Todesco, Giannandreina

Rodinná pastorace

Dnes se k zlidštění a evangelizaci společnosti vychází z rodiny. Rodina se stala povinným tématem při setkáních, konferencích, v pastoračních listech biskupů, ve směrnicích diecézních synod. Každý hledá po svém pastoraci, která by byla plastická, strhující, obnovující; prodírá se cestami Písma, katechismu, liturgie, etiky, práva, humanitních věd, přesvědčen, že je naléhavé připravovat, dávat jasné myšlenky, přesné a jisté argumenty. A všechny tyto možnosti zvažuje a hodnotí, aby připravoval snoubence a podporoval manžely, s vynaložením velké námahy.

Františkánský farář, začleněný do místní církve, používá rovněž pomůcky a prostředky, které dostává k dispozici od své diecéze; jak však ve své pastorační činnosti ukazuje františkánskou tvář? Jaký typ rodiny předkládá? Jakým duchem rodiny žije a svědčí? Jsem přesvědčena, že právě toto se od něho žádá, i když přítomnost "bratra" už je znamením odlišujícím jeho přítomnost od kteréhokoli diecézního kněze.

Je proto třeba položit si otázku: Jak mohou dnes rodiny ve své farní realitě pozorovat Františkovu sílu, která zanechala stopu táhnoucí se dějinami? Čtěme z Františkánských pramenů, jak František prožíval a přetvářel rodinné hodnoty a vztahy, a co může říci i nám.

Františkova rodina

František o rodině nikdy nemluvil, tento výraz nenacházíme v jeho spisech a ani by jej nemohl použít, protože v jeho době rodinou byl chápán souhrn osob, které žily v témže domě, včetně služebnictva. Přesto prožíval rodinnou zkušenost, která hluboce poznamenala jeho život tak, že z řádu, který založil, učinil svou rodinu: "(ze života řádu svítí) krása této šťastné rodiny, jejíž mnohotvárné ozdoby se velice líbí Otci rodiny" (2 Cel 192); rodinu uspořádanou podle přirozených hodnot a silných pout rodinného života, znásobených a rozšířených Láskou, která mu byla zjevena a pro kterou žil.

A opravdu - když vrátil svému otci peníze a oděv, protože mu stačil Kristus, svobodný se mohl obrátit k nebeskému Otci (1 Cel 15; 2 Cel 12) a pochopil, že celý jeho život má být odpovědí Lásce - dostal bratry jako dar (Odkaz 4) a teprve potom mu bylo zjeveno, že má "žít podle způsobu svatého evangelia" (Odkaz 4), "v poslušnosti, v čistotě a bez vlastnictví a následovat učení a život našeho Pána Ježíše Krista" (1. řehole 1). Založil bratrské společenství, přičemž se vyjadřoval obrazy, jazykem, známkami vlastními rodinnému životu, který hluboce chápal a hodnotil v jeho lidském obsahu a jako dílo Stvořitele.

Ne řehole, ne předpisy, ale láska řídila jeho novou rodinu a uváděla ji do života kajícnosti (Odkaz 1) v následování Ježíše Krista (Odkaz sv. Kláře), našeho Pána, který jediný nám může dát překonat lidské vazby a vztahy: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe - až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem" (1. řehole 1; Lk 14,26), aby nás uvedl na rovinu Božího života a transcendence.

Rodina jako jeho, říká tedy jasně, má být výsledkem a definitivním uskutečněním každého lidského vztahu a podněcovat city a afekty k Pánu, který vstupuje do existence lidského stvoření, aby mu daroval zcela zdarma schopnost sdílet jeho lásku a odpovědět na ni. Podle mého názoru od františkánů očekává každá rodina, že na nich uvidí a zakusí tuto rodinnou skutečnost, jejímž základem je objev Boha-Lásky, Otce, který zabezpečuje stálost a trvalost každého našeho vztahu.

