Milostná socha Panny Marie v klášteře kapucínů na Hradčanech

Matějka, Pacifik OFMCap.

            V jubilejním roce příchodu kapucínů do Čech se jistě sluší vzpomenout také na slavnou milostnou sochu, která hned v prvních dobách přivedla ke kapucínům četné zástupy poutníků. Jedná se o sochu Panny Marie umístěnou v boční kapli kapucínského kostela Panny Marie Andělské na Hradčanech.

Socha pochází z německého města Rottenburg am Neckar, kde se kdysi těšila velké úctě katolíků.[1] Pak ale přišli luteráni a jejich vlivem úcta velmi ochabla. Po několika letech následovali kalvinisté, kteří sochu přibližně roku 1550 hodili do ohně, protože nesnesli v kostele obrazy a sochy svatých.[2] Po dvanáct hodin ležela socha uprostřed hranice ohně a odolávala nesmírnému žáru. V ten den se náhodou v Rottenburgu služebně zdržoval také  Jan Barvitius Baron z Fernemontu, který zde byl v císařských záležitostech, byl velkým ctitelem Panny Marie a nepromeškal žádnou příležitost k tomu, aby jí nějak prokázal poctu. Ten, když si všiml té zvláštní sochy v ohni, poprosil přítomné kalvinisty: »Dejte mi ten špalek dřeva, co nechce shořet, já už jej nějak zužitkuji«.[3] Byl si dobře vědom předchozí slávy této sochy, která nejen že v ohni neshořela, ale dokonce nebyla ani očouzena,[4] a proto ji tajně dopravil do Prahy a umístil na čestné místo ve svém domě, kde se těšila zbožné úctě služebnictva.  Jan Barvitius, který bydlel poblíž kapucínského kláštera a měl velký podíl na jeho stavbě, však toužil, aby sochu mohlo uctívat více lidí, a proto se rozhodl darovat ji kapucínům, aby s ní ozdobili nově posvěcený kostel na Hradčanech.[5] První, kdo tuto skutečnost a následující události písemně dosvědčuje, je P. Georgius Grugerius SI[6] a po něm P. Guilielmus Gumppenberg SI[7] a také P. Bohuslav Balbín SI.[8] Kromě toho existují i spolehlivá listinná svědectví v archivu hradčanského kláštera.[9] Kapucíni sochu prozatímně umístili nejprve do podzemní kaple pod kostelem, která byla využívána jako zimní chór, a zde se brzy začaly dít první zázraky.[10] To ovšem nemohlo uniknout pozornosti císaře Rudolfa II., který byl vášnivým sběratelem kuriozit, a přikázal ji proto přenést na vyzdobené místo do své soukromé sbírky v královském pokladu, kde ji zařadil mezi zvlášť vzácné předměty do tzv. »Kunstkammer«. Tam byla sice čestně uložena, ale připravena o modlitby a zbožnou úctu lidu, neboť císař ji chtěl mít ne proto, aby se před ní modlil, ale proto, aby jí ukojil svou sběratelskou vášeň.[11] Ještě téže noci se však stala podivná věc. Kolem půlnoci, když se kapucíni modlili v chóru matutinum, zaslechli náhle neobyčejně silné bušení na dveře kostela. Ihned tedy přerušili modlitby a utíkali k bráně. Když otevřeli dveře, stála za nimi odcizená socha Panny Marie a kol ní široko daleko nikde nikdo, jen pustá noc.[12] Socha byla tedy ihned radostným průvodem přenesena zpět na oltář, kde se již za svítání těšila opět zbožné úctě četných poutníků. Návrat sochy se stal tak podivuhodným způsobem, že bratři byli pevně přesvědčeni, že ji přenesli andělé; vždyť koneckonců i sám kostel je zasvěcen Panně Marii Královně andělů a Panna Maria se tedy v jistém smyslu vlastně jen vrátila domů! Císař byl však jiného názoru. Nedovedl sice pochopit jak se socha mohla dostat z přísně střežených prostor královského pokladu, ale přesto neomaleně tvrdil, že se jistě jedná o spiknutí ze strany některého dvořana tajně nakloněného kapucínům a že se tedy socha musí okamžitě vrátit nazpět. I přes zvýšenou ostrahu se však následující dvě noci opakovalo znovu totéž a za svítání třetího dne se již nenašel v císařském paláci člověk, který by měl odvahu odnést sochu počtvrté![13] A tak již zůstala na svém místě a nakonec i sám císař uznal, že bude lépe, aby sochu nechal na pokoji a na usmířenou daroval pro sochu dvoje slavnostní oblečení, a sice: a) šaty bílé barvy z drahocenné zlatem protkané látky a b) šaty červené barvy z hedvábí z vetkanými drahokamy. Kromě toho věnoval císař nejsvětější Panně na věčnou paměť ještě vojenský pás obtěžkaný zlatem a stříbrem, který byl však značně zvetšelý a opotřebovaný, a proto jej r. 1710 nechal hradčanský kvardián P. Sebastián ze Slezska roztavit a byly z něj vyrobeny mešní kalichy, které pak byly každodenně používány v chrámu Páně.[14] Několikerý zázračný návrat sochy do kláštera zachycuje i podivuhodný votivní lunetový obraz od Petra Brandla, který visí v oblouku nad mariánskou kaplí vybudovanou přímo v kostele Panny Marie Andělské, kterou dne 20. září 1626 posvětil sám arcibiskup pražský kardinál Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu ke cti Panny Marie, sv. Františka a sv. Víta a zvláště vyznamenal toto místo i tím, že do oltářní desky vložil zlomek ostatků evangelisty sv.Marka a českých mučedníků sv. Václava a sv. Ludmily.[15] Roku 1694 byla na tento oltář přenesena i milostná socha Panny Marie z krypty.[16] 12. října 1670 dostala mariánská kaple architektonický protějšek v kapli Nalezení sv. Kříže, kterou posvětil pražský arcibiskup Matyáš Ferdinand Sobek z Bílenberka.[17] Tím i kostel dosáhl půdorysné podoby kříže. Vraťme se ale ještě ke slavné soše.

            Socha je proslavena mnoha zázraky a jistě neuškodí, když zde uvedu alespoň ty nejznámější.

            Roku 1666 v Praze těžce onemocněl zbožný ctitel Panny Marie a příbuzný kapucína P. Anastáze z Prahy svob. Baron Ignác Pavel Lehotta Lehocky. Postupně jej opouštěly smysly, dusil se a začal zápasit se smrtí. Náhle při plném vědomí zakusil nutkavý pocit tíhy svých hříchů a v duchu prosil Boha, aby mu dal čas k pokání. V té chvíli měl živý sen, v němž se mu zdálo, že stojí před svým příbuzným P. Anastázem, veřejně vyznává své hříchy a vedle P. Anastáze že stojí Panna Maria, oblečená v červených šatech, která mu řekla, že zatím ještě nezemře. On byl tím viděním tak osvěžen, že ihned vstal z lože zdráv. Ti, kdo stáli kolem jeho lůžka, mu pak dosvědčovali, že v těch chvílích volal P. Anastáze a onu Paní a že hořce plakal. Když pak vyhledal svého příbuzného, ten mu prozradil, že v právě těch chvílích prosil za jeho zdraví u oltáře milostné Panny Marie. Když mu ukázal milostnou sochu, on poznal, že je to žena z jeho vidění. Až do smrti si pak uchoval zbožnou úctu k Panně Marii. Protokolární výpověď uzdraveného o této události, učiněná ve Vídni, nese datum 2. května 1666.[18]

            Jistý člověk, který je podepsán F.F.I.W., dosvědčuje: Když jsem upadl do nebezpečné a velmi zlé nemoci, při níž všechny mé údy a kosti byly ochromeny natolik nevýslovně velkými ustavičnými bolestmi, že žádný lék nebyl s to přinést přirozeně lidskou pomoc, musel jsem se dlouhou dobu belhat sem a tam jen za pomoci berlí. Když jsem proto se zármutkem uvážil tento svůj žalostný stav, utekl jsem se k nejblaženější Panně Marii, kterou jsem vždy zbožně ctil, a začal jsem pravidelně navštěvovat milostnou sochu v kapucínském kostele na Hradčanech. K jejím nohám jsem s veškerou důvěrou svého sklíčeného srdce složil celou svou ubohost, zvláště smutné ochromení všech mých údů, a vroucně jsem vzýval tu, která je Uzdravení nemocných. Po mnohém vzdychání se mi jednoho dne zjevila tato milostná socha ve snu ve slávě, obklopena zářivými oblaky,  s láskou na mne pohlédla a dotkla se mne žezlem, které držela v ruce. Po tomto zcela zřetelném vidění jsem ihned procitl a pocítil jsem na svým bolavých údech takovou úlevu, že jsem ihned vstal z lůžka a od té chvíle nejen že jsem se mohl pohybovat zcela volně a bez berlí, ale má nemoc, která předtím byla považována za neléčitelnou, ode mne ke všeobecnému údivu zcela odstoupila. Vím tedy, že své zázračné uzdravení musím připisovat jedině přímluvě nejblaženější Panny a Matky Boží Marie, která je zpodobena v kapucínském kostele na Hradčanech. Věčně ať je velebeno její Jméno a všemohoucnost Boha v nejsvětější Trojici. Pravdivost těchto svých slov jsem ochoten stvrdit i tělesnou přísahou a sebe i své zázračně obdržené zdraví svěřuji Panně Marii i nadále do ochrany.[19]

