František - učitel modlitby

Lehmann, Leonhard OFMCap.

Kříž v modlitbě z Odkazu

Tuto modlitbu máme zvlášť dobře dosvědčenou: Nejen všichni životopisci, nýbrž sám František ji uvádí ve svém nejvíce osobním spisu, v Odkazu. Tam čteme: „Pán mi dal takovou víru, že jsem se v kostelích modlil takto prostě: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech kostelích na celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět (Odk. 2). ...

K této modlitbě inspirovalo Františka jeho pobývání v malých kaplích a ve zpola rozpadlých kostelích. Nebo lépe: Pán ho inspiroval. František opět všechno vztahuje na Pána, který mu daroval takovou víru, takovou důvěru ke kostelům. Tam, v kostelích, při nočních hodinách bdění nebo při krátkých návštěvách na cestách se udály rozhodující věci. František byl naplněn důvěrou a vírou a jednoduše a prostě odpovídal modlitbou, o níž nyní budeme uvažovat.

 

 

Liturgická formule

Mladý František znal několik modliteb ze školy a z bohoslužeb. Modlitba z Odkazu je ve svém jádru také tradiční modlitbou, formulí, kterou František znal. Tuto větu nacházíme v tehdejším breviáři na svátky Povýšení kříže a Nalezení kříže, a rovněž mezi velkopátečními zpěvy. V té době byly svátky kříže velice oblíbeny. Proto mohl obchodníkův syn tuto formuli uctívání znát. Užívá se i dnes (např. při Křížové cestě) a zní:

„Klaníme se ti, Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.“

Hned zpozorujeme, že tato liturgická formule je kratší než Františkova modlitba. Přicházíme tak k velice poučné skutečnosti: František známou modlitbu rozšiřuje.

 

 

Nové dodatky

František vezme něco už hotového a přetvořuje to. Žije z tradice, z hodnot a z bohatého pokladu liturgie, ale osobně si je přivlastňuje. Prohlédněme si dodatky blíže (nahoře v textu jsou podtrženy):

a) Před oslovení „Kriste“ klade „Pane Ježíši“. Už jsme viděli, jak slovo „Pán“ je pro Františka typické; ani zde nechybí. Vedle oslaveného Krista má před očima také pozemského Ježíše. Nejdůležitější dodatek však zní:

b) „i ve všech tvých kostelích na celém světě

Zde cítíme, že František nerozšiřuje pouze formuli. Jeho duch mu dává překračovat hranice umbrijské vlasti. Rozšiřuje svou poklonu na všechny kostely na celém světě. To je originální. Máme před sebou jeden zcela osobní rys světcův: jeho všezahrnující myšlení, šíři jeho srdce a jeho modlitby. Když František spatří nějaký kostel nebo kříž, nebo když vstoupí do nějakého kostela, je naplněn takovou vírou, že pomyslí na všechny ostatní kostely na celém světě a také tam by  se chtěl klanět svému Pánu. František si také silně uvědomuje Boží všudypřítomnost ve všech znameních vykoupení (kostel, kříž) na světě.

Všeobecný rys klanění ještě více zdůrazňuje Celano. Diví se, kde všude se František a jeho druhové modlili: „Kdekoli spatřili kostel, byť i jen z dálky, sklonili se hluboce až k zemi ... a klaněli se Všemohoucímu. ... A což je stejně obdivuhodné, kdekoli spatřili znamení kříže, ať bylo na zemi nebo na stěně, činili totéž“ (1Cel 45).

Již sebemenší náznak kříže vede Františka a jeho druhy ke klanění, takže jejich „liturgie“ se neomezuje pouze na kultovní místa. Rozšíření liturgické formule klanění odpovídá rozšíření liturgického prostoru.

Svět se stal místem klanění. Ve slovech „Klaníme se ti...“, která se bratři modlili v kostelích i v přírodě, se už ozývá ona  kosmická liturgie, která se rozvine ve Chvalozpěvu stvoření (Písni bratra slunce).

c) Za třetí malý dodatek považujeme přídavné jméno „svatý“: svým svatým křížem. I zde máme jeden klíč k chápání světcových modliteb. Jako jsou „nejsvětější jména a výroky Páně“ (Odk. 3), tak mu je svatý  také kříž; proto ho uctívá všude, i když obrysy kříže jsou jen naznačeny. Kříž je svatý, a proto mu byl svatý úkol, který uslyšel z kříže u San Damiana.

