Flood, David OFM

XV. Františkánská kultura pokoje

"Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími  syny." Opravdu pokojní jsou ti, kdo při všem, co vytrpí na  tomto světě, zachovají uvnitř i navenek pokoj pro lásku  našeho Pána Ježíše Krista.

Všichni a každý za pokoj

S Napomenutím XV. tu máme  program, jak pracovat pro pokoj. František je připojil k sbírce v roce 1220. K sbírce čeho? K sbírce spisů, které zvažovaly a rozvíjely rostoucí vědomí františkánského hnutí. Známe některé z těchto spisů, třebaže máme jen přibližnou představu o postupném vytváření a uchovávání jejich souboru. Nakolik do toho dokážeme nahlédnout, můžeme tvrdit, že František napsal Napomenutí XV. v sérii základních myšlenek, obecně sdílených, které měly vztah k témuž souboru. Zřejmě měl za to, že je jeho povinností říci něco o chudobě, když vypočítával "takové věci", které by přivolaly přítomnost Ducha do jeho hnutí. Tím tedy se pokoj neobjevil v programu hnutí jako něco zcela nového.

Přesto Františkova slova dodala další zpřesnění základního závazku hnutí. Historie tohoto Napomenutí nachází své místo v specifičnosti tohoto nového zpřesnění o pokoji.

Dříve než jim František předložil tento program, první františkáni již rozvinuli politiku pokoje. Od prvních dob přáli druhým pokoj (1. řehole XV). Není třeba dlouze vykládat, že se cítili podníceni vysvětlit, v čem spočívá jejich pokoj, když každý chtěl pokoj. Společnost potřebuje pokoj, když pro nic jiného, tak aby připravovala nejbližší jídlo nebo nejbližší válku. Bylo jasné, že lidé zodpovědní za řád a blahobyt Assisi chtěli pokoj. Když roku 1210 s řečnickým nadšením vyhlásili pokoj a soulad ve všem, pohrozili přísnými tresty těm, kteří by se nedrželi jejich chápání pokoje.

Když si 1216 biskup Guido a převor Rainald (kanovník od sv. Rufina) dali políbení pokoje, museli to udělat s překonáním vzájemného odporu jako pečeť svého podřízení se papežskému rozhodnutí ve svých sporech. V roce 1223 uložilo Assisi pokoj obci Bettoně, pokoj, který Bettona přijala jako jisté menší zlo.

V takové souvislosti můžeme pochopit, proč František a jeho druhové formulovali program "pravého pokoje" (1. řehole XVI.). Měli své představy o pramenech a cestách pokoje, a jejich pokoj, zdálo se, lišil se poněkud od společenských podmínek vytvořených jako pokoj v Assisi.

Zde máme v úmyslu odhalit, co stálo za novým programem pokoje, vlastním Napomenutí XV.

Nové slovo o pokoji

Při svém hledání pravého pokoje se první františkáni naučili být si stále více vědomí reálných možností úspěchu v Assisi i jinde.

Pokoj, s kterým se ve skutečnosti setkávali, nebyl vůbec pravý a opravdový: stav ducha, který si nijak nebyl jistý časem, anebo podvod až příliš vyzkoušený mocnými. Bratři pravého pokoje tu nacházeli plevel obtížný k vyhlazení.

Hlava XIV prvé řehole ukládala bratřím přicházet k ostatním s pozdravením pokoje, a tento pokyn je uváděl do hlavy XVII, která je vyzývala opírat se o něj a upozorňovala je, aby jej neočekávali od oficiální rétoriky.

První františkáni se snažili podněcovat pokoj prostřednictvím ekonomie ve službě druhým. Svou prací uspokojovali své potřeby a dostávali malé služby, o které se dělili s ostatními. Jejich přání pokoje, a především jejich úsilí o pokoj a o vytváření podmínek pravého pokoje, vyvolávaly na mnohé velký dojem, především když viděli, že nehromadili žádný majetek a neměli nic, co by bránili, naopak měli dost na rozdávání.

