Sleziak, Matouš OFM

Homilie otce provinciála dne 22. srpna při mši svaté v kostele Panny Marie Sněžné, kdy složili slavné sliby bratři Felix, Filip, Ignác a Lukáš.

Když Ježíš mluvil o tom, co dnes nazýváme Bohu zasvěcený život, řekl: „Kdo je schopen pochopit, nechť pochopí!“

Nebylo a není ani dnes snadné porozumět či dokonce přijmout jako pravidlo pro svůj život také Ježíšovy rady – evangelní rady. Mají k nim výhrady i ti, kdo Ježíše uznávají za velkého Učitele a Mistra. Ještě snad  potřebu jednoduchosti a prostoty života, tedy jakousi „chudobu“, nebo potřebu pořádku a jisté autority, nějaký druh poslušnosti dokáží lidé pochopit, pokud se to moc nepřehání, ale ta třetí rada bývá nepochopitelná. My pro ni nemáme ani vhodný výraz, nazýváme ji „čistota“ nebo „svoboda pro Boží království“, panenství, panictví. Co si o tom dnes myslí „normální“ křesťan?

Bývá to řada spíše negativních představ, něco staromódního, brzdícího, deformujícího, málo přitažlivého až podivínského, co je jenom pro naivní a nezkušené, nebo citově chladné samotáře. Snad naleznou také něco kladného jako volnost a připravenost ke službě druhým, určitou počestnost a ukázněnost, schopnost žít nerozděleně pro věc Boží, ale to jsou více možnosti než skutečně využité příležitosti.

Ovšem, mají-li být evangelní rady pravdivým znamením naší budoucnosti, naší věčné existence, pak bychom v tom, kdo podle nich žije, chtěli vidět člověka celého, naplněného bohatým životem, na kterém je zřejmé, jak úžasně a nepředstavitelně krásný bude ten nový, proměněný, oslavený a vzkříšený člověk.

Žít evangelní rady proto vyžaduje plnou lidskou zralost: otevřenost vůči druhým, hluboké soucítění s nimi, umění připravit radost, odvahu nést břemeno svých bližních, dobropřejnost, srdečnost, schopnost přijímat každý projev vděčnosti a sám být vděčný v pravé radosti z lásky, kterou dovedeme ukázat a nabídnout všem. Aby na nás bylo opravdu vidět, kým je člověk v Božím plánu a co velkého Bůh zamýšlí učinit s námi lidmi. Aby bylo také zřejmé, že lidské srdce se nedá uspokojit a naplnit ničím z toho, co je zde na zemi a co pomine, že je stvořeno pro lásku, jakou zná Bůh.

Vzpomeňme, že ti, co žili naplno evangelní rady – jako František  nebo Klára – stále mocně přitahují svou něžnou silou, stále působí a vábí krásou a jemností, zůstávají skvělými, jasnými osobnostmi, kouzelnými svým šarmem. To není v tom, že nebyli ženatí či vdané, ale v jejich dokonalém umění  věřit a očekávat s pokorou  Boží zaslíbení. To není žádná falešná skromnost, ale spíše veliká touha a vášeň být nespokojen a nenasycen málem, být „vyvedený z míry Nejvyšším Pánem“, dychtit po lásce, jaká nepozná mezí.

Tím naplněný život je skutečně průhledem do Boží lásky, v něm lze zahlédnout planoucí, sžíravý oheň Ducha svatého.  A toho se dnes světu bolestně nedostává, proto má potíže s vírou, zvláště s vírou v milujícího Boha. Mnoho lidí dnes zakouší, že jsou planí, že je nikdo nechce, že nejsou milováni, a o Bohu nic nevědí, není ho slyšet, není ho vidět…

Ale Ježíš právě říká: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce.“ On první zviditelnil mezi lidmi Boží lásku a ta dál působí, až na věčnost. Ježíš není mrtvým  mužem, je Boží Syn, Zmrtvýchvstalý, žije u Otce a žije také mezi námi, žije v nás!  Teprve jeho prostřednictvím poznáváme, co je to láska, která všechno vydrží, která nikdy nepřestává.   A víme, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“.  Proto k takové lásce patří kříž. Ježíš dal život za své přátele – nás nazývá přáteli, protože nám „oznámil všechno“ a chce, aby „jeho radost byla v nás, aby se naplnila“. Proto nám dává úkol: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“

To je to nové v jeho Radostné zvěsti: milovat, jako miloval On. To chtějí ti, kdo mají v úmyslu žít evangelium beze zbytku i s jeho radami. Evangelní rady nejsou ničím jiným než návodem k plodnému, naplněnému, smysluplnému a šťastnému životu, sdílenému s Bohem i lidmi v lásce mezi Stvořitelem  a všemi tvory. Jsou způsobem „nového a věčného života“.

Na ten už připravovaly starozákonní žalmy – svými výkřiky a voláním: Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože! Má duše žízní po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit jeho tvář? (42). Více než stráže na svítání nechť čeká Izrael na Hospodina (130). Má duše po něm žízní … jak vyprahlá žíznivá, bezvodá země (63). Jedině on občerstvuje mou duši (23)

„Nově“ – podle evangelia – to chápe svatý Pavel, když říká: Mířím přímo k cíli.“Nechávám všechno za sebou a ženu se k tomu, co je přede mnou, snažím se ze všech sil to získat, protože i mne si získal a uchvátil Ježíš Kristus“ (Ph 3,14). Taková radikální otevřenost celé bytosti víře relativizuje, zpochybňuje všechny věci tohoto světa, byť byly jakkoliv cenné a velké a důležité. Takže Pavel také říká: „Čas je krátký. Proto ať ti, kdo pláčou, jako by neplakali a kdo se radují, jako by se neradovali a kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí“ (1K 7,29-31). Ať jsi smutný nebo se raduješ, nedej se tím zdržovat od Božího díla! Všechno, co jsme a máme, je dar od Boha, ale je to omezený dar, který jako omezený a konečný má být přijímán – nemůžeme od něj očekávat všechno. Rozhodující a poslední a trvalé, na co čekáme, je věčný život a Bohem. On si nás v Kristu vyvolil, abychom se vydali na tuto cestu do nového života, protože si nás zamiloval, když jsme ještě byli hříšní.  Každý z nás to může říci: Mne si zamiloval. A říci se sv. Františkem: Můj Bůh – mé všechno.

To poznali tito čtyři bratři, kteří chtějí sv. Františka následovat. Když si uvědomíme velikost tohoto daru, pamatujme na ně v modlitbě, aby byli světu a době znamením, co velikého nám, nad námi a s námi učinil Bůh.

Matouš Sleziak OFM