Je to přetěžování?

Matějček, Zdeněk

Cituji z jednoho dopisu: „Máme doma takový spor, jestli je náš syn přetěžován a kdo je toho vinen. Máme jen toho jednoho, je mu teď 10 let. Učení mu jde jakžtakž, na dvojky. Má plno zájmů a všechno by chtěl dělat. Chodí na sborový zpěv ve škole, dal se zapsat na judo,  dvakrát týdně chodí plavat, jednou týdně do výtvarného kroužku, hraje na flétnu, ale teď chce chodit na kytaru, protože tam chodí jeho kamarád. Babička říká, že z něho budeme mít neurotika a kdyby raději dělal jen jedno a pořádně. Manžel je spíše na její straně. Ale když on si to sám vybral a já nechci, aby si jednou stěžoval, že jsme mu něco nedovolili a že v tom nemohl mít úspěch...“

Budiž řečeno, že s touto otázkou se u jedináčků setkáváme dost často. Iniciativa vychází zpravidla od rodičů. Dnešní jedináček totiž nebývá už dítě hýčkané a rozmazlené, jak tomu bývalo ještě v generaci našich babiček - dnes je to dítě spíše úzkostně vedené a nejrůznějšími nároky zatěžované až na kraj únosnosti. Není divu. Je-li v rodině více dětí, není tolik strachu a také nároky se docela přirozeně rozdělí. Každý je na něco - a co jednomu nejde, to půjde třeba tomu druhému nebo třetímu. Jedináček však by měl umět všechno možné - „protože přece dnes je tak důležité, aby člověk znal řeči, vyznal se v počítačích, měl by z něho být sportovec a hudba je přece také nesmírně důležitá, a co výtvarné umění a co kdyby chtěl jednou do diplomatických služeb...“(To cituji skutečně řeč maminky jednoho jedináčka.)

V našem případě je tomu ale trochu jinak. Můžeme asi věřit naší pisatelce, že chlapec si víceméně vybírá sám všechno to, co na sebe nakládá. Ano, jsou takové děti - a jsou takoví i někteří dospělí. S chutí a nadšením se pustí do nejrůznějšího podnikání, naberou si úkolů a povinností - a pak jsou nešťastní, že to nestačí. To zajisté není příliš žádoucí příklad, takže není divu, že babička a otec našeho podnikavého chlapce mají určité obavy. Dětský psycholog, který povinně má sympatie k jedné i druhé straně, bude tentokrát radit především mamince i chlapci k určité zdrženlivosti.

„Přetěžování“ je pojem relativní. Co je pro jednoho moc, to druhý zvládne třeba docela hravě. Musíme tedy vždycky přihlížet k individuálním vlastnostem dítěte, k jeho schopnostem, zájmům, povahovému zaměření atd. Často se stává, že rodiče docela samozřejmě předpokládají, že dítě má hudební nadání po nich, nebo že je to rozený sportovec, protože oni oba ve svých disciplínách to dotáhli div ne na Olympiádu, nebo že když je tak podobný dědečkovi, že bude mít po něm buňky na matematiku - a jak často se mýlí a jak často musíme pak v poradenské službě dobývat pro dítě jako právo na svébytnost a odlišnost!  Také příští „úspěšnost“ dítěte se pro některé dnešní rodiny stává až jakýmsi zaklínadlem, které ovládá jejich výchovné snažení. Příliš často tedy vidíme, že rodiče ve své veskrze dobré snaze, aby z dítěte jednou „něco pořádného“ bylo, zavedou je někam, kde není ani šťastné ani nevyniká.

Je typické pro děti ve středním školním věku, zvláště pro chlapce, že se chtějí vyrovnat všem ostatním. Společenská prestiž je dána jejich tělesnou zdatností a nejrůznějšími dovednostmi, které jsou ostatními vysoce hodnoceny. Je to také doba, kdy přátelství a kamarádství má mimořádnou důležitost a kdy dělat něco spolu s kamarádem je zpravidla přitažlivější než to, co radí  maminka nebo dědeček. Děti se dají tedy poměrně snadno „svést“ nikoliv jen zájmem svým, ale i zájmem či zájmy těch druhých.

Tento školní věk je ale na druhé straně také dobou hledání. Dítě musí mnohé věci vyzkoušet, aby se samo přesvědčilo, co mu vyhovuje a co ne, v čem se najde a co je omyl. Udělá-li to nyní, je to pro ně jistě výhodnější, než když na to přijde až někdy po vysoké škole. Není tedy na závadu, že toho vyzkouší víc - jde jen o to, aby nezkoušelo všechno možné bezhlavě. Ono totiž každé „selhání“ a každý omyl a každé zanechání nějaké zvolené zájmové činnosti také něco psychicky stojí - je z toho nepříjemný zážitek ponížení a ztráta sebedůvěry. Dítě by se tedy nemělo pouštět do nejrůznějších věcí bezhlavě, ale my jakožto vychovatelé mu máme i zde poskytovat určité vedení.

Co tedy nakonec z toho všeho plyne? Když náš chlapec všechno to, co dělá, dělá víceméně jen jako zkoušku a ověření svých zájmů, nebudeme mít mnoho námitek. Budeme však důtklivě radit, aby rodiče sledovali, zdali mu to přináší radost a uspokojení, zdali je to neotravuje a neunavuje a zdali je naděje, že se ostatním v oné sportovní či umělecké disciplíně aspoň slušně vyrovná. Cvičení, sport, tělesnou aktivitu rozhodně podporujeme. Judo a bojové asijské hry, které jsou pro chlapce samozřejmě velice přitažlivé, už  v tak velké lásce nemáme - přece jen až příliš podněcují soupeření a ne tendenci ke spolupráci. Opatrní jsme ve volbě uměleckých kroužků, a to zvláště tam, kde rozhodování dítěte je určováno méně vlastním zájmem a více kamarádstvím. Nebudeme dítěti v těchto případech zajisté něco zakazovat, ale přece jen mu můžeme něco rozmluvit a v něčem poradit. Zákaz by nám jednou mohlo vyčítat - radu a varování nikoli!

Zdeněk Matějček