Obnova v Duchu svatém

Cantalamessa, Raniero OFMCap.

(Promluva P. Raniera Cantalamessy OFMCap. pro řeholníky v kostele Panny Marie Sněžné  v Praze dne 20. 9. 1997)

Papež Jan Pavel II. napsal v jednom ze svých dopisů, v nichž  v roce 1981 připomínal  výročí Konstantinopolského koncilu: „Celé dílo obnovy církve, které započal Druhý vatikánský koncil, nemůže být ukončeno bez pomoci Ducha svatého,  jeho světla a jeho síly.“ Co platí o obnově církve obecně, platí i pro  řeholní život: pravá obnova řeholního života, kterou povzbudil Druhý vatikánský koncil, nemůže být uskutečněna bez působení Ducha svatého. Obnova budov, obnova řeholního hábitu zjevně nestačí. Duch  svatý má zájem na obnově srdcí, na obnově nitra.  Proto si myslím, že nejlepší věc, kterou můžeme udělat, je společné uvažování o Duchu svatém. Přečtěme si  úryvek o seslání Ducha svatého, protože  při četbě veršů o Letnicích  se děje  něco podobného jako při eucharistii:  v tomto ústředním okamžiku mše  vírou víme, že při opakování Kristových slov dochází k zázraku reálné přítomnosti Krista. To, co kněz říká, to se děje: chléb se stává tělem Kristovým, víno se stává krví Kristovou. Něco podobného se děje, když v atmosféře  víry nasloucháme vyprávění o Letnicích: zatímco nasloucháme tomu, co se stalo toho dne, Letnice se obnovují, Duch svatý sestupuje. To je naše víra. Silně v to věřím.

Čtení rozdělíme na pět částí: první část obsahuje prvních pět veršů: „Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě: Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky,  rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě“ (Sk 2,1-5). V tomto úryvku čteme, že Pán učinil několik znamení. Především  něco slyšíme. Slyšíme vichr, který přichází. Vichr nebo vánek je  jeden ze symbolů Ducha svatého. Pak je zde znamení pro oči: ohnivé jazyky.  I to je přesné znamení, protože oheň je v Bibli znamením Ducha svatého. Jan Křtitel říká: On, Ježíš, vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Jsou lidé na to připraveni?

„Všichni byli naplněni Duchem svatým.“  Vidíme, že se jedná o něco naprosto mimořádného, co úplně proměnilo srdce apoštolů. Tito lidé, kteří byli bázliví a uzavření, najednou vycházejí ven a hlásají Ježíše a   plni nadšení  a beze strachu chválí Pána. Apoštolové byli plni ohně Ducha svatého, protože měli obrovskou, jedinečnou zkušenost toho, že jsou milováni Bohem.

Přichází Duch, přichází oheň Boží lásky. Pavel říká: „Boží láska nám byla vylita do srdce skrze Ducha svatého.“ Apoštolové tehdy prožili jedinečnou zkušenost Boží lásky.

Křesťanský život je utvářen tak, aby byl žit v lásce. S nadšením. Se schopností jít vpřed. Jestliže toto platí pro každého křesťana, jestliže každý křesťan potřebuje projít touto zkušeností Letnic, platí to zvláštním způsobem pro nás řeholníky: potřebujeme aspoň jednou za život udělat velkou zkušenost lásky Boží. Když jsem se  ptal lidí, kteří zakusili novou zkušenost Ducha svatého, co v tom okamžiku prožili, odpovídali: „Konečně jsem pocítil, že jsem milován Bohem.“ Chápete už, že Letnice jsou skutečným uzdravením? Skoro všichni z nás potřebujeme uzdravení srdce. Uzdravení našich komplexů méněcennosti, pocitu, že jsme odmítnuti. Je tolik nemocí, které z našeho srdce dělá vězně. „Pane, nedovol, abych zemřel, dříve než bych jen trochu zakusil tvou lásku“ - dříve než bych učinil zkušenost toho, co jsou Letnice.

Přejděme nyní k druhému obrazu, protože Letnice jsou určitým dramatem o pěti jednáních: „V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se:  nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči? My  Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Lybie u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích. Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: ´Co to má znamenat?´ Ale jiní říkali s posměškem: ´Jsou opilí ´“ (Sk 2,5-13). Už odedávna se vědělo, že sv. Lukáš zde chce ukázat  určitý paralelismus: chce srovnat událost  tohoto okamžiku s tím, co se událo při budování věže Bábel: tehdy všichni mluvili jedním jazykem a od určitého okamžiku jeden nerozumí druhému. O Letnicích mluví všichni různými jazyky, a přesto si všichni rozuměli, jako by mluvili jedním jazykem. Proč? Přečtěme si 11. kapitolu knihy Genesis, kde se mluví o stavbě věže Bábel. Lidé z Bábelu říkali: „Pojďte, postavíme město, postavíme věž, jejíž vrchol dosáhne nebe, a udělejme si tak jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi.“ V základu tohoto snažení je  lidské sebeoslavení.  Udělejme si jméno znamená oslavme své vlastní jméno. Nezapomeňme, že ti, kteří stavěli věž Bábel, nebyli ateisté, kteří by chtěli nějakým způsobem vyzvat Boha na souboj. Byli to věřící lidé. To zdůrazňuji, protože v tom nám jsou blízcí. V čem byl tedy hřích? Hřích byl v tom, že chtěli postavit chrám Bohu ne ke slávě Boží, ale ke slávě vlastní: aby měli chrám, který bude vyšší než chrámy ostatních lidí. Aby tedy dosáhli vítězství nad ostatními.

Podívejme se nyní znovu na to, co jsme slyšeli o Letnicích: Proč všichni rozuměli apoštolům? Protože apoštolové nemluvili o sobě, ale ohlašovali velká díla Boží. Apoštolové se obrátili. Nedávno mezi sebou diskutovali, kdo z nich je největší, nyní zapomněli na své vlastní já a stali se nadšenými pro Boha, pro Boží slávu. Došlo zde k radikální změně:  ode mne k Bohu. Od hledání vlastní slávy k hledání slávy Boží. To je velmi důležité i pro nás. Sv. Augustin napsal známou knihu o obci Boží, jejíž teze je tato: Existují dvě města na tomto světě - město Satanovo, které se nazývá Bábel,  jež je budováno na lásce k sobě samým, a druhé město, které je městem Božím, se nazývá  Jeruzalém a je zbudováno na lásce k Bohu. Tato dvě města jsou jako dvě zásobárny stále otevřeny. I dnes je  budována věž Bábel a věž Boží - církev. Každá naše náboženská iniciativa, pastorační rada, lidové misie, cokoliv - jsou vždy před touto volbou. Mohou být buďto věží Bábel, nebo letnicemi. Jsou Babylonem, když hledají vlastní úspěch, a jsou letnicemi, když všichni hledají slávu Boží.  To je důležité i pro nás, protože letnice nám pomáhají projít tou nejradikálnější proměnou. Způsobem vyjadřování sv. Pavla bychom mohli říci: Potřebujeme přejít od života pro nás k životu pro Boha, pro Pána. Žít pro sebe znamená žít pro úspěch. Nebo pro vlastní pohodlí. Byla by to pro nás obrovská šance, kdybychom se mohli obnovit v našem úsilí, abychom nežili pro nás samotné, ale abychom žili pro Pána.  Tak jako dvanáct apoštolů bylo dost schopných na to, aby změnili svět, dvanáct řeholníků nebo dvanáct řeholnic by mohlo obnovit celý jejich řád.

Přejděme ke třetí scéně, k veršům 14-21: „Tu vystoupil Petr s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: Muži judští a všichni kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně. Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí - vždyť je teprve devět hodin ráno, ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. A na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný. A každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.“  Zde je možné vidět jeden z účinků Letnic - charismata. Charismatické působení Ducha svatého. Vnitřní působení Ducha svatého  osvěcuje člověka. Citací Jóelova proroctví sv. Petr vysvětluje, že všechny jevy, které vidí,  mluvení v jiných jazycích, oslavování Boha s nadšením - jsou zvláštní projevy Ducha svatého.