            Marie Růžena Hermanová, která ke stáří postupně ohluchla, se po smrti svého muže musela ujmout správy statku Wussehrad. Velmi trpěla tím, že musí svou vůli dávat najevo znameními, což jí velmi stěžovalo správu zděděných majetků. Poslala tedy svou služku Annu Kateřinu Richterovou do kostela na Hradčanech, aby tam nechala sloužit mši svatou u oltáře milostné Matky. Ve chvíli, kdy se tak stalo, zaslechla náhle nezvyklý hluk a vrátil se jí sluch.[20]

            Roku 1739 právě na Nový rok náhle osleplo tříleté děvčátko manželů Josefa Antonína a Marie Anny Gibschových z Prahy. Manželé vyzkoušeli mnoho různých léků, konzultovali četné lékaře, avšak bez výsledku. Nakonec se rozhodli složit slib nejblaženější Matce Boží, dali sloužit mše svaté na jejím oltáři a po devět dní přicházeli vykonat vroucí pobožnost u milostné sochy. Čtvrtý den dítě náhle na přímluvu Matky Boží začalo znovu vidět a den ze dne se jeho stav zlepšoval. Dne 13. září 1739 o tom oba manželé za přítomnosti svědků a pod přísahou vydali písemné svědectví.[21]

            Za zmínku stojí i mnohonásobně dosvědčená tradice, podle níž Ježíšek na této soše vícekrát promlouval k sv. Vavřinci z Brindisi a učil jej hebrejštině, aby snadněji mohl získat pro katolickou víru příslušníky jeho (tj. židovského) národa.[22] Dálo prý se tak, když s mnohými slzami sloužil mši svatou na oltáři před touto sochou a podle svědectví strahovského premonstráta P. Arnošta při tom upadal do vytržení mysli.[23] V jednom konkrétním případě měl na těchto rozhovorech účast i hradčanský kvardián P. Samuel z Pilsenburgu, když se po postu, modlitbě a umrtvování těla společně přimlouvali za kněžnu z Lobkowitz, která v té době trpěla neplodností nebezpečně ohrožující celý rod. Dostalo se jim odpovědi, že kněžna bude mít četné potomstvo a později se tak skutečně i stalo.[24]

Zbývá snad jen dodat: Dej Bůh, aby zbožná úcta k Panně Marii a síla víry, která prolamuje nebesa, nezůstaly pouze nostalgicky připomínaným fenoménem minulosti.

Pacifik Matějka OFMCap.



[1] Srov. Annales Capucinorum Provinciae Bohemiae Austriae et Styriae, sv. I, rok 1602, č. 10.

[2] Srov. Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 14.

[3] Srov. Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 11.

[4] Srov. Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 11 & 13.

[5] Kostel byl posvěcen 16. června 1602 (srov. Annales etc., sv. I., 1602, č. 13) a socha byla darována ještě téhož roku (Srov. Annales etc., sv. I., 1602. č. 9).

[6] G. Grugerius, De Rebus Boëmicis, zápis pro 27. května, Litomyšl 1667;

[7] G. Gumppenberg, Atlas Marianus (Centura 6, Imago 549, list 641), München 1672; Srov. Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 11.

[8] B. Balbín, Miscellanea Historica Regni Boëmiae (část, 2, kniha 4, kap. 48, str. 97), Praha 1682; Srov. Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 12.

[9] Srov. rovněž jejich opisy v Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 12-14.

[10] Srov. Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 10.

[11] Srov. tamtéž.

[12] Srov. Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 10, 11, 15 a rovněž výše uvedená svědectví jezuitů G. Grugeria a G. Gumppenberga.

[13] Zde ovšem nutno poznamenat, že G. Grugerius a podle něj i G. Gumppenberg zmiňují pouze jeden návrat sochy z císařského paláce. B. Balbín zázračný návrat nezmiňuje vůbec. Podle listinných svědectví archivu hradčanského kláštera byla však socha odnesena a  zázračně navrácena třikrát (srov. opisy těchto listin v Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 12-14). Písemná svědectví ovšem nejsou příliš četná, neboť bratři stěží byli schopni uvěřit, že by mohl upadnout v zapomenutí zázrak, který byl po celé Praze veřejně známý a dosvědčený i samotným Jeho Veličenstvem císařem říše římské.

[14] Srov. Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 16.

[15] Srov. Annales etc., sv. I., rok 1626, č. 28

[16] Srov. Annales etc., sv. X., rok 1694, 60.

[17] Srov. Annales etc., sv. V., rok 1670, č. 99 (do oltáře vloženy ostatky mučedníků sv. Vincence, sv. Honoria, sv. Felixe, sv. Auratiana).

[18] Annales etc., sv. VI., rok 1676, č. 83.

[19] Annales etc., sv.  XVI., rok 1718, č. 4, str. 38-39

[20] Annales etc., sv. XVII., rok 1721, č. 17.

[21] Annales etc., sv. XIX., rok 1739, č. 14.

[22] Srov. výše zmíněné knihy Georgia Grugeria, Guilielma Gumppenberga a Bohuslava Balbína; a také srov. Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 10, 15, 17.

[23] Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 12.

[24] Annales etc., sv. I., rok 1602, č. 17.