Jednota SFŘ (1)

Redondo, Valentin OFMConv.

    První, co mi přichází na mysl, mám-li uvést téma "Jednota SFŘ", jsou slova řehole, která definuje Sekulární františkánský řád jako "organické spojení všech katolických společenství (fraternit) rozptýlených po světě" (2). "Mezinárodní společenství

... je totožné s úhrnem SFŘ" (Generální konstituce - GK 69,1).

    Mluvit o jednotě SFŘ znamená projít cestou, někdy ne právě snadnou, která jde od teorie k praxi. Ostatně, současná realita SFŘ nám uvádí základy jednoty těmito termíny: řehole jako "skvělý dar" Ducha svatého, schválená a potvrzená papežem Pavlem VI., která "je ve vašich rukou pravým pokladem, ve shodě s duchem II. Vatikánského koncilu v duchu toho, co dnes církev očekává od vás" (Jan Pavel II. 28.9.1982); konstituce, které "znovu potvrzují, bez omezení, jednotu předpisů, struktur, výchovních a výkonných linií" (Emanuela De Nunzio); "mezinárodní společenství... vedené a oživované ministrem či prezidentem, s mezinárodní radou se sídlem v Římě" (GK 69,2).

    Musíme se však obnovit a obrátit, abychom doplnili to, co chybí plánu jednoty Sekulárního františkánského řádu, který se projevuje v jednotě SFŘ a v kolegiálním spojení duchovních asistentů na jejich různých úrovních: oblastní, národní a mezinárodní.

    Kromě toho, máme-li na mysli, že je to Duch, který nás oživuje a že jednota "je založena v působení Ducha" (Jan Pavel II., Tertio millenio adveniente 47), tato jednota je udržována vzájemnou láskou, prohlubována prostřednictvím výchovy, zaručována službou bratří, provázena bratry Prvého řádu a TOR a zralejším vědomím vlastní odpovědnosti.

Na cestě

     Plán minulosti, v němž papež Lev XIII. vybízel sekulární františkány (tehdejší terciáře), aby spojili své síly - a mnozí z nich cítili nezbytnost hledat organickou a trvalou podobu, jak koordinovat společenství jednotlivých obediencí - je dnes uskutečněn v "jednotě SFŘ" jako "charakteristika přítomná v praktické a organizační rovině" (Emanuela De Nunzio). V nynější chvíli spočívá úloha v dokončení jednoty SFŘ, vyjádřené v právních textech a vyjádřené vlastní právní osobností v církvi a v mezinárodní radě, v každém národě a v každé oblasti.

    Teoretická jednota existovala vždy, přes "obedienční" rozdělení v sekulárním společenství, podle toho, jak mělo duchovní asistenci té či oné františkánské rodiny Prvního řádu či TOR. V každém případě přechod k praktické jednotě dozrál a má nyní dosáhnout svého plného uskutečnění.

    Z tohoto hlediska byla vykonána cesta obnovy a prohloubení povahy SFŘ, znovuobjevení františkánského charismatu, místa, které zaujímá evangelium v životě společenství, jeho sekularity, samostatnosti v zákonodárství a v řízení.

    Všechny národy, s výjimkou Itálie, mají Národní radu, ministra a kolegiální duchovní asistenci jako znamení jednoty, i když někde chybějí poslední úpravy v dokončení jednoty samé. Jde tedy, samo o sobě, o zralý plod, k němuž máme všichni přispět, abychom mu dali účinnost. Zvláště sekulární františkáni mají být schopní dokázat, jednoduše avšak odvážně, z normy řehole, konstitucí, ministra či prezidenta a rady atd., přejít k praktickému a každodennímu životu cítění a prožívání jednoty, a naopak.

Podporovat charisma jednoty

     Jak jsem řekl, plod je zralý, je však ještě třeba urazit kus cesty. Generální kapitula ve Fatimě doporučila předsednictvu potřebu povzbudit všechny k dosažení jednoty: "Předsednictvo ať povzbudí a podporuje překonání příslušných rozdělení, kterými se v minulosti Sekulární řád vyznačoval." A dále: "Předsednictvo ať věnuje velkou pozornost dosažení vlastní vnitřní jednoty, jakož i jednoty Mezinárodní rady SFŘ a národních a oblastními úrovní, a ať podněcuje všechna národní společenství k uskutečnění jednoty vyznačené řeholí a generálními konstitucemi."

    Tato úloha, toto úsilí o povzbuzení vedoucí k dokonalému souladu života a požadavků, k nimž nás podněcují řehole a konstituce, má pokračovat dále, neboť třebas ve skutečnosti jednota existuje v dokumentech, musí být přijata členy jako aktivní účast, což vyžaduje opravdovou zralost a výchovu v tomto smyslu.

