Kongregaci založil v roce 1907 P. Kašpar Dunda, farář v Moravci, malé obci na Českomoravské vysočině. Hlavním posláním sester byla péče o nemocné v ústavu. Pořádaly také exercicie a vykonávaly pečovatelskou službu po domech, pracovaly i v nemocnicích a v domovech důchodců. Do r. 1991 žily v charitním domově v Bílé Vodě u Javorníka, už jako důchodkyně. Od r. 1991 působí v Moravci, v charitním domově pro duchovní. Od r. 1995 je zde také domov důchodců pro farní hospodyně, kostelníky, rodiče kněží a sester.

Naše kongregace je maličká. Dohromady je nás sedm sester a s výjimkou sestry představené jsme už všechny nejenom v důchodu, ale i ve věku, kterému se říká pokročilý. Máme rozmanité choroby, které přináší stáří. Ale nepodléháme chmurám nebo dokonce smutku. Je nám totiž dovoleno okoušet i radost, která není bez naděje, bez pokoje a bez Boží útěchy. Přes všechny obtíže a starosti, které na nás denně doléhají, máme chuť žít. Za toto rozpoložení duše a života vděčíme nepochybně modlitbě, která nás navzdory všem možným nedostatkům našeho já spojuje spolehlivě s živým Bohem, jenž je Dárcem veškeré útěchy.

Náš modlitební život ve svém celku a ve své vnější podobě se asi podobá modlitebnímu životu většiny ženských řeholních společenství, i když ovšem naše společenství postrádá hlasy mladých sester, jejich mladistvý elán  a zvláštní atmosféru, kterou do komunity mládí přináší. Jinak řečeno, pokoušíme se každý den, podobně jako řeholnice jiných kongregací, naplňovat přání a příkaz Druhého vatikánského koncilu: „Ať řeholní osoby ustavičně pěstují ducha modlitby a modlitbu samu a přitom ať vytrvale čerpají z pravých křesťanských zdrojů duchovního života.“

Z milosti Boží stále dokážeme jedna druhou k modlitbě povzbuzovat, že se nakonec modlíme rády a vděčně. V jakési pokorné troufalosti doufáme, že když se modlíme, je Pán Ježíš uprostřed nás a radujeme se, že takto doufat smíme. Víme ostatně, se s námi i za nás modlí celá církev, která je chrámem modlitby.

Sestra představená spolu s civilními sestrami pečuje o nemocné v domově. Sestry též vedou knihovnu, kterou využívají nejen obyvatelé domova, ale i lidé z obce. Také konají službu v sakristii, pečují o sesterské a kněžské hroby a již řadu let poskytují humanitární pomoc tím, že odesílají pravidelně ve značném množství balíčky pro pomoc misiím hlavně do Afriky a Indie, i finanční pomoc. O prázdninách sestry pořádají duchovní cvičení pro dívky z Moravce a blízkého okolí. Některé kurzy vede P. Marek Dunda, příbuzný zakladatele kongregace. Přicházejí k nám děti a mládež z vesnice, se kterými se snažíme vytvořit přátelské a radostné ovzduší při společenských hrách, četbě Písma sv. a promítání videa s náboženskou tematikou.

Povzbudivě nás poučuje a oslovuje nový Katechismus katolické církve, nad kterým se pravidelně scházíme s naším duchovním otcem Aloisem Honkem. Na tato setkání rádi přicházejí obyvatelé domova i civilní zaměstnanci.

Nejen kněze, ale i naši skromnou řeholní družinu poctili najednou svou návštěvou a pozorností snad všichni biskupové naší vlasti, v čele s panem kardinálem, panem nunciem, moravským metropolitou a samozřejmě naším biskupem Vojtěchem. Tyto návštěvy, které zřetelně přesahují rámec nějaké formální zdvořilosti, jsou pro nás vždy znovu mocným impulsem. Otcové biskupové dokáží nehledanými slovy ocenit už naši pouhou existenci a jejich osobně přednesené výzvy k modlitbě a prosby o naši modlitbu dovedou zprostředkovat nebo nalézt síly, o kterých jsme si myslely, že už prostě neexistují.

Církev i svět lidí dobré vůle od nás očekávají, že i my přispějeme k tomu, aby františkánské dílo překročilo jako zdravé ve víře, pevné v naději a horlivé v lásce práh do třetího tisíciletí křesťanské éry a také i práh do druhého tisíciletí františkánského života.

Sestry rafaelky