Dalo by se říci, že nebylo františkánského pokoje bez františkánské ekonomiky. Proto i když byli biti a okrádáni (viz Napomenutí XIV), chtěli odpovídat na násilí, které bylo v druhých, tak, aby je přivedli k pokání a pokud možno k pravému pokoji.

Aniž bychom chtěli přehánět, jestliže z jedné strany uznáváme, že první františkáni byli lidé, kteří se snažili dosáhnout ve svém životě zvláštní a specifické kázně, z druhé strany můžeme, a to právem, říci, že v sobě živili výrazné a jasné úsilí ve prospěch pokoje.

Nejen že prohlašovali, že jsou ochotni dělit se o všechno s druhými, ale i přijímat všechny ty, kteří se na ně obraceli, i vyděděné a provinilé (1. řehole VII); jinými slovy, připravovali terén pro setkání pokoje.

Proto bych se zde chtěl zastavit spíše u jejich "politiky pokoje" než u jejich chování. Nepochybně měl leckdo těžkosti držet se jí; avšak jako bratr každý uznával řeholi a její logiku.

V tomto obecném přání bratři dělali aspoň tolik, co mohli, aby nekladli překážky šíření svého hnutí mezi lidmi. Další - a František jako první - šířili dobro v životě a ve světě a žili doopravdy to, co František velebil ve své Chvále ctností.

Tento chvalozpěv se sice o pokoji nezmiňuje; musíme však předpokládat, že poslušnost ducha, která mluví z ostatních chval a prostřednictvím událostí, přispěla značně k základnímu souladu, který všude bratři vytvářeli.

Dovolte mi, abych nazval výsledek uvnitř hnutí "kulturou pokoje". Opravdu se mezi františkány rozvinul ustálený způsob myšlení a jednání zaměřený k pokoji, vedený linií principu ve prospěch pokoje, na základě řehole, příkladu a vzájemného povzbuzení.

Existuje rozsáhlý přehled o prvních spisech, který nám umožňuje široce rozvinout tuto myšlenku. Zde však se nechceme zastavovat u podrobností. Uvědomujeme si prostě, že pokoj se tu předkládá jako jasný projev františkánské cesty a jako základ každého jiného Františkova výroku o pokoji. Chceme-li být věrní historii, nemělo by smysl mluvit o Františkovi a o pokoji a opomenout první pokusy o nastolení pokoje učiněné Františkem, pokusy provázené a zvýrazněné jejich sociálně-ekonomickou soustavou.

Máme-li toto na mysli, můžeme si nyní učinit dost jasnou představu o tom, co František zamýšlí v Napomenutí XV.

První řehole podněcuje "kulturu pokoje" v hnutí samém. První bratři se scházeli pravidelně, aby zkoumali a zvažovali své společné sepsané záměry; zkoumali kromě toho své chování k dosažení "pravého pokoje". František považoval tuto souvislost za zvlášť citlivou pro pokoj jako nejlepší předpoklad k prohloubení a upevnění františkánské činnosti ve prospěch pokoje.

K tomuto cíli zaměřoval jejich společnou pozornost jako k bezpečnému zdroji mírotvorné činnosti ve světě. Nebylo to nic zcela nového; bylo to však určitě vyjasnění jejich nasazení pro věc pokoje.

Krok za krokem, tak jako se učili vzdalovat se od společenského nepořádku a nenechávat se znepokojovat žádnou obtíží, snažili se využít každé možnosti, aby uskutečnili co nejlepším způsobem své úsilí o pokoj.

Jinými slovy, František vykládá mírotvorné zvyky hnutí jako skutečnost obzvlášť vhodnou (jako "pásmo nejbližšího vývoje") pro ještě účinnější činnost ve prospěch pokoje. Vyzval své bratry, aby se společně připojili ke Knížeti pokoje k zastavení a odstranění násilí jako prostředku. Chtěl, aby všichni probouzeli stále novou sílu ve svém úsilí o pokoj, a ujišťoval je, že i to je způsob činnosti, který na ně svolá působení Ducha. Takové úsilí jim přineslo novou účinnost a větší působivost při přetváření světa. Podrobnější rozbor Napomenutí by jistě mohl přinést další objasnění; raději to však ponecháme různým diskusím, které by se mohly na toto téma rozvinout. Například, zůstaneme-li věrní tomu, co František chtěl předložit svým Napomenutím, mohli bychom se podívat blíže na to, co znamená v této souvislosti "uvnitř i navenek" (v originále: "v duši i těle"). Jak jsme však řekli, spíše se budeme zabýval rychlým podlomením františkánské "kultury pokoje".

