Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří a díle jeho rukou (Ž 19,1).

Buď veleben, můj Pane, bratrem naším větrem. Přináší déšť a stromům  lože podestýlá z hebkého listí.  I vzduchem, bez něhož chřadnem a mřem, jasnou a každou pohodou i ročními časy, kterými obnovuješ a živíš zemi.

Buď veleben, můj Pane, jarem Velikonoc, kterým naši víru ve vzkříšení posiluješ.

Chvalte a slavte mého Pána a služte mu, vždyť trní a hřeby vbité do jeho dlaní, s tou tváří, jež se dobrotivě skví, slibují duši, že přec jen dojde spásy za pokání (Michelangelo).

Dobrořečte a služte mu, oddáni v pokoře.

Je to on v tichosti vánku poledního.

Je na nás, abychom také ztichli

před tou tváří Ženicha, který přichází.

A jestliže k národům a jestliže k světu

hovoří jako oheň a jako kladivo rozrážející skálu,

u tebe jen klepe a prosí za odpuštění, že vyrušuje.

Stojí za dveřmi a klepe neodbytně

a o tebe se  uchází, aby tě získal tak,

jak jsi, plný špíny.

Není třeba se dělat lepším před tou tváří,

jež prohlíží tě veskrz

s přísností shovívavou, shovívavostí přísnou,

ten pohled upřený.

Je-li ti před ním nevolno, šilháš stranou,

posloucháš staré pomluvy, zatím co on stojí a čeká,

zda vpustíš jej, ten cizí člověk,

jehož právě teď při vyslýchání ztýrali,

tvář uštvaná, mírná,

tvář bližního, Boha tvého,

které se všichni tak podobáme.

Je to on v tmách hodiny třetí,

kdy byv vyzdvižen, táhne všechno k sobě. (Zahradníček)

Své síle však nikdy nedá polevit, v přepevné vůli, aby své rozložité žití každým jarem rozvíjel.

Tvá jsou nebesa, tvá je i země (Ž 89,12).

Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr

a vzduch a oblaka, jasná obloha i každé počasí,

kterými živíš své tvory.