Flood, David OFM

2. Objasnění

 Snažil jsem se přeložit Napomenutí co nejlepším způsobem, a stále nedokážu vyjádřit v angličtině bezprostřednost odpovědi, kterou slyšíme v latinském textu. Je to, jako by František řekl: "Chceš vědět, jak? Tady je ten způsob..." Odpověď obsahuje ve své bezprostřednosti tuto dynamickou sílu. Slova nás vedou k vypracování obecných úmyslů hnutí pod politickým tlakem.

 Jistě bylo přirozené položit si takovou otázku potom, co bratři odpověděli na pokus Assisi zahrnout je mezi sebe, aby je neutralizovali, neboť odvolání na Ducha kladlo odpovědnost na každého bratra a vyzývalo ho, aby pomáhal určit františkánskou činnost. Každý, když přijímá naléhavé rady Ducha prostřednictvím nových zážitků, má nechat za sebou cesty minulosti. Hlava XVII. se odvažuje hlásat hnutí působení Ducha. (úvod ke Konstitucím 1260 vysvětluje řádu činnost výboru, avšak neříká nic o politice, kterou uskutečňuje.)

 Jsou nezbytná dvě stručná objasnění pro pochopení úsečného pravidla hnutí k rozeznání Ducha Páně. Jedno pojednává o mém těle, druhé o mé špatnosti. Jsou to termíny, které nás nutí zastavit se, abychom si položili otázky. Avšak pozor, v jaké souvislosti jsou uvedeny! Napomenutí předpokládá, že jde o pozitivní výsledky a bratr má za úlohu nerušit sled událostí, poznamenán jásotem, jak jsme viděli výše. Radost a nadšení provázejí prohlášení o působení Ducha ve Františkovi a jeho přátelích. Nezapomeňme na nezadržitelnou radost, když otočíme list, abychom přemohli tělo, a poznáme špatnost.

2.1. Tělo

 Nemáme těžkosti v pojednání, jak František užívá termín tělo (caro), třebas bychom si mohli přát, aby si vybral jiný termín, když bezprostředně definuje, v jakém smyslu jej užívá (což je pro mne protiklad dobra). František užívá termín tělo, aby označil moji schopnost a tendenci přisvojovat si dobro, jež konám, jako svoje, a užívat je jako důkaz své zásluhy. Nemyslí tím svalovou a tukovou tkáň, kterou je obložena kostra mé osoby, jež je v tomto momentě trpělivě posazena u počítače, zatímco mé prsty vyťukávají na klávesnici před svítící obrazovkou. Tkáň v tomto případě je částí tělesné struktury člověka známého ostatním pod jménem David Flood. Znají mne a nazývají jménem tak jako já to dělám s nimi. Otázka mého těla (tak jak užívá tento termín František) se klade, když se rozhodnu pro činnost, kterou se výhodně postavím mezi ostatní. Moje tělo (stále podle Františkova způsobu užívání) sleduje spíše můj prospěch než obecné dobro, a hrozí tak svést z cesty a zablokovat působení Ducha.

 Známe proces a rozumíme jevu. Když nyní uvedu příklad ze svého života, povzbuzuji tím čtenáře, aby on si uvedl příklad ze svého. Ať si povšimne, jak před dobrou činností, službou františkánské rodině, dávám přednost službě společenskému promýšlení, své dobré pověsti historika. (Nejsou historici. Jsou historie užitečné a naproti tomu jsou jiné, které jsou zhoubné.) Vezměme můj případ: Píši tuto studii. A nyní předpokládejme, že se mi podaří udělat užitečný rozbor Napomenutí XII. Když jej dokončím, prohlížím jej a v mysli živím naději, že zvýší mou pověst odborníka a spisovatele. To je můj záměr: přivlastnit si tuto studii a použít ji tím způsobem, který František označuje jako moje tělo. Způsob, jak užívám tuto studii, není výsledkem františkánského ducha. Moje horší "já" pozvedlo hlavu k mé škodě.

