Baroková, Terezie

Dokonalá radost

Byla velká zima, jaká zavládne v italských krajích jen málokdy. František a bratr Lev šli z Perugie do Porciunkuly. Oba byli hladoví a promrzlí.

„Bratře Lve, víš, co je dokonalá radost?“ obrátil se František na svého průvodce.

„Když není zakalená žádným smutkem ani nepříjemností,“ odpověděl Lev.  „Teď bych ji měl, kdybychom už byli v Porciunkule a měl před sebou kus chleba a hrnek teplého mléka.“

„Tak málo by ti stačilo k dokonalé radosti?“ usmál se František.

„Já vím. Kdybych to měl, ani by mi na mysl nepřišlo, že bych se z toho měl nějak zvlášť těšit,“ přiznal. „Z čeho bych ji tedy mohl mít? Snad kdybych uměl pomoci každému člověku, kterého potkám. Slepým bych vrátil zrak, hluchým sluch, uzdravil bych ty, kteří mají zlomenou ruku nebo nohu, zkrátka, vyléčil bych každou chorobu.“

„Ne, Lve, v tom nespočívá dokonalá radost…“

„Už vím, v čem to bude,“ skočil mu Lev do řeči. „Nejen uzdravovat tělesné choroby, ale vidět do duší lidí, pomáhat jim v trápeních, umět jim správně poradit a povzbudit je.“

„Ale ne, mýlíš se, Lve. Brzy by ses přesvědčil, že to je velmi vzdálené pravé radosti,“ František stále nebyl spokojený.

„Aby mi nechyběla moudrost,“ uvažoval Lev.

„I kdyby ses dokonale vyznal v astronomii, filozofii i teologii a kdybys měl všechny vědy v malíčku, věř mi, bratře Lve, že bys z toho neměl úplnou radost.“

„Tak potom dokonalá radost vůbec neexistuje,“ mávl Lev rukou.

„Ale ano,“ usmál se František. „Dokonalá radost spočívá v lásce k Bohu. Řeknu ti příklad. Představ si, že bychom teď přišli k Porciunkule a  byli takhle mokří, prokřehlí zimou a k smrti unavení. Naši bratři by nás ale nevpustili dovnitř, ale začali by nám nadávat, že jsme dva zloději, kteří klamou lidi a okrádají chudé. A nejen to. Holemi by nás zbili a hodili do bláta a sněhu. Kdybychom to dokázali snést trpělivě, bez nadávek a oplácení, z lásky k našemu Pánu, říkám ti, že v tom bychom nalezli dokonalou radost.“

Lev se na něho díval s hrůzou: „Kdyby mi to řekl někdo jiný, myslel bych si, že je blázen. Ale ty vždycky říkáš pravdu, Františku.“

„Opravdu, bratře Lve, ovečko Boží, kdybys poznal Krista, kdybys ho jen trošku poznal, kdybys pocítil jen závan jeho lásky a blízkosti, věř mi, že bys po ničem jiném na tomto světě netoužil, jen po něm. Žít v jeho blízkosti bys považoval za největší štěstí na tomto světě.“

„Ano, neznáme našeho Pána,“ vzdychl si Lev.

„Žít v jeho blízkosti, žít úplně spojený s naším Pánem…“ opakoval  František pomalu, ba ještě pomaleji, až ztichl úplně a zůstal stát. Necítil už hlad, zimu ani únavu. Lev se ho neodvážil vyrušit.  Až po dlouhé chvíli pokračovali v cestě.

Františkova modlitba

Byl krásný letní den, slunka příjemně hřálo. František s bratrem Lvem kráčeli polem.

„Bratře Lve, měli bychom se pomodlit polední hodinku,“ zastavil se František. „Ale nemáme breviář. Víš co, budeme se dnes modlit jinak. Já budu předříkávat a ty budeš po mně opakovat, ano?“

„Velmi rád,“ odpověděl Lev.

František začal: „Františku, dopustil ses ve světě tolika zla a hříchů, že si zasluhuješ peklo.“

Na to Lev: „Bratře Františku, Bůh činí skrze tebe tolik dobrého, že přijdeš do nebe.“

„Tak nemluv, Lve,“ napomenul ho František. „Když ti řeknu: bratře Františku, dopustil ses tolika nepravostí, že si zasloužíš, abys byl zlořečený od Boha, odpovíš: Skutečně si zasloužíš být zlořečený.“

„Ano, Františku.“

„Pane můj a Bože,“ František se znovu soustředil, „dopustil jsem se proti tobě tolika nepravostí a hříchů, že si zasluhuji, abys mě navždy zavrhl.“

Lev však odpovídal: „Bratře Františku, Bůh ti učiní, že budeš mezi požehnanými zvláště požehnaný.“

„Proč neříkáš, jak jsem ti řekl?“ vyčítal mu František. „Odpovídej mi tak, jak jsem tě prosil.“

Lev zase slíbil.

„Františku, ty ubožáku,“ František smutně pokračoval, „myslíš, že Bůh bude k tobě milosrdný, když ses dopustil vůči němu tolika hříchů?“

„Bůh, jehož milosrdenství  je nekonečné,“ ozval se Lev, „ti prokáže milosrdenství a dá ti hodně milostí.“

„Proč jsi tak neposlušný,“ hněval se František, „a neříkáš, co ti přikazuji?“

„Já jsem se snažil opakovat po tobě,“ bránil se Lev, „ale to jistě vždycky Bůh mými ústy hovoří tak, jak se jemu líbí.“

František poprosil: „Lve, aspoň teď se modli tak, jak jsem ti přikázal“

„Určitě!“ horlivě přikývl.

„Františku, ty ubožáku, myslíš, že se Bůh nad tebou smiluje?“

A Lev odpověděl: „Ano, velkou milost dostaneš od Boha, vyvýší tě a oslaví navěky, protože kdo se ponižuje, bude vyvýšen a kdo se  povyšuje, bude ponížen. A já nemohu hovořit jinak, protože tak hovoří mými ústy Bůh.“

(pokračování)