Buďme k tomu pozorní, protože to, co jsme právě přečetli, je velice aktuální. I dnes. zvláště po koncilu, poté co papež si svolával nové Letnice, je možné být svědky nového rozkvětu charismat.  A je nebezpečí, že budeme reagovat tak, jak někteří reagovali onoho dne: Jsou opilí nebo jsou nadšení.  Jistě že musíme rozlišovat, ale nemůžeme odsuzovat a tvrdit, že Duch svatý není přítomen.

Mluvit o charismatech je velice důležité pro nás řeholníky, protože my bychom v církvi měli představovat onen rozkvět charismat.  Charismata  ukazují na krásu, bohatství a rozmanitost v církvi. Jsou některé skutečnosti, které jsou stejné pro všechny. Posvěcující milost je ve všech stejná. Může se lišit stupněm, ale je tatáž. Svátosti jsou tytéž. Eucharistie, kterou přijímá papež, je tatáž, kterou přijímá poslední pokřtěný. Také teologické božské ctnosti - víra, naděje a láska - jsou stejné pro všechny. Vedle těchto společných věcí, které platí pro všechny, jsou navíc různé dary, vlastní jednotlivcům. A řeholní řády skutečně představují bohatství této různosti.  Pomyslíme-li na dějiny řeholních řádů především na Západě, vidíme, jak  je Duch svatý tvořivý: pro každou historickou potřebu dává vzniknout novému řádu.  Jaké nebezpečí by dnes mohlo nastat? Kdybychom tuto různost popřeli a chtěli všichni dělat totéž.  Takže kontemplativní řády by žily apoštolským životem.   Samozřejmě, řády a kongregace se musí přizpůsobovat době a vnější aktivita se může postupem doby měnit, ale je třeba zachovat charisma - tu zvláštní intuici, kterou měl každý zakladatel. S tím souvisí i intuice v rozlišování povolání. Nestačí jen rozlišit, jestli člověk má řeholní povolání, ale je třeba mu také pomoci najít, jaké řeholní povolání má, a to také respektovat. Pak budou řeholní řády nadále bohatstvím církve. Protože jestliže  - zvláště ty tradiční řády - ztratí svou jedinečnost, svou individualitu, zrodí se jiné a ty nastoupí na naše místo.

Rád zdůrazňuji jeden detail z přečteného úryvku: Petr říká, že Duch dává charisma starcům, aby měli sny: „Vaši  mladí budou mít vidění, vaši starci budou mít sny.“ Zdánlivě  by se to zdálo zvláštní, protože jsou to spíš mladí lidé, kteří sní.  Ale  sv. Petr říká, že to budou staří, kteří budou mít sny.  Sny se nemíní jenom intuice, které máme ve snu, ve spánku. V našem slovníku snít znamená také doufat, tedy mít schopnost nějakým způsobem plánovat budoucnost. Být otevřeni novým věcem.  V obvyklém lidském prostředí jsou to spíše mladí, kteří mají tuto schopnost a kteří toto dělají. Ale k tomu není třeba zvláštního charismatu Ducha svatého. To je naše přirozenost. Mladí mají život před sebou. Jestliže však to jsou staří lidé, kteří mají sny, kteří mají schopnost nějakým způsobem plánovat budoucnost a jsou plni nadšení, pak je tady opravdu Duch svatý. Když starý člověk, Jan XXIII. snil o církvi, která by byla mladší, pak toto jsou starci, kteří mají sny.  Když v nějakém řeholním společenství se staří lidé uzavřou ve svém pesimismu a řeknou: „V minulosti se dělaly dobré věci, ne jako dnes,“ pak nesní - nejsou to ti staří lidé, které potřebujeme. V řeholních společenstvích potřebujeme staré lidi, kteří budou mít sny. Poznal jsme takové lidi, kteří prožili určitý způsob řeholního života před válkou, styl, který byl u nás františkánů velice přísný a chudý. Když přišly změny, byli schopni podpořit mladé, aby využili všechno dobré, co bylo v těch změnách. Takový starý člověk je velkým požehnáním pro každou řeholní komunitu.  To není optimismus, ten může být dost povrchní. To je víra v Ducha svatého, důvěra, že Duch svatý může vytvořit světce i v těchto nových situacích.

