Novéna k Duchu svatému (7)

Moc, Alois OFM

Srovnej, co je zkřiveno,

zahřej, co je studeno

a nedej nám zabloudit!

l. Srovnej, co je (na duši) zkřiveno! -  Co je neohebnější než lidské srdce, které je zatvrzelé? Můžeme mluvit, napomínat, varovat, ale marně. Tak byl tvrdošíjný apoštol Tomáš a  nechtěl uvěřit ve zmrtvýchvstání Páně. Nepomohlo ujišťování apoštolů – nevěřil: „Dokud neuvidím na jeho rukou rány po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a do boku svou ruku – neuvěřím!“

Člověk ovládaný nějakou vášní může hluboce zabřednout do něčeho, co je proti Božímu přikázání a proti spáse vlastní duše, takže není naděje takové srdce obrátit. Většinou to je pro skrytou pýchu. Avšak Duchu svatému je otevřeno každé srdce. On má každé srdce ve své ruce. Dovede ohnout a srovnat každé pyšné smýšlení.

Dobře víš, že opravdu nepoddajný silný drát v ohni změkne a je ohebný. Tak je tomu i s lidským srdcem, které Duch svatý ohněm své lásky zahřívá nebo dokonce rozžhaví. Co se však nenechá dobrovolně srovnat, bude na konci zlomeno a zahyne.

2. Zahřej, co je studeno. – Jistě jsi někdy mrzl, proto víš, jak je dobře tělu, když se zase může zahřát. Ale ještě lépe je srdci, které bylo dlouho vůči Bohu chladné a bez citu, a opět se rozehřeje. Jako v jarní přírodě opět vyrážejí ctnosti a rozevírají se květy zbožnosti a srdce opět jásá v modlitbě, jako za dobrých časů. „Sesíláš svého Ducha a jsou stvořeni a obnovuješ tvář země.“

Ano, Duch Boží přináší srdci, ve kterém byla dlouho zima se svým mrazem a ledem, dlouhými nocemi a chladnými bouřemi, skvělé jaro teplem lásky, kterou on vlévá do duše. Právem říká sv. Jan M. Vianney: „Bez Ducha svatého je všechno studené. Kdo tedy pociťuje, že ochabuje v horlivosti, ať rychle začne pobožnost k Duchu svatému, aby si od něho vyprosil víru a lásku. – Prožíváte-li usebranost ducha nebo slavíte nějaké výročí, jste plni dobrých přání: tato dobrá přání jsou dechem Ducha svatého, který se vznáší nad dušemi a vše obnovuje, jako teplý vítr taví led a navrací léto.“

Nemysli si však, že se tě Duch svatý zřekl, když tu a tam nechá, aby se do tebe navrátily zimní dny. Neboť jako příroda musí procházet různými ročními dobami, tak tomu musí být i v duši. Směle ponech Duchu svatému rozdělování těchto dob, tobě k útěše může stačit, že po zimě přichází vždy jaro a léto – tak i po zimě v duši jistě bude následovat jasné  jaro a skvělé léto, když vždy se budeš v srdci držet Pána modlitbou a budeš v srdci udržovat jiskru lásky Boží, kterou tam zanechal Duch svatý.

3. A nedej nám zabloudit. – Nic není pro nás lidi snazšího než mýlit se. A sobě samém máme špatného průvodce: světlo rozumu se snadno nechá zaslepit, a také náruživosti nás stále odvádějí ze správné cesty. Některé srdce se pro mylné názory, špatný sklon nebo tajnou vášeň velmi mýlí, a přitom je přesvědčené, že je na správné, dobré cestě. Sleduje však bludné světlo, které láká do bažin, z nichž není úniku. Jak mnozí se domnívají, že jistě kráčejí po cestě ctnosti, že jsou dokonce nedaleko cíle pravé svatosti! A přitom nastoupili cestu, která je odvedla od pravé zbožnosti: je to cesta, která se lidem zdá správná, ale její konec vede ke smrti.

Jedině Duch svatý dokáže pomýlený rozum tak osvítit a zbloudilé, zaujaté srdce tak obrátit, že přijde k sobě a uzná, že se mýlilo, a přivést je zpět na správnou cestu. Kolik důvodů máme k prosbě: Nedej nám zabloudit! Neboť kdo ví, zda také nepatříme k těm bloudícím, snad tím spíše, čím méně to tušíme. Zvláště to platí těm, kteří raději vyhledávají mimořádné cesty a obyčejnou podceňují.

Alois Moc OFM