstupu. Přesto jsem ke hrobu zašel. Jak se modlím, vidím nedaleko za stromem postavu. Bylo mi to jasné. Vrátil jsem se ke kamarádům, dal jim klíče od bytu a řekl jim, aby rychle odešli. Jak jsem vyšel ze hřbitova, sebrali mě. Při vyšetřování mi výsměšně řekli: „Kdo to byl ten Palach?“ Já jsem na ně vykřikl: „To je můj bratr!“ Oni se najednou zarazili, pak jsme se chvíli hádali, nakonec opět naložili do auta a kamsi odváželi, ale při zastávce na červenou u Národního divadla jsem vyskočil z auta. Shodou okolností jel kolem jeden můj známý, který mě vzal do svého auta a odvezl  pryč.

Po vysvěcení mě dali za trest do Mariánských Lázní. Tam za mnou jezdila spousta kamarádů, kolegů z fakulty i herců.

 

 

 

A jak jste se dostal ke sv. Františkovi?

 

 

 

 

 

Sv. František mě přitahoval, ale i sv. Ignác a i jiné řády. Ale říkal jsem si: „Nestarej se a dělej, co máš dělat.“ V roce l972 jsme poznal bratra Michala Pometla, věděl jsem, že jezdí do Liberce a že je františkán.  Já jsem měl vždycky rád žalmy a tehdy se mi dostal do ruky Bártův žaltář. Chtěl jsem ho poznat, proto jsem se s bratrem Michalem domluvil, že mě k němu do Liberce vezme, ale nějak z toho sešlo.

Tehdy mě pan kardinál vzal k sobě jako sekretáře, ale incognito. Když jsem tam byl druhý rok, přijdu jednou na vrátnici a pan Bláha povídá směrem k jednomu návštěvníkovi: „To je otec Jan.“ Myslel jsem, že to je františkán Jan Bárta, a on to byl kapucín Jan Vícha. Řekl jsem mu, že chci do noviciátu. Pozval mě na exercicie do Choryně, kde byl i pater Bernard a další bratři, a tam se mě zeptal: „Proč sis zvolil z řádů Menších bratří ten s nejpřísnějším způsobem života?“ A já jsem tehdy ani nevěděl, že jsou tři řády Menších bratří.

Takže to byla záměna bratrů Janů, že jsem u kapucínů. Druhý důvod bylo seznámení se s řeholí a konstitucemi, kdy jsem viděl, že to vše mohu dělat a chci dělat. Mým vzorem byl také Jan Kolbe, a teprve v době noviciátu jsem zjistil, že byl konventuál, takže bych byl konventuálem, kdybych šel za tímto svým vzorem. Ale když se mě někdo zeptá, jaký je rozdíl mezi kapucíny, konventuály a františkány, říkám, že žádný. On není velký rozdíl ani mezi námi a dominikány. Všichni byli zavřeni: i františkáni, i konventuálové, i kapucíni, i dominikáni, i ostatní. Všichni zůstali věrní. Můj strýček byl premonstrát. Sv. Norbert byl velká postava, i augustiniáni mi jsou blízcí. Všude je možnost dobrého života. Ale i mezi Menšími bratry je napětí - jedni chtějí být chudí, jiní chtějí být mobilní, reagovat na dobu, ale náš kořen, sv. František je pro nás všechny stejný. Víme, že Sv. otec měl myšlenku františkánské řády spojit, ale ono to už je tak proorganizované, že to už ani nejde.

 

 

 

Co vás, otče, čeká v nejbližší budoucnosti?

 

 

 

 

 

Na to  se dívám neutrálně. Budu pomáhat kardinálovi. Já si o sobě moc nemyslím. Poslední léta jsem dával dohromady naši provincii a teprve loni na jaře jsem pochopil rytmus života každého bratra. Bratři jsou výborní. Jsem zvolený provinciálem již po druhé. Říkal jsem si, že pro třetí období už nebudu moci být zvolený, a to ani v případě výjimky, protože jsem byl unavený, ale chtěl jsem jenom toto své volební období dokončit. Říkal jsem si: „Dělej to, co dělat máš.“ Když mi zavolal nuncius, souhlasil jsem se jmenováním. Pak jsem si uvědomil: co bude s řádem? Ale je třeba  to nechat v rukou Božích. Jsou bratři, kteří budou pokračovat. Je to jako s chudou vdovou v evangeliu: dala ze svého nedostatku a byla hojně odměněna. S naším řádem to je stejné. Dáme-li ze svého nedostatku, budeme nahrazeni jinými bratry. Ve světě je sedmdesát biskupů kapucínů. I náš bývalý generální ministr byl jmenován biskupem v Arezzu.

V blízké době se sejdeme s P. Malým u pana kardinála, abychom byli pověření službami jako jeho pomocní biskupové. Vycházím z toho, že jsem bratr menší, a to mi nikdo nevezme. Proto kamkoliv mě Pán Bůh pošle, tam budu. Nejsou žádné překážky, abych tuto službu vykonával.

 

 

 

Co byste vzkázal čtenářům Poutníka?

 

 

 

 

 

Pace a bene. Pokoj a dobro. To nám říká Pán Ježíš po svém vzkříšení. To je harmonie, záchrana, reálná blaženost evangelia. Pokoj  smíření na všechny strany. Dobro - jediný je dobrý. A ten je živý. Chci, aby náš život byl dobrodružný, to znamená dobrý a družný.

 

 

 

Za rozhovor děkuje Olga P.Šotolová