Byli hrdinové i na Titanicu?

Jáchym, Radim OFM

     I po téměř sto létech leží na lidstvu trauma strašné katastrofy, kdy pýcha moderní techniky, "nepotopitelná královna moří", obří parník Titanic s 2201 lidmi na palubě se záchrannými čluny pro pouhou čtvrtinu z nich (protože byly "zbytečné"), narazil při plavbě z Evropy u břehů Severní Ameriky na ledovec, který jej prakticky rozpůlil, a během několika hodin zmizel ve vlnách ledové vody do hloubky 3800 metrů s téměř patnácti sty cestujícími a členy posádky, jen 711 se jich zachránilo. Mnoho bylo napsáno o lidském sobectví, které se v této krajní situaci projevilo v zoufalé snaze dostat se na záchranný člun, či zabránit, aby jej další trosečníci nepřeplňovali a neohrožovali zachráněné.

    Málo se však píše o lidském hrdinství, které se v této krajní situaci také projevilo. Do člunů byly naloděny přednostně všechny ženy. Byly však mezi nimi takové, které se nechtěly odloučit od svých mužů a raději chtěly zemřít s nimi. - Kapitán Smitz stál na palubě po ramena ve vodě, když spatřil ženu s dítětem. Chytil oba, doplaval s nimi k nejbližšímu záchrannému člunu a odevzdal je do bezpečí; když ho nutili, aby také nastoupil, odmítl, vzdálil se a zmizel ve vlnách. - Lodní kapela při konečném potopení hrála chorál: "Blíž k tobě, Bože můj, jen k tobě blíž..."

    Na palubě Titanicu se plavili i dva kněží, Angličan Byles a 41letý bavorský benediktin Joseph Peruschitz. O něm jsou uchovány v klášteře Scheyern dokumenty a další památky. V Scheyern navštěvoval Benedikt Peruschitz nižší latinské gymnasium, potom ve Freisingu vyšší gymnasium a na lyceu filosofii a teologii. Když 16.4.1894 požádal o přijetí do benediktinského kláštera v Scheyern, ve své žádosti kromě jiného napsal: "Už tomu budou dva roky, co vážně myslím na to, stát se benediktinem. Nyní jsem už pevně rozhodnut uposlechnout toto Boží volání. Vede mě k tomu zvláště můj přirozený sklon k osamělému, a přitom zase společnému životu, jakož i upřímná touha, smět životem oběti v modlitbě a poslušnosti konat do konce života pokání za hříchy a pobloudění svého mládí a dokonale sloužit Bohu." Dne 23. srpna 1894 dostal řeholní oděv, a při jednoduchých slibech v roce 1895 pak řeholní jméno Joseph. Už 28. dubna 1895 byl vysvěcen na kněze a slavil svou primici, se zvláštním dovolením složil své slavné sliby teprve po svěcení. Již v roce 1895/96 působil ve škole a a v chlapeckém semináři ři jako prefekt, učitel matematiky, hudby a tělocviku. U žáků byl velmi oblíben.

    Pro své zkušenosti byl poslán do Ameriky, aby pomáhal při budování benediktinského gymnasia ve státě Minnesota. Za 155 zlatých marek si koupil lodní lístek třetí třídy. Až do nalodění v přístavu Southhampton bydlel v klášteře St. Augustine v Kentském hrabství. Jeho rodina o přeložení nic netušila, chtěl ji překvapit zprávou až po příjezdu do Ameriky...

    Když vypukla na potápějící se lodi panika, mezi nečetnými, kteří zachovali klid, byli oba kněží. Očitý svědek podal o tom zprávu v novinách: "Všichni, kdo přežili a s kterými jsem mluvil, uvádějí mimořádně dojímavé a utěšující zprávy o tom, co se odehrávalo při katastrofě. P. Peruschitz a také P. Byles pomáhali neúnavně. Někteří cestující zpočátku ještě nepozorovali nebezpečí; když se však přiblížilo a rozrušení bylo strašné, žádali všichni s největší vroucností o pomoc kněží." Podle výpovědi těch, kdo přežili, bylo P. Peruschitzovi nabídnuto místo v člunu, ten je však odmítl.

    Podle očité svědkyně Agnes Mac Goy povzbuzovali oba kněží kandidáty smrti, "aby vzbudili lítost a připravovali se, že budou hledět Bohu tváří v tvář. Předmodlívali se růženec a ostatní odpovídali." Ke druhé hodině v noci mnozí z cestujících poklekli, plakali, četní vykonali zpověď. Duchovní se neúnavně snažili být při lidech zasvěcených smrti, a střídavě těm, kdo zápasili se smrtí ve vodě, i lidem, kteří se modlili na palubě, udělovali rozhřešení. Než na Titanicu zhasla světla a záď lodi se vztyčila jako prst zdvižený k nebi, aby se pak hlučně definitivně ponořila do hlubin, udělují P. Peruschitz a jeho spolubratr všeobecné rozřešení. Jedny noviny později psaly: "Mnozí ze 750 zachráněných, kteří přihlíželi ze svých člunů, jak loď zmizela ve vlnách, vyprávěli, že nikdy v životě nezapomenou, jak oba kněží zmizeli jejich zrakům s rukama pozdviženýma k požehnání uprostřed modlícího se zástupu." Zmíněná již svědkyně Agnes Mac Goy uvedla do protokolu: "Nebylo už možno nic vidět, nebylo však slyšet žádný nářek ani výkřiky hrůzy. Jen pokojné hlasy modlitby zaznívaly, když se loď potopila."

    V klášteře Scheyern připomíná P. Peruschitze skromná, mezi četnými mramorovými náhrobky nenápadná pamětní deska v křížové chodbě kláštera: "Ať odpočívá v pokoji P. Josef Peruschitz OSB, který na oné lodi Titanicu zbožně se obětoval."

                 Podle článku v "Betendes Gottes Volk" 3/1998

                zpracoval: Radim Jáchym OFM