Všimněme si, že zde se klanění soustřeďuje na  kříž.  V té době se Eucharistie uchovávala jen v katedrálních kostelích. Teprve později, po 4. lateránském sněmu (1215) byl zaveden svatostánek ve všech kostelích. A teprve po roce 1224, kdy Honorius III. v jedné bule přislíbil Menším bratřím, že mohou mít vlastní oltáře a kostely, se klanění Eucharistie ve františkánských kostelích stalo aktuální. V souvislosti s  „eucharistickou křížovou výpravou“, kterou zahájil František a Honorius III., dostává formule klanění se kříži eucharistické zabarvení a výklad. Nyní se modlitba vztahuje na tajemství vykoupení na kříži a na oltáři.

 

 

Nadšené předávání

Jak velice se tato formule klanění stala Františkovi vlastní a jak mu na ní záleželo, nám prozrazuje skutečnost, že ji odevzdal svým druhům. Jak Legenda tří druhů, tak i Celano sdělují, že v počátcích řádu se bratři tuto modlitbu modlili, když se ještě nemodlili církevní hodinky a neměli breviáře: „V tu dobu ho prosili bratři, aby je naučil modlit. Jak tak v prostotě ducha putovali, neznali totiž ještě církevní hodinky. A tu jim František řekl: Když se modlíte, říkejte Otčenáš a Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích, které jsou po celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět“ (1Cel 45).

Modlitba o kříži patří tedy k nejpůvodnějšímu modlitebnímu pokladu Menších bratří. Formuje mladé společenství  a doprovází je na jeho putování. Chodí od kostela ke kostelu a všude cestou nacházejí pokoru vtěleného Božího Syna, dokonce i v naznačených znameních kříže. ...

Rozjímání modlitby

„My...“

Poprvé se František tuto modlitbu modlil v jednotném čísle: Osobně se obracel ne Ukřižovaného a vzdával mu čest. Později však slyšíme v jeho modlitbách téměř vždy „my, naše“: chválíme, děkujeme atd. Není to pouze liturgický obrat, nýbrž myslí se konkrétně původní františkánské společenství, druhové, s nimiž se František tuto modlitbu modlil a které jí vyučoval. Protože se cítil spojen se všemi kostely na celém světě, je v tomto „my“ zahrnuto křesťanstvo celého světa. Při modlitbě se František cítí ve společenství s celou církví.

Ptejme se krátce, jak často při modlitbě říkáme „já“ a jak často „my“. Jsme si při hodinkách a při mši svaté vědomi toho, že se modlíme s celou církví, že činíme něco ve jménu církve?

My... jsou ti, kdo se nyní se mnou modlí: mé společenství spolu s nepřítomnými a nemocnými: celá provincie, řád... My... ve farnosti, v diecézi, v církvi na celém světě. My... zde, na tomto místě, modlící se skrytě nebo veřejně, ve spojení s mlčící církví, solidární s vězněnými a mučenými pro víru. My... ve jménu všech

...se ti klaníme, Pane Ježíši Kriste...

Klanění! To je nejposvátnější a nejvyšší způsob modlitby. Klaníme se jedině Bohu. Kromě Boha je každé klanění modlářstvím.

Klanět se tělem i duší. Sklonit se, vrhnout se na zem. Zde   může určité gesto nebo mlčení  znamenat víc než slova. Tomáš z Celana říká: „Sklonili se hluboce až k zemi, aby tělem i duší projevili úctu a klaněli se Všemohoucímu“ (1Cel 45). Slovo a postoj se zde spojují ke klanění, k výkonu celého člověka. V takovém klanění se zásadně naplňuje naše bytí tvora, protože při klanění se člověk jako tvor sklání před Tvůrcem. Uznává Boha jako původ, z něhož pochází a jemuž všichni ostatní lidé a bytosti vděčí za svou existenci. V klanění tak sílí zakoušení našeho „my“ a člověk se otvírá přijímání všech lidí jako bratří a sester, a dokonce k bratrskému a sesterskému přijímání všech tvorů vůbec. Právě proto přidává František k naučení modlitbě:

...tady i ve všech tvých kostelích na celém světě...