I mladí muži a mladé ženy musí mít vidění - ne noční vidění andělů a svatých, ale určitých projektů a plánů. Mladým lidem dnes chybí určitá vize. Žijí prostě den za dnem. Běží za bezprostředním úspěchem, ze zábavou, bez toho, že by měli před sebou nějaký dlouhodobý plán. Lidský a křesťanský. Je třeba, aby tedy alespoň mezi řeholníky mladí lidé měli tuto vizi. A není krásnější vize než ta, kterou nám dává evangelium!

Ze čtvrtého obrazu si přečteme verše 22-24: „Muži  izraelští,  slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou nezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil: vytrhl jej z bolesti smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.“ A verše 32-36: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil. Nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. David nevstoupil na nebe, ale sám říká: ´Řekl Hospodin mému Pánu:  Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy,´ Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh .ánem a Mesiášem.“

Toto je vrchol vyprávění o Letnicích. To, co předcházelo, bylo určitou přípravou. Teď však Petr poprvé zvěstuje celému světu zvěst o Ježíši Kristu. Když čteme tato slova, cítíme onu moc Ducha svatého. Dnes je pro nás nesnadné rekonstruovat tuto novost, ten výbušný charakter zvěsti. Co nám to říká dnes? Že chceme-li znovu evangelizovat naše národy, musíme nejdříve přijmout  moc Ducha svatého. Že pouze z moci Ducha můžeme vyslovit Ježíšovo jméno takovým způsobem,  aby všichni pochopili, že se musí před Ježíšem rozhodnout.  Ti lidé, kteří tam byli toho dne shromážděni, toto dobře pochopili. Mohli přece říci sv. Petrovi: „Počkej, to není pravda! My jsme nebyli před Pilátem, kde bychom volali, nebyli jsme na Kalvárii, kde bychom přibíjeli hřeby, byli jsme přece v Jeruzalémě kvůli svátku!“ A přesto neprotestují.  Duch svatý přesvědčil ty tři tisíce lidí. Pochopili, že Ježíš zemřel pro hříchy. Jestliže oni se dopustili byť jediného hříchu, byli to oni, kdo zabili Ježíše z Nazareta. Blažený ten den, kdy učiníme tutéž zkušenost, blažený ten den, kdy Svatý usvědčí i nás ze hříchu a my přesvědčíme sami sebe, že jsme zabili Ježíše z Nazareta. Ty tři tisíce lidí řekly: „Co máme dělat, bratři?“ Znáte Petrovu odpověď: V páté scéně říká: „Obraťte se! Dejte se pokřtít ve jménu Ježíšově a přijměte Ducha svatého!“(Sk 2,37-38). A tak se rodí první křesťanská komunita, která je vzápětí popsána ve Skutcích apoštolů. Společenství, které bylo vždy viděno jako určitý prototyp, jako určitý vzor křesťanských komunit. Snad není žádný zakladatel řeholní komunity, který by nedal svým následovníkům za vzor právě toto společenství. V tomto společenství je radost, bratrství, modlitba, jednoduchost, prostota, síla k evangelizaci. Každého dne, ještě dřív, než začali kázat, se lidé obraceli a přidávali se k tomuto společenství. A ideální řeholní komunita je ovocem, plodem Ducha svatého. Protože všechno v křesťanství žije skrze Ducha. Duch svatý je Ježíšův duch, síla Ježíšova, která pokračuje v tomto světě. Naše lidské schopnosti nestačí k tomu, abychom udržovali svou víru. Skutečná obnova řeholního života nastane, až bude provanut novými Letnicemi.

Poslední scénu o Ježíšovi máme o Velikonocích: Ježíš ve večeřadle říká: „Pokoj vám!“ a dechne na apoštoly se slovy: „Přijměte Ducha svatého!“  Já, drazí bratři a sestry, řeholníci a řeholnice, prosím Ježíše vzkříšeného, který je zde přítomen mezi námi, aby i na nás dnes dechl: „Přijměte Ducha svatého!“ Pak naše setkání nebylo marné.

(Redakčně mírně zkráceno)