František pochopil, že jeho cestou je následování Pána podle evangelia. To pro něj znamenalo stálý pohyb - stálé opouštění přítomnosti - i minulosti - pro budoucnost, a to ve společnosti Ježíšově. „Řehole a život Menších bratří je zachovávat evangelium ...“to je základní směrnice pro bratry, kterou sám realizoval celým svým životem.

Chápal, že každý jeho bratr je osobnost, kterou nelze uzavřít do škatulky předpisů, protože v Pánových očích má  každý větší cenu než Ježíšův vlastní pozemský život. Proto první Františkova řehole obsahovala jen citáty z evangelia.

Přes tuto hlubokou úctu ke každému bratru František znal lidskou slabost a počítal s možností selhání - proto napomíná ministry i všechny bratry, aby si dali pozor a nehněvali se pro hřích bratra, protože hněv a rozčilení jsou překážkou v lásce (6. kap.).

Všichni jsme na cestě - nezáleží na tom, na kterém místě se v současnosti nacházíme, ale jen na tom, abychom stále šli kupředu. Když jsme se vydali na cestu, která nás už nikdy nepřivede zpátky, rozloučili jsme se se svou minulostí i se vším, co jsme dosud měli, protože Pán to stanovil jako podmínku svého následování. Vždyť on sám nemá, kde by hlavu složil (Mt 8,2O).  Vyšli jsme za Ježíšem, protože jsme uvěřili, že je Božím Synem - a on přejal za nás odpovědnost, pokud se od něho nevzdálíme. Postará se vždy o všechny naše potřeby, proto si nemusíme s sebou nic brát na cestu. Tak je naše nezabezpečenost výrazem víry v jeho lásku - a tím její oslavou.

Cesta není snadná, je plná úskalí, ale jejich překonáváním roste naše síla i láska. „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty!“(Ž 23,4). Tato zkušenost Pánovy přítomnosti je důležitá pro okamžik, až staneme na Karvárii, abychom poznali, že Jeho kříž je naším křížem - a náš zase jeho křížem. I náš strach, který se nás zmocňuje při pohledu na cestu, která je ještě před námi, je dobrý - pokud bychom spoléhali na svou sílu, bylo by to zlé. Proto můžeme svůj strach dát Pánu jako svůj dárek, nenechat se jím ovládnout, nést ho s pokojem, pramenícím ze stálého opakování: „Pane, já ti věřím, že mě máš rád!“

Tak každá překážka je pro nás výzvou, abychom si uvědomili Pánovu přítomnost a zakusili jeho pokoj, protože on sám od sebe nemůže činit nic (Jan 5,19), ale stále dělá, co se líbí Otci (Jan 8,29). Tímto způsobem nás Pán přivádí k tomu, abychom stále prožívali živý kontakt s ním a s Otcem. František to jasně vyjadřuje v řeholi (5. kap.):  Nic nemá v bratřích uhášet ducha modlitby, jemuž mají všechny časné věci sloužit. Kdo se vydal na cestu s Ježíšem, sjednocuje se s ním i ve svém hledění na Otce, v naslouchání Otcovu hlasu a v naplňování jeho vůle. Tak podle Františka bratři nemají toužit po vzdělání, ale přede vším a nade vším ať touží mít Ducha Páně a jeho svaté působení, aby se stále modlili k Bohu s čistým srdcem (10. kap.).

Bratři si oblékli kříž Pána - o tom vypovídá symbolickou řečí jejich hábit - proto mají jít za Pánem - který sám je tichý a pokorný srdcem (Mt 11,29) - s pokorou, trpěliví v pronásledování a v nemoci, a mají milovat ty kteří je pronásledují, tupí a kárají, protože Pán říká: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují a vás pomlouvají. Blahoslavení, kteří trpí pronásledování pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Kdo vytrvá do konce, ten spasen bude“ (10. kap.).

Tak vidí František své povolání - žít evangelium: Jít za Pánem, jít s ním, být mu co nejblíže a nechat se jím formovat do Ježíšovy podoby, aby se mohl stát svědkem - zjevením Boha - Lásky světu, a tak aby naplňoval Otcovu vůli. Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni (1Tim 2,4), proto se František dává do služeb Božího království, protože to je novým stvořením a v něm se dovrší spása světa.

Tím přijal František i spoluodpovědnost za lidstvo, proto píše své listy všem křesťanům i všem vládcům a vyzývá je, aby i oni budovali tuto novou budoucnost lidstva, kterou nám slíbil i postupně uskutečňuje Otec.

Bernadr Říský OFM