 Dnes k pojednání o otázce tohoto druhu saháme k jazyku psychologie. Jsou nám známé výrazy "sebeláska" a "pýcha" a poznáváme málo průhledné způsoby ctižádostivého člověka. Kdybychom chtěli zařadit tuto otázku z psychologického hlediska, skončili bychom v pohledu z odlišné perspektivy a ztratili bychom antropologický rozměr klenoucí se nad Napomenutím XII. František nezdůrazňuje jen něco vzhledem k lidskému chování, ale navrhuje a rozvíjí smysl daný hnutím lidské cestě (františkánská antropologie).

 František dobře připravil svůj soud nad mým vytržením. Začíná postulátem, že to je Bůh, kdo napsal toto dílko mým prostřednictvím: prostřednictvím mého studia u K. Essera, mé zkušenosti s františkány a mého volného času v Rosemontu. Můj výklad historie a výpovědi Napomenutí XII. vyplývá ze způsobu, kterým Bůh nechává obíhat pravdu a radu. V té míře, v jaké se dobře podařil, posiluje citlivost františkánského hnutí v konfrontaci s Duchem svatým jako vůdčím prvkem, a pomáhá dalším osobám, které se uchylují k františkánům o duchovní vedení jejich života. Ve svém bezprostředním předmětu pak připoutává hnutí k jeho programu "vracet Bohu všechna dobra".

 Svým osobním plánem mohu křížit tento proces. Je možné, že se usmívá, aniž by mi dal uvědomit si, jak studie, když je vytištěna, přitahuje mou pozornost, protože se objevuje pod mým jménem. Mně stačí představit si nebo vidět své jméno natištěné, abych si domýšlel příznivé posudky. O těch, kterým se studie bude líbit, jsem si jist, že učiní závěr: David vytvořil další užitečnou práci. Protože si dělám takovou představu, nadechnu se uspokojením. Moje "tělesné já" je mlčky povzneseno. Avšak pozor na cenu, kterou musím zaplatit. Vystupuji tím z procesu, k němuž formálně Napomenutí XII. a tato studie přispívají. Každé dobrodiní se nevyhnutně zase vrací k Bohu. Já však jsem se stáhl do svého světa utvořeného akademickou pověstí, který udržuji knihami, studiemi a přednáškami. (Jaké jednotvárné místo! Jaký pomíjivý přelud!)

 Svým sebeuspokojením promrhávám radost.

2.2. Špatnost

 František nechce, aby "prostý a praktický" bratr, který se táže, přišel o podnětný proces, jímž se všechna dobra vracejí Bohu. Naopak, když vstupuje na scénu života jako původce dobrých skutků, František, jako svatý františkán, nemluví v prvé osobě, aby se chápalo, že bratr, jenž klade otázku, rozbíjí proces vracení dober, jakmile začne myslet na to, co dělá. Je to, jako kdyby nechal spadnout déšť na to, co přichází do zahrady františkánského života. Lidé stojící v dešti se dívají na bratra a táží se: Kdo ho spustil? A bratr má dobré důvody pokládat se za špatného.

 František, jenž se často hanbil za chvály, kterých se mu dostávalo cestou, neváhal prohlašovat se za špatného.

 František používá dvojí způsob, jak soustředit pozornost. Správný způsob, jak mít na očích to, co děláme, je objasněn v hlavě XVII. první řehole.

 Duch, který je v hnutí, se postará, abychom dospěli k vhodné odpovědi a k přiměřené angažovanosti. Chybný způsob je následující: Sotva pomyslím na sebe sama, postavím se jako pevný bod do proudu života. Zatímco lidé sledují běh vlastního života a naše galaxie se otáčí uvnitř vesmíru, já se zastavím, vyjdu ven se silou pozornosti a soustředím se na bratra Davida, františkánského učence. Hovím si ve vnitřním uspokojení, že vidím své jméno vytištěné pod důležitým titulem dobré studie. V takové dispozici ducha je pro mne prostě nemožné vnímat vedení Ducha.

 Celé Napomenutí má co dělat se soustředěním pozornosti a s udržením se na výši předem stanoveného účelu. Měj na očích to, co děláš. Nesklouzávej očima, abys se podíval na sebe sama, jinak chybíš v tom, co děláš, protože nemůžeš být současně v souzvuku s Duchem, a žít ve svém soukromém světě a obdivovat sebe sama.

