Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Ducha svatého II)

Pro starozákonní autory platilo, že se mnohem víc než o to, jak je Bůh sám v sobě, zajímali o Boží působení v dějinách spásy. Totéž pochopitelně platí i pro tajuplnou Boží sílu, tedy o ruach JHWH, jíž Hospodin vybavoval a provázel celou řadu rozličných lidských prostředníků, skrze něž zasahoval do života Izraele. Jednalo se o patriarchy, proroky, kněze, soudce, krále a konečně o slíbeného Mesiáše posledních časů, v němž měly všechny tyto zprostředkovatelské linie dojít plnosti a vyvrcholení.[1] Každý prostředník tedy určitým způsobem vypovídá o tajuplném Božím duchu a určitým způsobem jej i zjevuje. Jestliže všechny zprostředkovatelské linie vrcholí v Kristu, pak v něm vrcholí i zjevení Božího Ducha jako osoby Nejsvětější Trojice. Kdo chce správně porozumět novozákonnímu zjevení Ducha svatého v Kristu, musí opět vyjít z toho, jak působení ruach JHWH v rozličných prostřednících spásy chápali a popisovali starozákonní svatopisci.

1. Soudcovsko - královská linie zprostředkování.

V nejstarších vrstvách SZ se setkáváme se svědectvím o charismatickém působení ducha, který se na přechodnou dobu a naprosto svobodně zmocňuje určitého člověka, jehož pak uschopňuje k mimořádsným činům ve prospěch Božího lidu. Jedná se především o období soudců, tedy asi o 150 let mezi vstupem do zaslíbené země a ustanovením království.[2] Soudci byli vybaveni a vyzbrojeni duchem, který se jich zmocňoval, aby osvobozovali Izraele z moci jeho nepřátel a podmanitelů. Tato osvoboditelská linie vrcholí v postavě krále Davida, o jehož naprosto mimořádném vztahu k ruach JHWH vypovídá následující text.

„Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. A duch Hospodinův se zmocňoval Davida od onoho dne i nadále."[3]

Text je důležitý z více hledisek. V první řadě je spočinutí ducha Božího na Davidovi spojeno s pomazáním olejem, jež vykonal kněz a prorok Samuel. Můžeme v tom vidět vzor určité institucionalizace působení ducha[4] skrze Božího pomazaného, tedy krále. Navíc je tu velmi důležitá zmínka o trvalosti vztahu mezi Davidem a duchem Božím. Cosi podobného se neříká o nikom ze soudců, jich se totiž duch zmocňoval pouze na přechodnou dobu. Definitivnost Davidova vyvolení a působení Božího ducha v něm je třeba vidět v souvislosti s Nátanovým proroctvím v 2 Sam 7,[5] protože to všechno je zaměřeno do budoucnosti. Teprve pozdější generace odhalily pravý smysl Davidova vyvolení a výjimečného působení ruach JHWH v něm stejně jako rozpoznaly hlubší význam Nátanova proroctví.

Davidovi potomci, kteří panovali v Izraeli a později pouze nad Judovým a Benjamínovým kmenem, byli pro Boží lid velkým zklamáním. Porušovali totiž velmi snadno a velmi často smlouvu s Hospodinem, a tak se zhruba asi dvě staletí po Davidovi ozývá slovo proroka.

„I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův ..."[6]

Objevuje se očekávání ideálního a dokonalého Božího pomazaného, Davidova potomka, díky němuž se vyplní všechny přísliby. Tento Mesiáš bude naprosto mimořádným způsobem vybaven mocí Hospodinova ducha. Sloveso nuah - spočívat, odpočívat - označuje velmi úzký a výjimečný vztah mezi budoucím pomazaným a duchem JHWH.[7]

2. Proroci a duch Boží.

Jestliže základním úkolem soudců a králů bylo osvobozovat a zachraňovat Izraele před nepřáteli, proroci měli za úkol zjevovat lidu Boží vůli, a tak udržovat Izraele ve věrnosti ke ke smlouvě s Hospodinem. I když nepíšící proroci jsou někdy uváděni v souvislost s působení ruach,[8] tak první píšící proroci v předexilním období[9] se na ruach neodvolávají, v popředí stojí jednoznačně slovo Boží a výroky typu <> anebo <>. V této době se setkáváme s tak zvaným nabiismem: jde o různé skupiny s extatickými náboženskými projevy jako zpěv a rytmický tanec.[10] Není tu ovšem téměř žádná zmínka o slovu a o poselství Boha. Snad právě proto se Hospodinovi proroci v devátém a osmém století před Kristem od tohoto lidového nabiismu značně distancovali a nezmiňovali se o tom, že by byli pod vlivem ruach.[11] Konec konců podobné způsoby extatického nabiismu se projevovaly i u baalových proroků a Elijášovo chování silně kontrastuje s jejich rituálním běsněním.[12] Určitý výraz spojitosti mezi působením pÍšícího předexilního proroka a ruach se objevuje v Oz 9,7, ale není jasné, jestli se jedná o proroka nebo o hanlivé označení Ozeášových konkurentů.[13] Rovněž text Mi 3,8, kde se hovoří o spojení mezi aktivitou proroka a jeho naplněním ruach, pravděpodobně nepochází z předexilní doby a můžeme se domnívat, že se jedná o pozdější interpolaci z doby exilu nebo z poexilní epochy.