Objev Boha-Lásky

František ve svém životě překypuje vděčností, protože objevil a pochopil "svatou lásku, kterou nás (Bůh) miloval", obdivuhodný dar spásy, který je vyjádřením této lásky, zjevené prostřednictvím jeho Syna, našeho Pána Ježíše Krista (1. řehole 23). Cítí, že má žít z něho a pro něho, Pána, který stojí nad každou lidskou skutečností a mění ji. Není na zemi jiného dobra, protože on je všechno dobro, kterému stojí zato zasvětit celý svůj život: "Nic jiného tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který je plností dobra, všechno dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro... Ať tedy nám v tom nic nepřekáží, nic nás od toho neodděluje, nic nám nebrání" mezi námi a "nejvyšším a nejvznešenějším věčným Bohem, Trojím a Jediným, Otcem, Synem a Duchem svatým" (1. řehole 23).

František opravdu nehledal nic jiného, zcela uchvácen Bohem a připodobněn Kristu, "od počátku svého obrácení až do konce života rostl stále, jako oheň, v žáru své lásky" (Ubertino da Casale, Strom života, Žár Františkovy lásky).

Touto možností zasvěceného člověka se láska, přijatá a darovaná, stává důvodem pro život, podnětem k jednání, pronikající a přetvářející silou existence své i těch, s kterými žije, k nimž se obrací, a stává se znamením konečných skutečností, v jejichž světle nabývají význam a hodnotu skutečnosti pozemské.

Povoláni k lásce

Dnes Direktář pro rodinnou pastoraci (v návaznosti na bod 11 apoštolské adhortace Familiaris Consortio o úkolech křesťanské rodiny v současném světě) znovu objevil a uvádí proudící lásku jako základ manželství, kterou Bůh vložil na začátku do srdce muže a ženy, lásky, kterou bylo po hříchu třeba vykoupit a posvětit a vnést do rodiny. Jsme povoláni k lásce, neboť manželství a panenství jsou specifické způsoby pro uskutečnění vrozeného a základního povolání každého člověka k lásce.

To je to, co František již pochopil a plně prožil, že totiž my, "zrozeni k obrazu a podobenství Boha, který je láska" (1. řehole 23; 1 Jan 4,8), můžeme milovat "z celého srdce, celou duší, celou myslí, vší silou a mocí, všemi silami ducha a těla, vší náklonností a žádostí, z hlubin srdce, všemi svými touhami a celou svou vůlí Pána Boha" (1. řehole 23).

František vyzdobuje lásku všemi lidskými známkami, které ji dělají přístupnou, blízkou a dosažitelnou pocitům a potřebám lidí. Je to však láska pravá, silná, která se zmocňuje celého člověka, plně ho uchvacuje, ohlašuje již budoucí stav, kdy spojení s Bohem bude dokonalé a On bude všechno ve všem (1 Kor 15,28). Je to stav panny, člověka neženatého, doplňkový k stavu člověka v manželství, který je předobrazem a anticipací této lásky. Od františkána, víc než od kohokoli jiného, rodina očekává svědectví totální lásky, přilnutí ke Kristovu tajemství, které přeměňuje život, dává jej k dispozici druhým a ukazuje, jaké možnosti lásky jsou v lidském stvoření.

Co by bylo platné teoretizovat, programovat, organizovat, předkládat různé iniciativy, kdyby v hloubi nás samých nebyla schopnost ukázat cestu lásky, kdyby manželská láska nebyla spojena s Kristem a založena na něm, kdyby se od něj neodvozovalo manželství a rodina? Františkán, který žije mezi lidmi, zaměřuje mladé lidi do života, připravuje snoubence k manželství, provází mladé dvojice a podpírá manžele na každodenní cestě, nachází v těchto prožívaných skutečnostech sílu pro sebe samého, jasno při svých radách a jistotu v usměrňování všech.

(pokračování)

Sr. Giannandreina Todesco,

generální představená Malých sester

Svaté rodiny v Castelletto,

VITA MINORUM 1/1998;

z italštiny přeložil: Radim Jáchym OFM