"Koho Pán má rád, toho kárá" (Přís 3,12)

Schalück, Hermann OFM

 V horkém římském létě 1996, které bylo páté v době jeho ministrování, pocítil bratr Hermann po nesčetných cestách na všechny čtyři světové strany a vzhledem k mnohým "nemocem a soužením" (Sluneční píseň) naléhavou potřebu odpočinout si. Proto se stáhl do zelených lesů svého rodného Vestfálska ke kontemplaci, aby své duši dopřál nadýchat se. Vzpomínal s vděčností na nesčetná setkání s bratřími a sestrami, která byla pro něho velmi povzbudivá, rozjímal však před Bohem také o tom, proč mu leccos přišlo "nesnesitelně hořké" (Odkaz). Zeptal se jednoho starého bratra, jak by bylo možné znovu nabýt vnitřní pokoj a "sladkost na těle i na duši" (Odkaz). Ten mu citoval výrok z Říše středu: "Aby ptáci starosti a strasti létali nad tvou hlavou, tomu zabránit nemůžeš. Můžeš však zabránit tomu, aby si nestavěli hnízda v tvých vlasech."

 Potom se optal, pamětliv slova sv. Jana Zlatoústého, také jedné sestry sv. Kláry, neboť tento velký církevní Otec jednou napsal: "Ve skutečnosti jsou ženy často pro muže těmi pravými duchovními učitelkami. Muži jsou často jako vrány, které se přehrabují v prachu a dýmu. Ženy se však dokážou povznést jako orli do vyšších a světlých sfér." Sestra mu radila, aby velice pozorně naslouchal Božímu hlasu ve stvoření, v Písmu i ve vlastním životě, "neboť Bůh nám dal jen jedna ústa, ale dvě uši".

 Konečně se ministr setkal ještě s jedním bratrem z islámu, který ho těšil moudrostí z tradice Sufi: "Abys překonal soužení všeho druhu, zloby, zklamání a stresy, a abys zabránil tomu, že by to temné v tobě bylo silnější než to jasné, musíš to dělat jako onen moudrý muž, s kterým jsem se setkal v oáze na arabské poušti. Tomu, když odpoledne spal pod palmou, opice se vší zuřivostí hodila na hlavu těžký kokosový ořech. Dlouho tam ležel jako omráčený. Potom po nějaký čas vztekle přemýšlel o tom, jak by podřízl strom a pronásledoval opici, aby ji ztrestal. Když se konečně v modlitbě uklidnil, rozhodl se reagovat jinak. Sufi vyhledal kokosový ořech, vyzdvihl jej z písku, pozoroval jej a hladil jako Boží dar. Otevřel jej a pil jeho mléko, neboť měl velkou žízeň. Jedl výtečnou ovocnou dužinu, protože si povšiml, jak vyhladověl. Z polovice skořepiny si udělal přilbu na hlavu proti možným novým útokům a proti žhnoucímu slunci. Druhou polovici pak použil k načerpání vody, aby se uvnitř i zevně občerstvil."

 U anonymního autora z 15. století nakonec četl ministr ještě i toto: "Často potřebujeme hry a jiné krásné bláznoviny, abychom mohli zůstat při rozumu."

Potom se opět přiblížila porciunkulová slavnost, a jako každoročně spěchal ministr na ono posvátné místo v Umbrii, kde byl počátek řádů sv. Františka a sv. Kláry. Tentokrát prosil zvláště o pokoj a smíření, ve světě a v Ježíšově církvi, avšak i ve vlastním srdci. Uvědomil si s novou jasností, že z této malé "porce" země vždy znovu vycházely velké podněty, pro církev, pro svět, pro jeho sestry, pro něho samého. Modlil se společně s dvěma tisíci mladými poutníky, které 2. srpna pozdravil na prostranství před bazilikou, aby se církvi a františkánské rodině dostávalo stále nových básníků a proroků. A prosil pro sebe a pro své bratry a sestry o pravé plody Ducha: o radost z kontemplace, nezištnost, humor, tvořivost, trpělivost se sebou, poznání vlastních omezení, důvěru v Božího Ducha ve stvoření, v církvi, ve svém bratrském společenství. A všichni společně zpívali píseň:

 "Bratře Františku, jako voda průzračný, zářící jak jiskra, co vítr honí nad mračny: Ty po ulicích našich měst tišíš rozbroje, pro srdce naše i pro tvory všechny tys nástroj pokoje: Bratře Františku, veď národy na Božích dětí cestu svobody."

 A nakonec požehnal všem, kteří se u Porciunkule shromáždili, těmito slovy:

 "Pán ať vám žehná. Ať roztančí vaše nohy a posílí vaše ruce. Ať vaše srdce naplní něžností a vaše oči smíchem. Ať naplní vaše uši hudbou a váš nos libou vůní. Ať do vašich úst vloží jásot a do vašich srdcí radost. Ať dává nám stále znovu milost pouště: ticho, čerstvou vodu a novou naději. Ať nám všem dává stále znova sílu, abychom dokázali dát tvářnost naději. Pán ať vám žehná!"

 A potom nejel ministr zpět do Říma, na svůj pahorek, kde kvete jasmín, ale s novou odvahou a vnitřně osvěžen podnikl cestu do kraje řek Zambezi a Kongo v daleké Africe, aby v oněch zemích navštívil své sestry a bratry, aby je posilnil v následování a dostal od nich podněty pro svou službu. V Zaire se mu dostalo té milosti, že přijal do řádu složením slibů velký počet mladých bratří, tak jako tomu bylo krátce předtím už v Jangamo v Mozambiku, v Pacet v daleké Indonésii a v Cochabamba v Bolívii.

 A tak zakusil na vlastním těle, jak je Pán dobrý, a jak Pán sám chce stále znova budovat naše bratrské společenství. Od této doby však nezapomněl nikdy ani to, že Pán často kárá zvláště toho, koho má rád (srov. Přís 3,12).

Hermann Schalück OFM

Z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM