Charismatická modlitba

Urban, Jan Ev. OFM

Zdá se mi vhodné upozornit na to, že i když máme modlitbu za naprosto nutnou a základní složku svého života, přece jen při ní  ještě podléháme sklonu doby a činíme ji funkční a druhotnou, a ne samoúčelnou a prvotní záležitostí.  Sice se modlíme, ale jakoby  to byla škoda času, a vědomě nebo mimoděk ji  spojujeme s nějakým použitím apoštolským nebo pastoračním.  A to je chyba, psychologická a snad i teologická chyba.  A nadto v našem františkánském, či lépe Františkově vidu ani ta naše běžná modlitba, jak ji skoro každý pojímá, nebude taková, jaká má být.  Řeknu to jaksi vývojově, a ne jen kladně:

K Bohu, našemu Pánu a Spasiteli, se obyčejně blížíme z postavení pojmové víry, jak nám ji slovem (Slovem?) sděluje Zjevení nebo i duchovní teologie. A když se dobře modlíme, modlíme se ve vědomí, že nás Bůh „slyší“ buď v nás, nebo někde v nekonečnu Jeho Tajemství. Jsme sebráni na toto vědomí a na smysl slov.

To je vědomí ze slova víry, víry slovem získané.  Ale jaký je to rozdíl, jak se mohlmusel modlit sv. František! Proč? Protože je nevyslovitelný rozdíl mezi modlitbou toho, kdo se modlí z pojmů, a modlitbou toho, kdo zakusil Boha. Kdo ho zakusil vnitřně (tedy mysticky) nebo zvenku (jistým Božím zásahem, zázrakem). A František měl stigmata. Tedy on stále na sobě zakoušel (alespoň po dobu posledních let života) evidentní projev, zásah hmatatelný (až příliš!) Boha všemohoucího, vystupujícího z  inkognita neviditelnosti do hmotna. Kdo to nezažil, neví, co to je, a nelze to ani sdělit. A podle toho byla i Františkova modlitba, jeho spojení s božstvím. On Boha zakoušel, vnímal, „hmatal“, poznával přímo (v jeho projevu). Jeho modlitba byla nejvýš zkušenostní. A v tom je ohromný rozdíl od modlitby pojmové.

Ale mohli to zakusit také ti, kteří viděli jeho stigmata, protože oni viděli projev Boha do hmotna, do přímého poznatelna.

A to je specificky františkánská modlitba, modlitba zkušenostní.

Řekneš: Ale co mi to pomůže k mé modlitbě? Ano, právě: že bychom to měli především vědět, pak po tom toužit a potom se snažit. Ale jak? Samozřejmě nemůžeme si inscenovat zázrak nebo vidění. Můžeme se přiblížit od té pojmové modlitby k modlitbě zkušenostní, k „pocitu Boha“ (přítomně činného). Zdá se mi, že se to dá říci slovem: realizace modlitby, nebo ještě obecněji: realizace víry.

Totiž učit se - v rovině milosti-, a prosbou, čistotou a pokorou přecházet ve víře od Boha v mysli do Boha jako skutečnosti. Na to, zdá se mi, nejsou slova. Aspoň já je nemohu najít. Jde o to, beze slov se snažit v myšlence na Pána, a tedy nejspíše v modlitbě, vzbuzovat v sobě přechod od myšlenky na Boží Jsoucno v jeho Plnosti, na pocit všudejsoucí všudeplnosti božského Tajemství, a to nejspíše ve mně samém, s sobě samém.

Měli bychom asi jako lidé Františkovi v takové modlitbě hledat takový styk s Pánem. Dá to „práci“ a žádá to trpělivost a čas.  A ještě je třeba říci, že ovšem nemůžeme dosahovat nějakých vysokých stupňů zážitků Boha - to je již v jeho vůli, komu se dá víc pocítit-, ale podle  mínění mnohých lze touto snahou dosáhnout za určitou dobu - při čistotě srdce a věrné modlitbě - začátků a otevřenosti k takovému vztahu k Pánu, a lze jej udržet.

Zdá se mi, že se Bůh dává poznávat - dnes a snad vždy - daleko víc nebo dokonce jenom cestou prostoty, cestou svých prostých vyvolených věřících, a že touto  cestou se i dnes zjevuje víc než cestou teologů a vědy. Jakoby obcházel tuto rovinu, třebaže i tou cestou se dá objektivně poznat, a mluvil v době, kdy se říká, že „Bůh mlčí“, velmi slyšitelně cestou chudých a malých k těm, kdo ho hledají v úctě a pokoře, a tak ho přijímají.

Tak mě to upoutalo, že po dřívější snaze, být trochu teologem, poznávám, že nalezení Pána je na jiné cestě.

Jan Ev. Urban OFM