Toto množné číslo „my“ nutí Františka opravdu vše zahrnujícím způsobem, že se nemůže zastavovat u jednoho kostela, nýbrž chce být přítomen při klanění všech vykoupených ve všech kostelích na celém světě. Toto „ve všech“ a „na celém“ je charakteristické pro univerzalismus svatého Františka, s nímž se budeme vždy znovu setkávat. Je to odpověď na všeobecnost vykoupení, jejíž odraz vidíme v tom, že všude na celém světě stojí kostely a kříže. Ty dosvědčují, že vykoupením se celý svět opět stal „Božím místem“.

Pokusme se někdy při svém klanění projít v myšlenkách všemi kostely, které známe: kostel, kde jsem byl pokřtěn, byl u svatého přijímání..., kostel rodné farnosti, kapli nebo kostel noviciátu, plný kostel při skládání slibů..., při svěcení na kněze a při primici..., možná rozhodující hodiny samoty s Bohem, tiché modlitby před svatostánkem..., horskou kapli na dovolené, krásné kříže cest, kříže na vrcholcích hor..., kaple a kostely v Asii, Africe nebo Jižní Americe, kde snad pracují známé sestry nebo známí bratři, kostely někde v buši, které znám jen z obrázků. Všude na světě stojí kostely a kříže jako viditelná znamení, že svět je vykoupen, že Bůh nad nimi udělal kříž, požehnal jim. Děkuji a spojuji se ke klanění se všemi vykoupenými, zatímco sám sebe i svět žehnám znamením kříže.

...a chválíme tě,...

Klanět se znamená chválit, velebit. Před prosbou dává František přednost chvále a děkování. Jeho modlitby jsou většinou chvály a díkůvzdání. Boha chválit, „benedicere“, tj. o Bohu dobře mluvit, vyprávět o jeho podivuhodných činech, jak to činí mnohé žalmy. Bohu děkovat za  stvořené, které jeho láska vyvolala k bytí, a za vykoupení, které nám ukazuje, že Bůh své tvory neopouští, že nedal člověku zcela padnout. František pronikl až k jádru dějin, k průsečíku, kde se změnil běh dějin: k vykoupení:

...neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět.

To je nejhlubší důvod klanění, vlastní důvod všezahrnujícího „my“ a rozšíření klanění na všechny kostely. Bůh vykoupil celý svět: Od  své smrti a vzkříšení a od seslání svého Ducha je Kristus na čele smyslu stvoření, stal se všechno ve všem (srov. Ef 1). Na vykoupení  kosmu odpovídá František právě tím „my“ a celosvětovým klaněním.

Na tomto způsobu modlitby je nápadná jednak vazba na  konkrétní znamení určitého kostela nebo kříže, jednak směřování k  všeobecnosti. Zkušenost Boží všudepřítomnosti nebo zkušenost bez místa a mimo svět, nýbrž vyvolává  ho Bohem stanovené spásné znamení kříže. Kříž není přítomen pouze ve všeobecném smyslu a na jednom místě v našem nitru. František naopak věří, že účinky kříže se ztělesňují v budově kostela: kostel, kde se právě nachází, je místem kříže. Zároveň se toto místo všeobecně rozšiřuje: ve všech kostelích. Před jeho vírou však stojí nový paradox: Jestliže je Bůh, jeho pokora, přítomen na jednom místě, je zároveň také všude. Bůh, který je jeden a všechno, je zde a všude.

Protože skrze  svatý kříž je odstraněno ubohé rozdělení mezi Tvůrcem a tvorem a rozdělení mezi tvory navzájem, právě v této víře je František schopen později zazpívat Chvalozpěv stvoření, který zahrnuje všechny tvory. Chvalozpěv je jásot vykoupeného stvoření nad znovunalezenou všejednotou v Bohu, jeho Stvořiteli a Vykupiteli, což František vždy vnímal jako jedno.

Naše formule klanění se tak jeví jako základní prvek Františkovy modlitby. To, co si velice brzy nacvičil a potom často opakoval, klanění  slovy a tělesným postojem, v lásce a oddanosti, se stává základní náplní jeho života. Jeho život je klanění  a chvála.

Leonard Lehmann OFMCap.,

3. kapitola z knihy: František,

učitel modlitby, kterou k vydání

připravuje Karmelitské nakladatelství.

Z němčiny přeložil

Valíček OFMCap.