 A když se odtrhnu od pohledu, do kterého jsem zapadl, abych obdivoval sebe sama, pozor, kam jdu, abych dokončil! V tomto momentu nejsem na žádné straně. Vytvořil jsem si malý svět, celý svůj, absolutní abstrakci, v níž nazírám dobrou činnost a hovím si v jejím světle. Kromě toho, že zapomínám, odkud pochází (dar ducha, dar kultury), blokuji obíhání. Jiní lidé nemohou ode mne nic očekávat, kromě povyšování mé malé abstrakce, dokud se opět nezapojím do života. Kéž mi Bůh dá opustit rychle ostrov, který jsem si vytvořil, abych se spojil s lidským rodem.

 Co se týká ostatních lidí, pozoruji je podle střídání událostí. Přijímám je jako ty, kdo patří k tomuto skutečnému světu, od momentu, kdy nemá smysl považovat je a jednat s nimi jiným způsobem.

 V důsledku toho, když si vážím sebe samého, ohrožuji svůj vztah a svůj souzvuk s druhými: jsem méně než oni, sklouzl jsem za události. Přirozeně vím, že ostatní jdou horlivě za svými osobními zájmy a že jsou neustále zaměstnáni vytvářením svého ostrůvku. Assiská obec byla rozsáhlým ostrovem abstrakce a významnou překážkou obíhání Božích dober mezi všemi. Hlavy Assisi nabízely bratřím prostor na tomto ostrově. Dnes mne budovatelé ostrovů zvou, abych je navštívil, protože potřebují pomoc, aby se přesvědčili o této skutečnosti. Protože jejich abstrakce nejsou mým problémem, soustřeďuji se na jejich skutečnost. Mou úlohou je totiž nepřekážet působení Ducha, a to je to, co dělám, když si dělám nárok na Boží dílo jako na svoje.

 Plně se shoduji s těmito Františkovými slovy. Sotva odvrátím pozornost od činnosti, abych se do ní nezapojil a mohl se soustředit na sebe, jednotku vytvořenou mojí pozorností, dostávám se, vzhledem k ostatním, do pozice, která si zasluhuje, aby byla vymezena termíny použitými Františkem. Nacházím se mimo vztahy lidské, mimo každodenní povinnosti, mimo historii.

 Podpisuji Napomenutí XII., jeho praktickou část, jeho antropologii. Například, jestliže mi dnes ráno dělá potěšení

myslet na ostrovtip a jistotu, které jsem včera večer projevil, spolu s příspěvkem, který jsem podal u kulatého stolu, odvracím se od přítomného. Uzavírám se do minulosti, té minulosti, které už neexistuje a je pouze v mé mysli. Když tohle dělám, vzdaluji se od činnosti a od lidí, s nimiž se setkávám jen v realitě fakt. Promeškávám setkat se s osobami, kterých se dotkl Duch a které jsou vnímavé na výzvy a na přísliby tohoto dne. Zameškávám dělat "něco", co otevírá můj bezprostřední svět přetvářejícímu vanutí Ducha.

 Z toho důvodu si beru k srdci Františkova slova, neboť zjišťuji, že Napomenutí XII. mi velmi pomáhá žít, třebaže lidé, kteří mne znají, mohli by snadno namítat, že nevidí jeho vliv v mém životě. Nemohu vyvrátit jejich kritiku; vím, že mají pravdu. Zatímco moje tělesná váha je s 66 kg ve formě, moje tělo je velmi, velmi tíživé.

 Nemám problémy s tím, kdo mi blahopřeje za dobře vykonanou práci. Přijímám chválu, neboť ve skutečnosti takový podpůrce mi říká, že vrácení dober je požehnáním a že my jsme součástí tohoto procesu. Mou odpovědí je hlasité "ano"!

 František mohl nabídnout toto krátké pravidlo rozlišování, neboť františkánský jazyk se rozvíjel takovým způsobem, aby dělal tyto termíny pochopitelné členům hnutí. František a někteří další objasňovali příkladem, jak je uvést do praxe. Byli "neužitečnými služebníky" v činnosti a v myšlení, ukázali však, že funguje, jak mnoho lidí s údivem dobře vědělo.