Jeden důvod oslabení této kultury je v neschopnosti pochopit ji ze strany učených bratří. Pokud si uchovali mentalitu učených lidí, přesvědčených, že vědí lépe než všichni ostatní, co je pro lidi dobré, a pokud odmítali převychovat své myšlení do původní františkánské perspektivy, nepochopili původní františkánskou kulturu pokoje a považovali ji za morálku prosťáčků a nevzdělanců, a ne za kázeň k jasnému a vědomému podněcování pokoje.

Jejich mentalita, v teorii a praxi, zůstala uzavřená vůči tomu, k čemu dospělo původní františkánské hnutí.

S určitou zřetelností můžeme vidět pokus o takovou tupost v řeholi z roku 1223. Do hloubky ovlivněná myšlenkami a představami vlastními těmto učeným bratřím, udělala z politiky pokoje první řehole trosky. Navrhla usilovat o pokoj spíše kázáním pořádku než "vytvářením pokoje".

Dva příběhy

Máme dva příběhy z prvních františkánských let, stojí zato povšimnout si jich v kontextu našeho rozboru Napomenutí XV. Jeden již známe, ten však není pravdivý. Druhý, který neznáme, je pravý.

Když byl František nemocen - předtím již napsal Chvály tvorů - biskup a starosta Assisi byli ve sporu o své rozličné pravomoci. Říká se, že tenkrát František napsal další sloku o pokoji. Zapůsobila, a příběh tím končí, že oba soupeři se objali s políbením pokoje. Avšak právě mravní dokonalost vlastní tomuto příběhu nás nutí domnívat se, že ve skutečnosti se věci pravděpodobně takto nevyvinuly. Pravděpodobnější je, že nepřátelství mezi oběma, které se stalo osobním, plynulo z hledisek ostře protikladným tomu, co bylo dobré pro městečko Assisi.

Každý vládl s odlišným zaměřením. Mohli zmírnit své spory směřující k násilí, avšak nedokázali by změnit svou protikladnou politiku. Pokoj potlačil nepřátelství, avšak neodstranil je.

Angelo Clareno nám uvádí, jak na začátku roku 1230 jeden bratr, stoupenec bratra Eliáše, který střežil bratra Césara ze Špýru, tohoto podezříval, že chce uprchnout, zatímco on si prostě vyšel trochu na čerstvý vzduch; a zbil ho tak nelítostně, že ten zemřel. Je to vskutku pravda? Mohlo by to být možné, vezmeme-li v úvahu věznění, bratry strážce a novou přísnou praxi řehole.

Když se odvolávám na "první františkány" a vyzdvihuji jejich horlivost, nechci je tím předvádět jako světce. Podali působivý obraz své činnosti v zakládajícím dokumentu svého hnutí a byli určeni, aby jej uvedli v činnost.

Z jejich uvažování a z jejich čestného úsilí vyrostla kultura pokoje. Příběh z roku 1230 nám ukazuje, jak byla křehká, zatímco na základě romantického příběhu o biskupovi a starostovi bychom si myslili, že vytvořit pokoj je v zásadě otázka citu. Tak tomu však není.

*

Blažený, kdo miluje,

aniž chce být milován.

Blažený, v kom pravá bázeň je,

a nechce býti obáván.

Blažený, jenž rád obsluhuje,

a nečeká, že bude obsluhován.

*

Čím víc se raduješ na bližního dobrech,

tím více z nich máš.

Chceš-li tedy účast mít na dobru všech,

z každého dobra se těš, jež u někoho nalézáš.

(Zlatá slova bratra Jiljího I a III; Františkánské prameny I)

 

 

David Flood OFM  

VITA MINORUM 1/1998 

Z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM