Zatajená pravda

Matějček, Zdeněk

Znovu se nám v poradenské praxi vrací případ, který se naštěstí nevyskytuje často, ale který nám umožňuje nahlédnout do rodinných vztahů a do duše dítěte možná lépe než cokoli jiného.

Stalo se, že matka utrpěla za tragických okolností vážné zranění a za několik dní v nemocnici zemřela. Malý tříletý chlapec byl jediných svědkem jejího zranění, takže přirozeně neušel nejrůznějšímu vyšetřování a výslechům. Chlapec na matce velice lpěl. Rodina se neodvážila říci mu pravdu a udržuje ho v naději, že se maminka jednou vrátí. Trvá to už dva měsíce. Je však nápadné, že chlapec se na matku neptá a jakoby o ní nechtěl ani moc slyšet. Jen někdy jí svým malým dětským telefonem něco vzkazuje do nemocnice. Jednou však už své tetě řekl, že ví, že maminka nepřijde.

Co k tomu může říci dětský psycholog? Předně, že dítě by v takových případech mělo být oněch vyšetřování a výslechů pokud jen možno ušetřeno. Jestliže to však možné není, mělo by se to dít nejvýš citlivě. Odtud však zpravidla příliš velké nebezpečí nehrozí.

Zkušenost říká, že daleko větší nebezpečí hrozí tam, kde si to rodina ani neuvědomuje a kde se jí zdá, že s dítětem jedná právě co nejcitlivěji a velice ohleduplně. Mám na mysli odkládání onoho tíživého sdělení, že maminka umřela a že se opravdu nevrátí. V pozadí je totiž představa nás dospělých, že dítě prožívá tragické události tak jako my a že jeho jemný, citlivý psychický organismus by takové sdělení neunesl. Představujeme si, že takový otřes by pro ně mohl mít dalekosáhlé následky do budoucna. Ostatně, kdopak by měl odvahu něco takového dítěti  říci? Vždyť je to jistě jeden z nejtěžších úkolů, jaký může člověk na sebe vzít.

Jenomže psychologie nás učí, že dítě se přizpůsobuje okolnostem života svým dětským způsobem a docela jinak, než očekáváme. S takovýmito tragickými událostmi se vyrovnává zpravidla daleko lépe a rychleji než lidé dospělí - a o následcích rozhoduje daleko méně ona událost sama než to, co následuje potom. Jestliže má dítě i potom ve svém prostředí dost životní jistoty, jestliže může samo sebe pozitivně přijímat a jestliže má i výhled do budoucna otevřený, není pravděpodobné, že by jeho další psychický vývoj mohl být vážněji ohrožen. Všechno tedy závisí na tom, s kým a jak žije a jaká citová atmosféra v jeho rodinném společenství panuje. Naopak, sama zatajená pravda dovede v psychice dítěte nadělat někdy hodně nepříjemností. V našem případě mlčení a zdánlivý nezájem dítěte je jasným znamením, že žije v nejistotě. Tuší, že „jeho lidé“ mu neříkají pravdu. Není mu jasné, co je pravda a co není, co si ti druzí lidé myslí, co od něho chtějí, co cítí, co se bude dít dál. úzkost je pravděpodobně onen psychický mechanismus, který teď dítě ovládá a proti kterému se podvědomě brání. Ulevit se mu může jen dodáním jistoty. A jistotou je v tomto případě pravda o matčině smrti.

Pro tříleté dítě je navíc dobré, když tato pravda může být zcela zjevně konkretizována. Proto sám pohřeb a celá atmosféra kolem něho je pro ně spíše osvobozující než traumatizující. Je mu srozumitelné, co lidé cítí, když pláčí. Cítí se v bezpečí v semknutém společenství rodiny, která společně prožívá tyto chvíle života. Všichni společně svůj smutek sdílejí a dávají najevo. Jestliže však se snaží před dítětem něco utajit, nechovají se docela přirozeně a upřímně - a dítě to zpravidla  velice dobře vycítí a je tím zmateno. A chtít od něho, aby se s tím vším vyrovnalo až někdy později, když už nikdo nepláče, když už hlavní nápor smutku přešel, když citové vzepětí ochladlo, to je jen další nepřirozený prvek v celém procesu. Pro dítě to znamená prožívat citový nápor bez pomoci, bez ochrany, jaksi „za studena“.

Zažil jsem ve své praxi vícekráte, že právě tato situace nejistoty vedla u dětí i k vážnějším neurotickým obtížím. Bylo pak nutno věci trochu obrátit, udělat nové rodinné shromáždění, připravit návštěvu hrobu, s květinami a vším, co k tomu patří - a dítěti umožnit, aby se zbavilo  svých představ a fantazií  a přijalo skutečnost.

V našem případě pro tříleté dítě smrt není definitivní konec člověka. Lidé, byť mrtví a nepřítomní, žijí svým způsobem dál. Pro dítě je však důležité vědět, kde. Proto i po tomto prodlení a když už někdo z rodiny sebere odvahu a dítěti všechno realisticky paví, je dobře s ním k hrobu nebo urně maminky chodit, dávat tam květiny, připomínat, co všechno maminka dělala, mít její fotografii doma a učinit ji  předmětem pozitivních vzpomínek. Je zajímavé sledovat, jak třeba v kresbách dítěte se objevuje nadále maminka jako vždy přítomná, jako někdo, s kým se vždy počítá. A jak dítě vyspívá, vyspívá i tato představa, takže matka zůstává přítomna symbolicky a ze života dítěte se neztrácí. Je účastna trvale na vytváření a formování vlastního „já“, jeho vlastní identity.

A to je ostatně i konečným cílem celého procesu, jímž se dítě vyrovnává se ztrátou blízké, milované osoby. Instituce pohřbu jakožto rozloučení s někým blízkým, měla vždy ochranný a terapeutický smysl. Bylo to převedení prožitku  smutku a ztráty do pevných společenských forem. Pamatujte prosím, že tuto funkci neztrácí ani dnes. Možná, že vám to zní divně z úst dětského psychologa, ale teorie psychického vývoje dítěte i životní praxe mne poučily, že děti na pohřeb patří a že to jejich duševní zdraví chrání více než naše nedomyšlené ohledy ke křehkosti jejich duše. Budiž řečeno, že se této křehkosti dotýkáme daleko nešetrněji jindy a jinak.

Zdeněk Matějček