 Bratrovi, jenž se obrátil na Františka, pomáhalo jak vysvětlení tak povzbuzení vstoupit do řádu s myšlenkami činnosti a s radostí hnutí. Což to nebyl Duch, jenž mu vnuknul, aby Františkovi položil otázku?

 Dnes my františkáni nemáme kulturu rozlišování a angažování, chybí nám jásavá jistota prvních dnů. Důsledkem toho jsou naše těžkosti s Napomenutím XII.

3. Další úvahy

 Napomenutí XII. je úvodem do následujících Napomenutí začínajících slovem "Blahoslavený". Toto Napomenutí pomáhá bratrovi zařadit se do františkánského života, otevřeného činnosti Ducha, zdroje blahoslavenství.

 Vyrovnám se s tímto třetím bodem krátce. Abych to udělal dobře, musím použít příklad, a na mysl mi hned přichází následující Napomenutí XIII.: "Blahoslavení tvůrci pokoje..." V tomto bodu však opouštím téma tohoto rozboru Napomenutí XII. a dostávám se do studia Napomenutí XIII., ve kterém se zatím omezuji na vytyčení problému v hlavních rysech.

 Napomenutí XIII. zvažuje zkoumání Ducha, abych se mohl ujistit, že jsem integrující částí činnosti (ta je základnou, o niž se opírá hnutí, aby všichni, když přistoupili k možnosti, kterou nabízí život, mohli "vrátit Bohu všechna přijatá dobra", podle vyjadřování oné doby). Dělám dobře, když pozoruji, jak oduševňuje lidi. V té míře, v jaké se cítím zařazen do činnosti, dělám to, co uznáváme za dílo františkána, a ne překážku působení Ducha.

 V "Listu všem věrným křesťanům", považovaném za jeho pokus o rozšíření hnutí, František prostými a přímými slovy činí příslib opravdu překvapující, totiž, že ti, kdo budou dělat to, co dělá on a jeho přátelé, poznají ve svém životě sílu Ducha. Tvrdí totiž, že na mužích a ženách, kteří se angažují v činnosti hnutí (dum talia fecerint, kteří tak budou jednat: totiž ty věci, které jsou ochotni dělat), spočine Duch Páně v jejich životě (9). Když se takto vyjadřuje, slova, jež užívá, nabývají téměř taneční rytmus a stávají se zpěvem, jenž pokračuje, až vyvrcholí v radosti, že vrátí Bohu všechna jeho dobrodiní (10). František vysvětluje, odkud pramení jásot, jimž jsou proniknuty odstavce první řehole na konci hlavy XVII. Povšimni si závěru, jenž oslavuje toto vrácení s naší sestrou matkou zemí (10). Podřizujeme se témuž Duchu s takovými výsledky, angažujeme-li se v prostých úlohách a službách života hnutí.

 Napomenutí XIII. až XXVIII. uvádějí nový souhrn talia, takových věcí, totiž praktických hledisek františkánského života. Protože jsou to způsoby, jež charakterizují jeho spiritualitu, podněcují spočinutí Ducha, pramene blahoslavenství. Napomenutí XII. jako stručné pravidlo pro ověření Ducha funguje jako úvod do zvláštních rámců činnosti hnutí v Napomenutích XIII. až XXVIII. Otevírá jim bránu, chápanou jako pomoc pro bratra k jeho uvedení pod řízení Ducha. Napomenutí XII. uzavírá také řadu započatou Napomenutím V., jež rozvinulo a upevnilo angažovanost hnutí danou hlavou XVII. první řehole. Napomenutí XII. je Napomenutím základním, rozhodujícím odstavcem mezi teorií a praxí.

Závěr

 Připomínám, že Napomenutí XII. si zasluhuje mnoho diskusí. Na těchto stránkách jsme pokročili v otázkách, které se ukazují důležité pro způsob, kterým prožíváme svůj františkánský život. Tu se můžeme, třebas stručně, vrátit ještě od našeho bádání o Napomenutí XII. a zkoumat františkánskou činnost obecně, ať už v historii jejích počátků či v současných možnostech. A to je vize, která rozehřívá srdce.

VITA MINORUM 1/1997 David Flood

 Z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM