Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Ducha svatého IX)

            Musíme se alespoň zběžně zmínit ještě o jedné velmi důležité záležitosti, která nám velmi dobře poslouží, až budeme hovořit například o Františkově pojímání Ducha svatého. Jedná se o tak zvaná přivlastňování (appropriationes) jednotlivých Božích děl převážně té či oné osobě Trojice. Všechna Boží díla navenek jsou totiž vždy společná všem třem osobám jediné Trojice,[1] protože osoby jednají prostřednictvím jediné přirozenosti a protože každá osoba Trojice existuje a jedná vždy ve vztahu k ostatním dvěma osobám. Můžeme tedy říci, že Otec je stvořitel, vykupitel, posvětitel, že Syn je stvořitel, vykupitel, posvětitel, i to, že Duch svatý je stvořitel, vykupitel, posvětitel. Nicméně obvykle a zcela správně zdůrazňujeme, že Otec svět stvořil, Syn vykoupil a Duch svatý jej posvěcuje. Pokud chceme být poněkud přesnější, můžeme popsat základní Boží akce navenek následovně: Svět stvořil skutečně Otec skrze Syna v Duchu svatém; vtělil se opravdu Syn poslaný Otcem v síle Ducha svatého; v našem srdci přebývá a posvěcuje nás vskutku Duch, jehož nám darují a posílají Otec a Syn. Boží díla navenek jsou společná jediné a nerozdílné Trojici, ale každá Boží osoba v těchto Božích dílech navenek hraje pro ni typickou a charakteristickou úlohu.[2] Na základě těchto charakterických rolí každé osoby pak můžeme vystopovat například to, jak a co působí v našem životě Duch svatý. Toto tajemství by nám mohl pomoci ještě poněkud objasnit svatý Bonaventura, podle něhož je Otec jakoby účinnou příčinou každého Božího díla, Syn pak jakoby příčinou vzorouvou téhož díla a Duch svatý konečně příčinou účelovou veškerého Božího jednání.[3]

            Při hledání těchto specifických projevů jednotlivých osob Trojice je nesmírně důležitá duchovní zkušenost autora, a proto mystici jako například František právě v této záležitosti nesmírně obohacují naše poznání Trojice. Konec konců svatí jsou dokonaleji podobni Bohu než my, a proto Jej také poznávají mnohem důvěrněji než ostatní smrtelníci. My ubozí se od nich ovšem smíme mnohému naučit, můžeme se jimi nechat nejen vést, ale v určitém slova smyslu i nést, a tak se stáváme jakoby „trpaslíky na ramenou obrů“ a spolu s nimi nahlížíme do tajemství, jež oblažuje anděly a svaté v nebi. Když chceme těžit z této vědy svatých, jak říká Bonaventura,[4] musíme velmi dobře a pozorně číst, a právě proto teologové tak podrobně zkoumají spisy svatých.

            Nyní k tomu, jak se Augustinovo pojetí vycházení Ducha svatého z Otce i Syna dostalo na západě jako dodatek do nicejsko -konstantinopolského vyznání víry. Vizigótové se stali díky ariánským misionářům nositeli tohoto bludu ještě v době, kdy sídlili na Balkáně. Při stěhování národů se dostali až na Pyrenejský poloostrov, a tak se v šestém a sedmém století tamější katolická církev musela znovu potýkat se starým bludem. Jistě si dobře pamatujeme na to, že Nový zákon vyznává božství Syna i tím, že Jej představuje jako dárce Ducha Božího, a tak na Třetí toledské synodě (589) vizigótští králové vyznávali svou katolickou víru v soupodstatnost Otce, Syna i Ducha svatého formou „Filioque“, a tím se distancovali od arianismu a zároveň i od jakékoli formy pneumatomachismu. Výrok o vycházení Ducha svatého i ze Syna byl zařazen výslovně jako dodatek nicejsko    -konstantinopolského vyznání na osmém toledském sněmu v roce 653.[5] Skutečnost, že se jedná o Augustinovo učení, jistě napomohla nemalou měrou k relativně rychlému zavedení „Filioque“ nejprve v Galii, pak v Anglii, na přelomu osmého a devátého století se pod vlivem Karla Velikého rozšířilo i v Německu, tak to alespoň rozhodla synoda z roku 809 v Aquisgrana. Římská církev připojila tento dodatek k vyznání víry až v roce 1014 pod určitým nátlakem císaře Jindřicha II.

