Panně Marii, Královně posvátného růžence

Lisovská, Blanka

Je měsíc květen,  kdy  naše pozornost se opět více soustředí na Královnu máje. Následující zkušenost by se asi více hodila  pro měsíc říjen, ale myslím, že je v ní něco nadčasového, a proto se nebojím  podělit se s ní i nyní.

Vzpomínám na své dětství prožité ve farnosti, nad níž bděla Růžencová Panna Maria. Křest, první svaté biřmování a také svatbu pozorovala svým bdělým okem z obrazu nad oltářem našeho farního kostela.

Růženec, modlitba, která v našich dětských očích byla tak nekonečně dlouhá a nudná.  Jak jsme byli rádi, když maminka po návratu z večerní řekla: „Dnes jste byli při mši svaté hodní. Vím, že jste unavení. Budeme se tedy modlit jen krátce. Uděláme kříž, poděkujeme a půjdeme spát.“

Vzpomínám si také na svou babičku, jak po celodenní práci a únavě přebírala v rukou kuličky růžence. Nikdy jsme si netroufli rušit ji. Sedávala na verandě, dívala se do korun stromů a modlila se. Jako studentka jsem viděla podobný obraz v naší kuchyni. Maminka sedící u okna, modlící se růženec. „Dobrou noc, maminko, udělej mi, prosím, křížek na čelo!“

Nenašla jsem zalíbení v této jednotvárné modlitbě, která se mi zdála tak primitivní a prostá. Jak je krásné říci Bohu vlastními slovy, po čem toužím a o čem sním.  Nepotřebuji růženec.

Až jednou o prázdninách! Auto nebylo nafukovací a dovnitř jsme se při nejlepší vůli všichni nevešli. Na silnici jsme zůstali tři: má kamarádka Maria a jeden bohoslovec. Honza říká: „Holky, pomodleme se růženec.“ A hned mi nabídne: „Předříkávej!“ Zčervenala jsem, to přece nezvládnu. Růženec se nemodlím a k ničemu ho nepotřebuji. Nyní ale utrpěla má ješitnost. Já růženec prostě neumím. Předříkává Honza a my odpovídáme. Před každým Otčenášem říká: „Pane, nauč nás modlit se.“ Ta prostá prosba apoštolů mne zasahuje. Od této chvíle denně prosím Boha: „Pane, nauč nás modlit se!“

Už nejsem dívkou, život mě vtáhl do svého víru, zápasím, prožívám radosti, úzkosti, chvíle zklamání, ale také chvíle štěstí. Jsem maminkou a držím v ruce růženec. Klečím pod křížem, dívám se na ukřižovaného Krista a ve svých prstech přebírám kuličky růžence. Vidím všechny své děti a s důvěrou prosím: „Maminko Maria, poraď, jak bys to udělala ty?“

Klečíme pod křížem, Maria a já. Maria průvodkyně, učitelka, ale především maminka. A já, dcera, která naslouchá milujícímu srdci matky. Maminka mě zve do svého života s Bohem. Jdeme klidně a pomalu. Maminka mě drží za ruku a nepospíchá. Často odpočíváme a stále spolu rozmlouváme. Vždy má čas a trpělivost odpovídat na otázky zvědavého dítěte. Jaká krása a jaké štěstí!

Drahá maminko, děkuji ti, že mě vedeš domů.

Tvá vděčná dcera

Blanka Lisovská