Chvála bezmocnosti

Mlčoch, Lubomír OFS

Slíbil jsem, že napíšu příspěvek do POUTNÍKA, a jak měsíc utíkal, nosil jsem  v hlavě postupně hned několik témat.  Týden modliteb za jednotu  křesťanů mi vnukl myšlenku o potřebě vnitřního usmíření uvnitř katolické církve:  usilujeme o sblížení s nekatolickými církvemi u nás – a nutno s radostí dodat, že snad nikdy v minulosti nebyly vzájemné vztahy tak dobré, bratrské – avšak uvnitř naší vlastní církve přetrvává hluboké rozdělení ještě z dob před dvaceti lety, rozdělení, které se zrodilo z postojů a chování v letech „církevních tajemníků“. Dokonce se objevila rozdělení nová, a nebudu je ani vyjmenovávat, všichni víme, která to jsou. Ostatně byla to právě obava z toho, abych ještě nakonec pojednáním o citlivé otázce nepřilil dalšího oleje do ohně a nevyvolal znovu ty čertovské duchy rozdělení a rozbroje, že jsem nakonec téma zamítl.

Prohlubující se příkop mezi církvemi a společností, nevyřešené vztahy mezi církvemi a státem a duch konfrontace mezi vládnoucí politickou stranou a křesťany nabízel rovněž téma aktuální, bolestné, volající po nápravě. Ale ani tady jsem se nakonec – po velkých vnitřních bojích – necítil povolán, a tak ani tento článek jsem nenapsal.

Otec Řehoř nás na poslední schůzce místního společenství u sv. Anežky na Spořilově  všechny vybavil „Listem všem věrným křesťanům“, dopisem, který náš Otec zakladatel, sv. František, adresuje i po těch staletích  nám, křesťanům na samém konci druhého tisíciletí po Kristu. Nám sekulárním františkánům je list určen především – ale jak je to s naší věrností? Tuto obavu z vlastní nevěrnosti zesílily nápisy v pařížských kostelích, které jsem v minulém měsíci mohl navštěvovat: Notre Dame, Sacré Coeur, Saint Sulpice… Všude tam byl rozdělen sakrální prostor: turisté a zvědaví návštěvníci byli vždy zastaveni nápisem (a někde i hlídkou): „Jen pro věrné.“  V boční kapli se pak konala mše sv. pro hrstku „věrných“, zatímco hlavní chrámovou lodí proudily dál davy – ptám se – „nevěrných“? Co když se někteří z těch turistů ani necítili hodni přistoupit k nám „věrným“, a co když nakonec odcházeli ospravedlněni? A co hůře, aby nakonec my věrní jsme nebyli spíše farizeji, kteří se samolibě cítí povzneseni nad ty celníky a hříšníky? Čím více jsem o tom přemýšlel, tím jsem byl dále od napsání článku i na toto téma.

Ve Francii je již dávno odluka církve od státu, kostely jsou státním majetkem, který je udržován především ze státních prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků, což v sekularizované zemi znamená především z peněz těch „nevěrných“. Církve kostely jen užívají, a jejich náboženská práva jsou chráněna i před zástupy turistů, dokonce varováním „jen pro věrné“. Zazdálo se mi, že sv. František by v takové situaci – ostatně jako v každé jiné – odzbrojil všechny svou vlastní pokorou a že by – vědom si své vlastní hříšnosti – dokázal oslovit i všechny ty „ostatní nevěrné“ svou láskou, do které by je jistojistě zahrnul. Ale téma bylo příliš náročné – právě že příliš aktuální i u nás – že jsem ani toto téma nezvládl.

Nakonec jsem svou neschopnost napsat slíbený článek začal přikládat svým vlastním nevěrnostem, které mne – jako vždy – po měsíci již vážně tísnily. I viděl jsem jedinou cestu v návratu marnotratného syna, a nebyl jsem zklamán: otec ve zpovědnici mne přijal s láskou  vždy znovu nečekanou, a proto tak oslňující. Od nevěrností jsem byl osvobozen, ale naděje, že mi teď půjde psaní jako po másle, byla krutě zklamána. Trápil jsem se dál, jako by mi cosi bránilo napsat ty tři stránky, a přitom utíkaly dny z lhůty, již z milosti šéfredaktorky udělené, jeden po druhém.

Nakonec mi  to došlo až při bohoslužbě na Popeleční středu. Všechna ta přemíra aktivit se zastavila na bezmocnosti napsat tři stránky. Jako by mi tím mělo být něco naznačeno, něco velice důležitého: my sami, svými aktivitami sebeaktivnějšími, to všechno nevytrhneme. Všechno to, co se nám zdá přerůstat přes hlavu, „hoďme na Pána“. On je toho mocen! Jeho vůle nechť se stane – ne  vůle naše. Pracujme, ale především: modleme se! Méně je někdy více!

 

 

Bude to již pěkných pár let, co jsem jel na františkánské duchovní cvičení do Liberce. Duchovní obnova měla být završena v neděli dopoledne jakousi malou poutí do Hejnic. Byli jsme svěřeni do péče a vedení bratra Josefa, františkána. Na nádraží v Liberci se ovšem ukázalo, že v neděli dopoledne směrem na Hejnice žádný vlak nejede. Takže bylo po pouti. Lekce, kterou jsme však přitom dostali od bratra Josefa, byla k nezaplacení: nikdy jsem neviděl spokojenějšího a vyrovnanějšího člověka než jeho, když se definitivně potvrdilo, že dál nic nejede. Bratr Josef vypadal jako právě nacucané robátko, a jeho zjev odzbrojil i ty z nás, kteří v první chvíli pocítili zklamání ze zmařené pouti (a z toho, že organizace nepatří k nejsilnějším stránkám františkánské spirituality!). Tím ale naše výchovná lekce nebyla u konce. Na mši sv. jsme šli do nejbližšího kostela v Liberci a pak se vrátili domů. Před obědem nám byly darovány dvě hodiny na krásné posezení v lásce  a bratrském duchu, duchovní cvičení bylo dokončeno v klidu a pokoji, bez jakéhokoli chvatu. Najednou jsme si uvědomili, že ten nápad s poutí na půl dne nebyl zas až tak skvělý…

Díky Bohu! A díky bratru Josefovi, na kterého jsem si po létech vzpomněl: neboť on nám uměl předat velkou ctnost sv. Františka a řádu jím založeného: poslušnost vůle Boží a vědomí vlastní malosti a bezmoci. Ctnost, na kterou my františkáni na konci 20. století – v důsledku vlastních nevěrností – tak snadno zapomínáme.

Lubomír Mlčoch OFS