Šedé sestry III. řádu sv. Františka

Jmenujeme se Šedé sestry sv. Františka z Assisi. To v každém hned vyvolá otázku: Proč šedé? Náš hábit je totiž černý a v nemocnici chodíme v bílém.

Naše kongregace vznikla z milosti Boží v polovině  minulého století v Praze pro ošetřování opuštěných a chudých nemocných po domech. Když sester přibývalo, přijaly službu i v nemocnicích. První nosily šedý plášť a lidé jim proto začali říkat „šedé sestry“. Později byla barva hábitu změněna z praktických důvodů na černou, ale název už zůstal.

Kongregace se snaží podle příkladu svatého otce Františka a našich zakladatelek  životem následovat  Ježíše Krista v duchu serafické milosrdné lásky, podávat smír za hříchy, vyprošovat světu Boží milosrdenství, obětovat se na úmysly Svatého otce, za požehnání kněžské práce a za vzrůst křesťanského života v lidu.

Sestry působily v nemocnicích v Plzni, Praze, Klatovech, Sušici, Kolíně, Humpolci, Havlíčkově Brodě, Benešově a Hradci Králové většinou do roku 1956. Pak přešly do domovů důchodců a ústavů pro mentálně postižené děti a dospělé.

Dnes žije část sester na Lomci u Vodňan, známém poutním místě českobudějovické diecéze. Starají se tu o kostel, pomáhají při bohoslužbách a četných poutích, vyučují náboženství, provázejí turisty, kterých přijíždí mnoho, protože půvabný barokní kostelík je v seznamu  kulturních památek UNESCO. Tiskne se tu AVE z Lomečku. Místo je ukryté v lesích, a tak je ideální pro ztišení, pro exercicie - přijíždějí bohoslovci a o prázdninách dívky.

V roce 1991 nám byl vrácen zdevastovaný klášter v Praze v Bartolomějské ulici. Nastěhovaly se sem tři sestry. Lidé říkali - to je dobrá kombinace: dvě uniformy v jednom domě. Ano, ještě několik měsíců sestry zažily fungující policejní stanici s funkčními vězeňskými celami. Nebylo výjimkou slyšet křik a pláč. I pro sestry to začala být tvrdá realita. Po postupném vyklizování kanceláří a výslechových cel na vlastní oči viděly a s  bolestí přemýšlely nad krutostí a hrůzou,  které je člověk schopen. Po půl roce přišel do těchto prostor i Pán ve svátosti do svatostánku v provizorní kapli. Přibyly další dvě sestry. Dvě mladší studovaly zdravotní nástavbu a tři starší se staraly o „rodinný krb“, a nejen to, vařily pro dělníky, praly, uklízely a uklízely, stěhovaly z patra na patro... V říjnu 1993 byly prostory tak upravené, že se do kláštera mohly přestěhovat sestry z Oseka u Duchcova, a tak se zde v původním mateřinci obnovil opravdový klášterní život se vším, co k tomu patří.

Pracuje se také na opravách přilehlého kostela sv. Bartoloměje, který byl navrácen po několikaletém úsilí.

Před dvěma lety se zrodil v Českých Budějovicích „satelit“ lomeckého kláštera. S potřebou dokončit praxi po studiích jsme nalezly odvahu vrátit se k našemu původnímu povolání. Tři  sestry začaly pracovat  v nemocnici, podporovány modlitbami a oběťmi sester v klášteře. Dva pokoje v desátém patře ubytovny se proměnily v miniklášter. Začátky byly náročným prověřováním teorie z noviciátu. Každodenní život mezi lidmi převážně nevěřícími nutí k usilovnému hledání živého Ježíše. Jsou v jiné situaci než naše sestry před lety, kdy byla v nemocnici komunita i šedesáti sester. Také nemají ještě takové odborné znalosti. To nic nemění na tom, že práci chtějí dělat s láskou.