Situace se radikálně mění během babylonského vyhnanství zejména pod přímým vlivem proroka Ezechiela, který často hovoří o úzké vazbě mezi prorokem a ruach.[14] Je ovšem zajímavé, že působení ruach se týká prorokova působení a ne tolik slova, jež pronáší. Spojitost duch - slovo se objevuje pouze v Ez 11,5, ovšem zdaleka není vyloučeno, že i zde se jedná o pozdější vsuvku.[15] Relace mezi působením ducha a prorockým slovem se dostává do popředí až v době po návratu vyvoleného národa z babylonského vyhnanství, jak na to poukazuje například Neh 9,30 a Zach 7,12. Z toho ovšem vyplývá, že formulace z křesťanského vyznání víry o Duchu, který mluvil ústy proroků,[16] se jednoznačně zakládá na poexilním chápání proroctví v Izraeli. Proroci jako Ámos nebo Jeremijáš by se zřejmě podivovali, kdyby jim někdo řekl, že hovořili pod vlivem ruach JHWH.

3. Očekávaný Mesiáš a duch Boží.

V exilním a poexilním období se předchozí linie syntetizují a zejména v textech Deuteroizajáše[17] se jak královská osvoboditelská funkce, tak prorocké zjevitelské poslání spojují v postavě tajuplného Služebníka JHWH. Na bázi původního textu Iz 11,1n se tak začíná rozvíjet pravá teologie budoucího Mesiáše.

V prvním zpěvu o Služebníkovi (srov. Iz 42,1-7) se jasně říká, že Hospodin na něj vložil svého Ducha (v.1). Toto vybavení pak uschopňuje Služebníka k tomu, aby jako prorok hlásal spravedlnost (v. 1d; 3c; 4b; ohlašoval torah 4c). Navíc má ale také osvobozovat (v.7), to je ovšem funkce soudců a králů. Jedná se tedy o Služebníka, který <>.[18] Rovněž v posledních kapitolách knihy Izajáš[19] se hovoří o Mesiáši a jeho vztahu k Božímu duchu (srov. Iz 61,1-3). Duch Hospodinův je základním výbavením a pomazáním Mesiáše (v.1ab). Mesiáš je poslán hlásat radostnou zvěst (v.1c), ale zároveň také osvobozovat (v.3n). Je tedy zcela zřetelné, že očekávaný Mesiáš bude v naprosto výjimečném poměru k ruach JHWH a že bude naplňovat jak úlohu krále, tak úlohu proroka. Ježíš z Nazareta si byl velmi dobře vědom toho, že je vybaven Božím Duchem, a proto započal svoje veřejné působení tím, že na sebe výslovně vztáhnul slova z jedenašedesáté kapitoly knihy proroka Izajáše.[20]

Na tomto spojení mezi královskou funkcí osvoboditele, zachránce, spasitele, vykupitele, a prorockým posláním zjevovat se v posledním důsledku zakládá i to, že dnes hovoříme o dvojím významu Kristova působení. Vždyť každé tajemství jeho života má pro nás jednak zjevitelský, jednak vykupitelsky význam.[21]

4. Všeobecné vylití Božího ducha jako znamení mesiášských dob.

Vedle příslibu Mesiáše, který bude ve zcela jedinečném vztahu k duchu Božímu,[22] se začíná rozvíjet i příslib všeobecného vylití ducha Božího na všechen lid, k němuž dojde v posledních dobách. Duch bude darován nejen výjimečným osobnostem, ale všem věřícím. Tento rozměr starozákonního pojetí působení Božího ducha je patrný u proroka Ezechiele.

„A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. ... Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich."[23]

V pozadí se objevuje text Jer 31,31n: V poslední době dojde k vylití ducha na všechny věřící, tento duch JHWH bude principem nového zachovávání zákona, z něhož bude pramenit mesiášský pokoj. Výslovný příslib vylití ducha na všechny lidi nabývá definitivní podoby u proroka Joela 3,1n. Přesně tento text pak přivolá Petr v den Letnic,[24] aby jeho pomocí vyložil událost seslání Ducha svatého. To znamená, že prvotní církev považovala událost Letnic za přímé naplnění těchto starozákonních příslibů. Tím se také definitivně potvrzovalo, že ukřižovaný a vzkříšený Ježíš z Nazareta je skutečně oním slíbeným Božím Mesiášem, o němž hovořili proroci Starého zákona.

V souvislosti s poexilním očekáváním vylití ducha Božího na všechen lid je třeba číst i text Nm 11,14-17.24-30. Jedná se totiž o velmi pozitivní hodnocení skupinového zážitku působení ruach JHWH, a takovýto přístup k podobným náboženským projevům nebyl v předexilním období pravděpodobný. Mojžíšovo přání - „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého Ducha!"[25] - svědčí o souvislosti s poexilními ambicemi vyvoleného národa. I my bychom si ale měli přát totéž, co Mojžíš. Vždyť to, že na nás bude patrné působení Ducha svatého, bude tím nejpádnějším důkazem, že Ježíš z Nazareta je opravdu spasitelem každého člověka a že jeho církev pokračuje v jeho vykupitelském a zjevitelském poslání.

Ctirad Václav Pospíšil OFM

Nábřeží Přemyslovců 2

772 00 Olomouc

t. 068/5233700