Co nám voda vzala a co nám mohla přinést

Mlčoch, Lubomír OFS

Vracím se -nyní s větším časovým odstupem- k záplavám na rodné Moravě. Mezitím již bylo mnoho úvah i teologických vysloveno: homilii Otce arcibiskupa Graubnera v Troubkách n/B přineslo Světlo č.32 v plném znění /"Bůh nás neopustil..."/. Katastrofa jako důsledek přírodních zákonitostí a zároveň jako příležitost k zamyšlení a ke změně smýšlení, k obrácení, a to nejen pro lidi v postižených oblastech, ale pro nás pro všechny. Nechť je mi tedy dovoleno toto malé osobní zamyšlení:

 

 

 

Hlediska přírodovědná poukazují na souběh hned několika meteorologických charakteristik, k nimž došlo jako k jevu statisticky málo pravděpodobnému, a proto hovoří o "stoleté vodě". Ekologové poukazují na hypotézu o globálním oteplování jako o důsledku činnosti člověka na Zemi, o tání polárních ledovců, o celkové změně klimatu. Zdá se, že změna dlouhodobých teplotních průměrů o 1 stupeň Celsia může i do budoucna vést k opakování podobných záplav /?!/. V lokálním měřítku naší republiky pak vodohospodáři dokládají změny v krajinné ekologii, k nimž došlo zejména během "reálného socialismu" /meliorace, změna říčních toků na "odvodňovací a odpadní kanály"/, a které mohly zhoršit průběh velké vody...

 

 

 

Na těchto poznatcích je něco společného, a totiž jakýsi paradox, že i drobné a zdánlivě nenápadné a neškodné změny řady veličin mohou ve své celkové výslednici vést ke katastrofě. Všechny poznatky vědecké jsou pro člověka věřícího plně legitimní, ale víra dává i něco navíc: hlubokou pokoru před Pánem všehomíra, vědomí nesamozřejmosti života a všeho stvořeného, poznání křehkosti člověka... "Ty, který krásou odíváš korunku květovou, a v rovnováze držíš svou soustavu světovou, buď veleben" zpíváme v písni J.Nečase a K.Eichlera Ty mocný, silný, veliký, Vladaři věčnosti. Zdá se, že od začátku století, kdy tato píseň vznikla, se toto vědomí pokory člověka vůči přírodě jaksi vytratilo. Moderní člověk / a to nejen ten, který chtěl poroučet větru, dešti/ se ve své pýše a sebejistotě příliš zabydlil, a své každodenní počínání jakoby zapoměl poměřovat otázkou, zda to, co dělá, není proti "Bohu a přírodě". Tuto pýchu moderního člověka mohla voda odplavit a toto obnovené poznání pokory člověka před Bohem mohla přinést.

 

 

 

Zkušenost velké vody přesáhla naši historickou paměť, která se zpravidla váže nejintenzivněji na tři generace: ani ve vyprávění našich dědečků / u nás na Moravě se pořád ještě používá "stařéček"/ o takových záplavách nebylo slýcháno. Člověk věřící se modlí za své předky, očekává vzkříšení mtvých a setkání s nimi "na Pravdě Boží". Patřilo k dobré tradici, že v neděli odpoledne se i širší rodina scházela "na besedu" a ta je aspoň pro mne jakýmsi velice osobním, pozemským předobrazem věčnosti. Nuže, poté kdy došlo v mé rodné obci /a v řadě míst v sousedních vesnicích a městech/ k oněm neobvyklým záplavám, pocítil jsem jakousi potřebu si o tom neštěstí "povykládat" se svými nejbližšími na věčnosti, a stará, dávná místní pojmenování části obce a ulic, která už ve známé podobě nikdo z nás více nespatří, mi k tomu poskytovala důvěrně společný jazyk :"Loučka", "Na dolech", "Záhumení", "Kozlovská ulice" mizí již pod lopatami bagrů. Má starší sestra Marie, kterou rovněž osud odvál z rodné vesnice, měla dávné přání: jednou se vypravit právě do těchto částí Troubek, a kromě hřbitova, rodného domu a domu bratra, navštívit i nám vzdálenější končiny /jakoby tam bylo možno ztracený ráj dětství snáze nalézt/. Toto přání se Marii již nesplní, Troubky už nikdy nebudou takové, jaké byly předtím.

 

 

 

 Moderní doba rozšířila starozákonní možnosti hromadění zásob, o nichž Pán hovoří v jednom ze svých podobenství /Lukáš 12,16-21/. Mrazničky a celé mrazicí pulty, v nichž lze nashromáždit maso a ovoce na rok dopředu, jen zvýšily tu příležitost k odvěkému pokušení pro duši člověka, pro ten pocit ráje na zemi, k němuž ani Bůh už není potřeba. Půldruhého metru valící se vody učinilo přítrž této iluzi a ve vesnicích bez elektrického proudu pak zkáza byla dokonána během několika málo dní. Namísto klamného zdání zajištěnosti vlastními silami musel najednou moderní člověk čelit zkušenosti moci živlů a řešil opět rozhodovací situace, před kterými lidé museli stát čas od času od nepaměti. Těžké rozhodování zda ukrátit trápení zvířat, jimž není možno už pomoci, snaha o záchranu ztracené /a topící se/ ovečky či kůzlete za cenu rizika pro vlastní život... A na druhé straně, po přežití nejhoršího, kůzle bojácně se choulící k vlčákovi a cupitající za ním namísto ztracené mámy- kozy. Obrazy zasuté a zapomenuté nás vracejí do dob starozákonních.

 

 

 

Voda nám přinesla jedno důležité poselství: žijte jednoduše, prostě, skromně! Při vyklízení všudypřítomného blátíčka si najednou člověk uvědomuje: co nepotřebných věcí, co harampádí, které je nám -najednou to vidíme zcela jasně- vlastně jenom na obtíž- se nám podařilo nashromáždit za celý život! Kam s tím vším, co je nám vlastně železnou koulí na nohách, která nás táhne dolů v naší duchovnosti, a to ať už jsme z moravské vísky či z pražského paneláku? Poklad františkánské spirituality vynesla velká voda opět na světlo Boží. Všichni se v moderní době přespříliš staráme o pozemské věci, všichni máme nadbytek majetku, ale náš život tím není zajištěn /Lukáš 12, 13-34, Matouš 6, 25-33/. Záplavová vlna v Troubkách přišla - při všem vědomí rizika záplav- ze zcela nečekané strany a tudíž měla v osobě něco z varovnosti dnů Noemových či Lotových /Lukáš 17, 20-37/. Lidé zachraňující si holý život na střechách svých domů / a zanechávající všechny své věci v domě/ patří rovněž k biblickým obrazům příchodu Božího království. Je tedy namístě vzít se vší vážností varovná slova našeho Pána, určená nám všem. Jestliže nezměníme své smýšlení a nepolepšíme se, zahyneme. Z tohoto hlediska - a jen ono je opravdu důležité- nechť je pochopeno i to, co se mi stále vybavuje v mysli. Totiž ono rozdělení na ty, jimž domy zůstaly, a ty, kteří přišli doslova o všechno. Co když ti druzí dostali tu pravou příležitost k obrácení, co když ten jejich veškerý majetek, o který přišli, je právě tou cenou, kterou bylo nutno zaplatit za drahocennou perlu Božího království?

 Lubomír Mlčoch OFS