Děti a zvířata

Matějček, Zdeněk

Od úsvitu své existence na této zemi až do doby vlastně nedávné byl člověk tvorem přírodním. Žil s přírodou a jejími živočichy v tvořivé součinnosti. Některá zvířata si ochočil a vycvičil ke svému užitku, některá přijal do své blízkosti pro své potěšení a pro svou zábavu. Společenství se zvířaty mu bylo osudem. Vzpomínám si, jak jsme jako děti každou chvíli něco z venku domů přinesli - tu veverku, tu vypadlé ptáče, tu žáby a mloky a chtěli jsme to všechno krmit, chovat, opatrovat a prostě mít! Pod nátlakem rodičovským jsme ovšem toto své dočasné přírodní vlastnictví vždycky zase přírodě vraceli. Nikdo nás k tomu nevedl (ba spíše naopak) - bylo to v nás!

Často jako psychologové dostáváme otázku, zdali rodiče mají a kdy svému dítěti nějaké domácí zvířátko opatřit.

 

 

Jaké vybrat?

Už dávno bylo prokázáno, že zvířata v domácnosti mohou mít výchovný význam. Na všechna jsou však vhodná ke všemu. Předně si tedy musíme sestavit jakési pořadí jejich podnětové hodnoty pro děti, i když jednotlivé stupínky tohoto žebříčku se v každém konkrétním případě mohou posouvat nahoru či dolů. Na nejnižší příčce stojí ta zvířata, která sama k člověku vztah nemají a s nimiž se toho ani moc dělat nedá. Akvarijní rybičky např. mohou děti pozorovat a krmit, ale odbornou péči musí stejně převzít dospělí. Hadi, želvy, obojživelníci a podobní tvorové jsou už dítěti blíže, neboť se dají brát i do rukou a pozorovat velmi zblízka. Jejich životní projevy jsou zpravidla také už dosti výrazné. Ptáci v kleci a sem tam i mimo klec jsou asi ještě o stupínek výš. Projevují se už i hlasově, papouška dokonce můžeme učit mluvit a kavka je tak zábavné zvíře, že se s ní žádná rodina nudit nebude. Pak přijdou morčata a všichni možní křečci, které je možno hladit a mazlit se s nimi a nechat je třeba běhat i po bytě.

Ještě výš stojí samozřejmě kočky, nejvýše ovšem pes, který navíc ke všem předchozím stimulačním hodnotám přidává svůj bytostný vztah k člověku. Dovede dát plně najevo, že sám člověka potřebuje, že je mu oddán, že v něm uznává pána. Je ochoten se za něho bít. Dětem dovede být kamarádem, společníkem ve hře, ale i ochráncem. A jak dovede vítat naše dítě, když přijde ze školy! - ať je známka v žákovské knížce dobrá nebo špatná. Dovede dát svou radost upřímně a výrazně - dělá „psí kusy“. A když je nám smutno, máme v něm společníka. Jsme na tom světě aspoň my dva, i když třeba každý na jednom konci vodítka. Budiž řečeno, že právě tato okolnost může být pro mnohé děti v pubertě nad jiné účelnou psychoterapií.

Do této sestavy bychom měli zařadit ovšem i koně, od poníka přes Hucula až po normálního koně jezdeckého, ale toho bych si nechal raději na někdy jindy.

 

 

Pro který věk?

Ne každé dítě v každém věku může mít ze zvířete v domácnosti stejný výchovný užitek. Malé děti, přibližně do tří let, upoutají zvířátka svou pohyblivostí a projevy života. Pro děti předškolní to jsou živé hračky, s důrazem na ono „živé“. Pokusy totiž ukazují, že dítě se docela jinak chová k tomu, co se projevuje po svém a samostatně, než k dokonalé neživé napodobenině takového psa nebo kočičky, byť jakkoliv důmyslně se pohybující a umožňující manipulaci. Psychologické výzkumy dále ukázaly, že domácí zvířata mají zcela zvláštní a nezastupitelný výchovný význam u dětí tzv. středního školního věku, což je věk přibližně od osmi let výš. V tomto věku se za normálních okolností diferencuje identita dětí podle pohlavní příslušnosti a v plné míře se rozvíjejí tzv. rodičovské postoje k mláďatům. Nyní také děti zpravidla nejvíc o pejska nebo kočičku moří. Na zvířatech a se zvířaty, zvláště jsou-li to mláďata, osvědčují a rozvíjejí něžnosti, pečovatelské tendence a ochranné postoje, což jsou věci, které přijdou ke cti a mohou být mimořádně cenné, až toto naše dítě bude jednou mít své vlastní děti.

Od věku puberty výš dovedou už děti převzít větší díl odpovědnosti a mnohdy mají dost odhodlání i vytrvalosti, aby svého svěřence či miláčka něčemu naučily, předvedly ho, vytáhly se s ním.

Až do tohoto věku dítěte musí ovšem rodiče počítat s tím, že hlavní váha péče o domácí zvířátko bude spočívat na nich a nikoliv na dítěti, byť slibovalo cokoliv. To tedy nechť padá na váhu při každé rodinné radě. A nesmíme zapomenout ani na hledisko zdravotní, neboť trpí-li dítě nějakou alergií nebo má-li k ní sklon, musíme si pečlivě ověřit, zdali domácí zvíře může vůbec do rodiny přijít.

 

 

Radost i tíha odpovědnosti

Řekl jsem, že někdo musí převzít za blaho zvířete v naší domácnosti odpovědnost. Dnes tento požadavek dostal, abych tak řekl, vyšší posvěcení. Kromě známého záslužného hnutí za ochranu zvířat a humánní, tj. lidské zacházení s nimi, jde také světem i hnutí za odpovědný vztah mezi člověkem a domácími zvířaty. Základní princip je velmi jednoduchý: Zařídit věci tak, aby domácím zvířatům bylo s lidmi dobře a nejen nestrádala, ale aby se života svým způsobem užila- a ovšem, aby i lidem bylo se zvířaty dobře, aby nás neobtěžovala a neotravovala, aby nebyla našimi vládci a my jejich služebníky. U zrodu tohoto hnutí stál sám Konrád Lorenc, nositel Nobelovy ceny za etologii. Vznikla celá řada sdružení a institucí, která si kromě osvětové a vzdělávací činnosti  berou za úkol jednak prohloubit poznatky o vztahu člověka a domácího zvířete  řádně vedenými výzkumnými studiemi, jednak těchto poznatků ve zdravotní a sociální službě využít. A tak se dnes cvičení psi uplatňují nejen tradičně ve službě lidem s poruchami zraku, ale i ve službě lidem tělesně postiženým, sluchově postiženým či jinak omezeným v sociálním kontaktu s okolím, jsou cílevědomě využíváni ve stimulační a terapeutické funkci v zařízeních pro děti s mentální retardací a v domovech důchodců a v resocializační funkci dnes i ve věznicích a podobných zařízeních. Také u nás funguje Asociace příznivců odpovědného vztahu k malým zvířatům a provádí se výzkum. A najde se jistě více průkopnické činnosti po vlastech českých. Ostatně bylo by to převelice vítáno, neboť mezinárodní Asociace uspořádá v roce 1998 konferenci v Praze a my bychom na ní měli také něco svého ukázat.

Zdeněk Matějček