Chceme se s vámi také rozdělit o svědectví několika už opravdu „šedých“ sester, tedy těch,  které mají životní zkušenosti. Odpověděly na dvě otázky:

1. Jak si vás Pán povolal do této kongregace?

2. Na co nejraději vzpomínáte?

S.M. Damaris:

1. Bylo mi 18 let, bylo to v době 2. světové války. Do naší farnosti přišel františkán otec Jeroným vizitovat terciáře. Nadchlo mě to. Ptala jsem se maminky, zda bych  taky mohla vstoupit do 3. řádu. Při obláčce jsem dostala jméno Marie. Modlila jsem se pak každý den růženec, abych našla povolání. Za dva roky za mnou přišla spolužačka, že jede do Havlíčkova Brodu přihlásit se jako čekatelka a jestli bych nechtěla s ní. Ani jsem neuvažovala a řekla jsem: „Šla bych.“

2. Mám na všechno hezké vzpomínky. Já jsem nikdy nelitovala. Pracovala jsem v nemocnici v  Havlíčkově Brodě, pak v odkladové nemocnici, v ústavu pro debilní ženy. Nějaké krize byly, ale ty jsou v každém povolání a v každém věku.

S.M. Salvína:

1. Byla jsem nemocná, měla jsem angínu, ležela jsem v nemocnici. Uklízela tam dívka a vypadl jí kapesník, na kterém jsem zahlédla vyšité vysoké číslo. Divila jsem se: „Jé, tys byla na tak velké osadě?“(Dnes říkáme dětský tábor.)  Dívka kapesník rychle schovala, ale později mi vysvětlila, že je řeholní sestra, ale nyní se musí doma starat o nemocnou maminku. Pověděla mi, které to jsou sestry a kde mají klášter. Pamatuji si, jak jsem tehdy  v té nemocnici chodila po zahradě cestou mezi stromy a modlila se jeden růženec za druhým a prosila jsem Pannu Marii, aby mi pomohla poznat,  jestli mám jít do kláštera nebo ne. A čím víc jsem se modlila, tím víc rostla touha a takové blaho, štěstí. Najednou jsem všechno to, co jsem dělala ráda (chodila jsem do Orla, hrála jsem divadlo), mohla zanechat.

2. Nejraději vzpomínám na noviciát, na první sliby, jak jsme  se v kostele sv. Bartoloměje chodily před spaním modlit k soše Panny Marie lurdské. To byly hezké, šťastné chvíle. U nemocných jsem byla ráda, to mi  nic nepřišlo zatěžko.

S.M. Marcela:

1. Nikdy jsem s tím nepočítala. V naší rodině téma víry vůbec neexistovalo. Po těžkém onemocnění se o mne v léčebně staraly řeholní sestry. Na svá léta měly na starost těžké pacienty. Vídala jsem je, jak před polednem už byly unavené. Pak se odcházely modlit a vracely se jako odpočaté. Prosila jsem ze zvědavosti, jestli by mě vzaly do kaple (tehdy jsem ani nechodila). A cítila jsem, že zdroj té jejich  síly bude zde. Pátrala jsem po základem víry. Všechno se mi převrátilo...dva roky jsem se připravovala na křest. To mi bylo 36 let. Po čase jsem se dozvěděla o jedné sestře, která odcházela z kláštera, a mne tak napadlo, co bych za to dala, kdybych mohla tu její díru zaplnit. Ale jinak jsem si říkala, že já přece nemůžu být řeholnice. Až jeden otec františkán mi řekl: „A proč ne?“  Pomohl mi probrat mé domnělé překážky... Stala jsem se kandidátkou ještě jako pacientka v léčebně, další rok jsem již u sester zůstala.

2. Vzpomínám na ohromnou lásku Boží, že si takového ubohého tvora vybral. Vědomí, že člověk může začít život úplně znovu. Vše, co bylo špatné, je přikryté láskou Boží.

Na závěr pozvání:

Program poutí na Lomec je rozmanitý, a tak můžete přijet na některou z nich:

2.8. v 17 h letní pouť za účasti světícího biskupa pražského Mons. ThDr. Jaroslava Škavrady a společenství kostela sv. Václava v Praze Vršovicích pod vedením P. Vlad. Mikulici.

13.8. v 17 h fatimský den za účasti litoměřického biskupa Mons. ThDr. Josefa Koukla.

6.9. v 17 h podzimní pouť povede apoštolský nuncius Mons. ThDr. Giovanni Coppa.

14.9 velká pouť v 10 h za účasti našeho biskupa Mons. ThDr. Antonína Lišky.

Věříme, že hlavním organizátorem těchto poutí je náš Pán Ježíš Kristus a jeho matka Panna Maria.

Šedé sestry III. řádu sv. Františka

Lomec 42

387 72 Libějovice