            Východní církev se zpočátku chovala k tomuto dodatku velmi zdrženlivě. Například v polovině sedmého století římský papež Martin v synodálním listu použil tohoto dodatku, a velký východní církevní otec Maxim Vyznavač ve své odpovědi poukázal jak na limity „Filioque“, tak na limity východního učení o vycházení Ducha svatého z Otce prostřednictvím Syna, ale přitom interpretoval oba přístupy v zásadě nekonfliktně.[6] První opravdu velké spory začaly až v devátém století, když patriarcha Fotius ostře napadnul západní církev za svévolné pozměnění kréda. Jedná se o téhož Fotia, jehož známe z životních osudů svatých Cyrila a Metoděje. Tragická roztržka mezi východní a západní církví se dokonala v roce 1054, a od té doby východní teologové tvrdí, že „Filioque“ představuje hlavní věroučný důvod rozpadu jednoty církve. Ve skutečnosti roztržka měla mnohem prozaičtější důvody, jak to dokládá fakt, že po několik předchozích století existovala reálná jednota křesťanů, kteří zastávali různá stanoviska ohledně vycházení Ducha svatého.[7]

            V průběhu staletí existovala celá řada pokusů překonat rozkol mezi latinskou a řeckou církví. V této souvislosti je třeba připomenout Lyonský koncil z roku 1274, o nějž se mimořádným způsobem zasloužil svatý Bonaventura,[8] a později v patnáctém století Florentský koncil.[9] Jednání vedlo vždy ke smíru, který však bohužel nikdy neměl dlouhého trvání. Z psaných dokumentů je patrné, že latinská církev nikdy nepožadovala od svých ortodoxních bratří, aby i oni vložili do kréda „Filioque“. Jednalo se vždy o to, aby východní církev uznala právo západní církve na toto učení o vycházení Ducha svatého z Otce i Syna.[10]

            Ani pravoslavní teologové však nemohou zcela opomenout skutečnost, že Ducha svatého sesílá církvi spolu s Otcem i Syn, tak to přece říká Janovo evangelium.[11] Proto někdy učí, že Duch svatý vychází z Otce skrze Syna. Tato pozice rozhodně není nesmiřitelná s tradiční latinskou naukou o „Filioque“. Spíše se zdá, že obě vyjádření se vzájemně velmi dobře doplňují. Druhý vatikánský koncil například užil ve svých dokumentech bez jakýchkoli problémů řeckou formulaci o vycházení Ducha svatého z Otce skrze Syna.[12] V roce 1981 podal Jan Pavel II. obrazně řečeno znovu ruku ke smíru konstantinopolskému patriarchovi Dimitriovi, když mu v otevřeném listu napsal, že vyznání víry bez „Filioque“ má větší věroučnou normativní hodnotu a že teologie vycházející z „Filioque“ se nesmí protivit tomu, co ustanovil První konstantinopolský koncil.[13] Požadavek celé řady východních teologů, aby katolická církev zavrhla „Filioque“ jako blud, je naprosto nepřijatelný a jednoznačně nepředstavuje cestu, po níž bychom mohli dojít ke skutečné jednotě.

