Když Bůh volá

Baroková, Terezie

Hrdličky v Porciunkule

Po schválení řehole bratři zůstali v Porciunkule a sestrám natrvalo přepustili sv. Damiána. Obě místa ležela za hradbami města, uprostřed luk a lesů: sv. Damián jihovýchodně od města, asi v polovině cesty mezi hradbami a osadou Rivotorto, Porciunkula zase jihozápadně od města. V Porciunkule bratři opravili původní budovu, která stála vedle kostela, a v ní zřídili kuchyň a velkou jídelnu, kde se denně scházeli. Když však bylo pěkné počasí, zdržovali se raději venku. Před jídelnou měli velký stůl s lavicemi. Nad nimi šuměly cedry a buky, ve kterých stále zpívalo množství ptactva. Bratři bydleli v malých jednoduchých domcích rozsetých po okolí, postavených jen z proutí a bláta. Protože stále přicházeli noví zájemci o život v chudobě, museli často přistavovat nové příbytky.

„Kam jdeš s těmi hrdličkami?“ zeptal se František Jana, když jednou sbíral s bratry suché větve na stavbu.

„Do Assisi na trh,“ odpověděl mládenec. „Jsou pěkné. Jdu je prodat, něco za ně dostanu.“

„Příliš jsi jim stáhnul nožičky, jistě je to bolí,“ František soucitně pohladil hrdličky. „Kdoví, kdo je koupí a jak s nimi bude zacházet. Možná je zabije. Nedaruješ mi je? Mohl bych to za ně dát... Vlastně nic nemám.“

„Darovat? Zadarmo?“ nelíbilo se Janovi. „A k čemu by ti byly?“

„Postavil bych jim hnízda a bydlely by tu s námi.“

„To určitě! Jak je pustím, odletí. Jak dlouho mi trvalo, než jsem je chytil.“

„Jak chceš,“  smutně řekl František. „Já vím, že by tu zůstaly.“

Říkal to tak nešťastně, že to Janovi přišlo líto: „Víš co, jednu ti tedy dám.“

František jí hned rozvázal nožičky: „Už se neboj. Jsi na svobodě a jestli chceš, můžeš odletět.“

Ale hrdlička nechtěla. Sedla si Františkovi na rameno a ani se nepohnula.

„Vidíš, nechce se jí od nás,“ zasmál se František.

Jan nevěřil vlastním očím. Něco podobného ještě nezažil, ptáci vždycky využili každičkou možnost a ufrnkli na svobodu. Zkusil to také. Vzal druhou hrdličku a rozvázal jí nožky: „Leť!“ Ona však nad nimi zakroužila a sedla si Františkovi na druhé rameno.

„Ty jsi zvláštní člověk,“ zamumlal Jan. „Dám ti je všechny.“

Jen co se ptáci ocitli na svobodě, posadili se na stromy a odtud pozorovali Františka a Jana.

„Pojď, postavíme jim hnízda,“ navrhl František.  Když skončili, Jan se zaradoval: „Jaká pěkná hnízda! Já bych také zůstal, být na jejich místě. Zítra se přijdu podívat, jestli neuletěli.“

Hned ráno tam byl znova: „Zůstali?“

„Nocovali v hnízdech,“ oznámil  mu František. „Teď prozpěvují na stromech.“

Zanedlouho přišel Jan znovu: „Přinesl jsem ti zajíce. Také toho jsem dám chytil. Můžeš ho mít k obědu,“ podával Františkovi zajíce s krásnýma tmavýma očima.

„K obědu? Takového krasavce? Nikdy!“ František mu ho vzal  z rukou. „Podruhé si dej pozor na lidi, ušáku. A teď utíkej!“

Ale zajíc se neměl k odchodu. Seděl a jen zastříhal ušima.

„Jak chceš,“ pokračoval František. „Ale mohl bys aspoň jít pozdravit svou rodinu.“

„To nemůže,“ vykřikl Jan. „Ta je celá u mne. Všechny jsem chytil.“ a utíkal pryč, jen se za ním zaprášilo. František se za ním chvíli udiveně díval, pak si pohrál se zajícem a šel za svou prací.

Večer se Jan přibelhal  s velkým pytlem na zádech.  Rozvázal ho a vysypal z něj šest zajíců. Když se ušáci trochu vzpamatovali, bezstarostně hopkali, jakoby tam byli od narození. František je hladil a krmil je trávou. Z jeho rukou jim nejlépe chutnala.

„Teď už jděte do lesa a najděte si brlohy,“ mile  k nim hovořil.

Zajíci po dlouhé chvíli odběhli, ale od té doby se často ukázali v Porciunkule.

„Ty jsi jiný než ostatní,“ prohlížel si Jan Františka. „Také já bych chtěl  zůstat u tebe.“

„Přijď, kdy se ti zachce,“ vzal ho František kolem ramen. „Podívej, právě bratři přicházejí z práce. Pojď, připravíme jim večeři. Společně se najíme, potom si zazpíváme a pomodlíme se žalmy.“

Bratři se posadili k velkému stolu, pomodlili se a s chutí se pustili do suchého chleba, který zapíjeli mlékem, a vyprávěli, co který zažil, tak vtipně, že smích nebral konce.

„Už musím jít, je pozdě,“ loučil se Jan. „Ale zítra sem zase zaskočím.“

Netrvalo dlouho a Jan přišel v hnědých chudobných šatech, jaké nosili bratři, a zůstal s nimi natrvalo.