Povzbuzování ze strany duchovní asistence

     úlohou bratří Prvního řádu a TOR, a to na prvém místě, je rovněž dokázat přijmout tyto strukturální změny. Vyžaduje se, abychom stáli po boku laikům, našim sekulárním františkánům, kteří - jak říká II. Vatikánský koncil - mají v církvi zralost a zodpovědnost: "(Kněží) mají s důvěrou svěřovat laikům úkoly ve službě církve a ponechat jim svobodu a prostor k jednání, mají je i rozvážně povzbuzovat, aby se dávali do díla též z vlastního popudu" (Presbyterorum Ordinis 9). A s parafrází textu Christifideles laici (9), mají pomáhat našim bratřím sekulárním františkánům, aby měli stále hlubší vědomí, že nejen patří k řádu, totiž Sekulárnímu františkánskému řádu, ale že jsou tímto řádem, ve společenství charismatu s bratry Prvního řádu a TOR. Jsou Sekulárním františkánským řádem.

    V uznání dospělosti laiků a naší zodpovědnosti za "vyšší řízení" (altius moderamen) a duchovní asistenci, my bratři máme dokázat přejít od řízení, které někdy ještě máme ve společenstvích na různých úrovních, k provázení a duchovní asistenci, a být současně podněcovateli jednoty, neboť, když to také zvážíme, není snadné přijmout ji. Je to charakteristika i naší františkánské zralosti a naší minority. V tomto smyslu se mi zdá vhodné uvést několik řádek z listu, který generální ministr br. Agostino Gardin OFMConv jako prezident podle pořadí zaslal všem provinčním ministrům Prvního řádu a TOR Itálie. Když vyzval ty, kdo jsou ministry duchovních asistentů a "vyššího řízení", aby "nenechávali nerozřešenou tuto situaci, i když je obtížná", br. Agostino připojuje text apoštolské exhortace Vita consecrata: "Církev svěřuje společenstvím zasvěceného života zvláštní úkol, aby totiž podporovala vzrůst spirituality společenství, nejprve u sebe, potom ve svém církevním společenství i za jeho hranicemi..." (51; srov. též 41, 45, 46, 47). "My františkáni jsme povoláni, abychom byli «tiší, mírumilovní, skromní, vlídní a pokorní» (Řehole 3), abychom podněcovali pokoj, smíření a soulad ve všech situacích a okolnostech. Neměli bychom snad jimi být zvláštním způsobem s bratry a sestrami sekulárními, kteří s námi sdílejí františkánský ideál a spiritualitu?"

    Jen pozitivní odpověď povzbuzením a provázením k jednotě o nás řekne, že jsme pochopili, že SFŘ má "světský ráz, vlastní a zvláštní laikům" (Lumen Gentium 31). A proto ve velké františkánské rodině "podíl věřících laiků se uskutečňuje zvláštním způsobem jednání a konání, který je jim podle slov koncilu «vlastní a zvláštní». Tento způsob se označuje pojmem «časný ráz»" (Christifideles laici 15). A pro sekulární františkány se projevuje v jednotě všech členů SFŘ.

Nechejme se ovládnout Duchem

     Protože jsme v druhém roce přípravy na velké jubileum, v roce zasvěceném Duchu svatému, nechejme se proniknout jím, Duchem jednoty. O kolik věcí bychom prosili Ducha Božího pro druhé, i o ty nejdůležitější! Avšak, jak to vždy bývá, prosme pro druhé. Zastavme se na chvilku a nechejme se ovládnout tímto Duchem, jehož ovocem je "láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost" (Gal 5,22), základ jednoty charismatu. Uvedu dva texty z listu Konference františkánské rodiny na téma, o kterém pojednáváme, texty opravdu úplné. První vybírám z titulu: "Nová služba Duchu": "Kromě jiného nesmíme zapomínat, že prvním viditelným účinkem seslání Ducha o Letnicích bylo to, že sjednotil v jedné víře různé národy. Je to Duch jednoty a je přítomný všude, kde se vytváří nebo upevňuje jednota" (9).

    A mezi ostatními v tom návrhu, jenž nese nadpis "Duch jednoty", nacházíme rovněž podnět k jednotě v SFŘ: "... povoláni žít tohoto ducha jednoty především ve svém nitru... Chceme, tak jako v přípravném listu k jubileu z minulého roku, naléhat na výzvu k stále většímu společenství a spolupráci uvnitř velké františkánské rodiny... Uvnitř tří františkánských řádů... ať se podporují setkání i neformální, vzájemné výměny, společné chvíle modlitby a přemýšlení, konkrétních iniciativ společenství a bratrství" (13).

    Mezi konkrétními iniciativami společenství můžeme zaznamenat "jednotu Sekulárního františkánského řádu" v národech, kde dosud nebyla dosažena či kde vykazuje potřebu upevnit se rozvíjením modlitby, uvažování a bratrských setkání.

Valentin Redondo OFMConv.