            Má učení o „Filioque“ nějaký praktický význam pro náš duchovní život? Bezesporu ano. Uvědomíme-li si, že Duch svatý bývá nazýván Darem, pak tento vnitřněbožský Dar vyžaduje nejen to, aby byl darován, ale také to, aby byl v Trojici darován Někomu. To nám přece říká naše každodenní zkušenost: jestliže se něco má stát darem, pak jsou k tomu zapotřebí dvě odlišné osoby, jedna v úloze dárce a druhá v úloze příjemce. Takže pokud je Bůh od věčnosti skutečným Darem, je třeba, aby byl zároveň také pravým Dárcem a skutečným Obdarovaným, tedy Trojicí osob. Darovat navenek podíl na vlastním bytí, darovat konečně vrcholný podíl na vlastní blaženosti, darovat sebe sama člověku, toho všeho je schopen jedině Bůh, který je věčně sám v sobě skutečným a věčným Darem. To však vyžaduje, aby tento Bůh byl zároveň sám v sobě věčným Dárcem a Obdarovaným, protože jinak by skutečnost sebedarování Boha tvorům přidávala Bohu cosi, co by v Něm od věčnosti nebylo, a to je nesmysl. Jinak řečeno: Bůh by tak vlastně potřeboval stvoření k tomu, aby se měl komu darovat a aby se sám v sobě stal skutečným Darem. Bůh by tak vlastně potřeboval stvořit svět k tomu, aby se sám stal Trojicí osob - Dárcem, Obdarovaným a Darem. To je ovšem holý nesmysl, protože stvoření nemůže přidávat nic jedinému pravému Bohu Otci, Synu a Duchu svatému. To ale také znamená, že pouze trojjediný Bůh může být Bohem stvořitelem, spasitelem a posvětitelem.

            Kdo je ale věčným Dárcem a kdo věčným Obdarovaným? Jestliže Duch vychází z Otce i Syna, pak si Ducha vzájemně darují Otec i Syn. To, že Otec daruje Ducha Synu, je principem každého obdarování tvora od Hospodina. To, že Syn Ducha znovu daruje Otci, představuje pravý trinitární základ smysluplnosti všeho, co jako Boží děti darujeme Otci. Každá naše oběť má smysl jedině proto, že v Trojici i Syn daruje Ducha svatého Otci, když jej „nejprve“ od Otce přijal. Právě proto v listu Židům čteme, že Ježíš přinesl sebe sama jako oběť - že se daroval - Bohu mocí věčného Ducha.[14] I my darujeme Bohu to, co jsme od Něj nejprve přijali,[15] a tak se spodobujeme s Kristem, vtěleným Božím Synem.               Rovněž východní varianta popisu původu Ducha svatého, která učí, že Duch vychází z Otce skrze Syna, má nesporný praktický význam, protože představuje trinitární základ každého zprostředkování Božích darů a Božího sebedarování člověku v dějinách spásy. Jediným pravým Prostředníkem mezi Bohem a lidmi je člověk Ježíš z Nazareta,[16] nicméně tento Prostředník nás volá ke spolupráci na tomto svém díle. Presbyter (kněz), který uděluje svátosti, nespolupracuje s Kristem na jeho prostřednictví? Jestliže hlásáme příkladem nebo slovem Boží pravdy světu, není to podíl na Kristově prostřednictví? Jestliže nám Duch uděluje rozličné dary, díky nimž smíme prokazovat rozličné služby bratrskému společenství, není tato naše služba podílem na tom, že Duch je darován Otcem skrze Syna? Nespodobujeme se tak s Kristem? Bezesporu ano.

            Životem daru je, aby byl darován. Duch svatý chce být darován, chce, abychom se učili mít podíl na tom, jak je v Trojici věčně darován Otcem Synu a Synem Otci. A právě proto je mnohem blaženější dávat, než přijímat.[17] Vždyť přijetí Daru Ducha je především uschopněním k tomu, abychom se dokonale spodobili s Bohem, který je dokonalé a totální sebedarování v jediném a všeobjímajícím úkonu lásky. Dávejme se tedy celí Tomu, který se bezvýhradně daruje nám, Hospodinu zástupů. To je skutečná cesta spásy.

                        Ctirad Václav Pospíšil OFM

                                   Nábřeží Přemyslovců 2

                                   772 00    Olomouc

                                   068/5233700