Téma svobody provázelo uvažování člověka od úsvitu jeho dějin. Objevuje se rovněž na stránkách Písma sv. a je zvažováno z různých hledisek a rozměrů. Bible ukazuje téma svobody ve vztahu k osobě Boha a člověka.

 Svoboda je podstatným prvkem evangelia hlásaného Ježíšem Kristem. Vždyť on vztáhl na sebe slova proroka Izaiáše: "Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně" (Lk 4,18-19; srov. Iz 61,1-2; 58,6).

 Zdrojem a vzorem vší svobody je osoba jediného Boha, který se těší absolutní svobodě. On aktem svobodné vůle povolal do bytí všechno stvořené. Člověk stvořený k Božímu obrazu a podobě (srov. Gn 1,24) byl rovněž obdařen darem svobody. Již první kniha Bible mluví o svobodě člověka, jenž rozhodováním se mezi dobrem a zlem, věrností Božím příkazům a jejich porušením může odporovat i svému Stvořiteli (Gn 3,1-2). účinky zneužití svobody jsou pro člověka tragické. Ruší onen výjimečný vztah s Bohem, kterému se těšil v ráji, a současně ztrácí stav plného štěstí a harmonie.

 Když Bible mluví o svobodě, snaží se odpovědět na mnoho otázek s ní spojených: Jak užívat svobody? Je svoboda totožná s nezávislostí na Bohu?

 Když čteme starozákonní texty, můžeme si odnést dojem, jako by člověk byl omezen ve své svobodě Boží vůlí. Aby vzdoroval vůli Hospodina a unikl plnění poslání, které mu bylo uloženo v Ninive, pokouší se Jonáš utéci před Bohem až na konec světa. Všechny jeho snahy a úsilí jsou však marné. Nakonec se vydá splnit vůli Boží a hlásat obyvatelům Ninive pokání.

 Napětí mezi svobodou člověka a jeho závislostí na Bohu je rozporem jen zdánlivým. Ve všech textech Písma sv. jak Starého tak Nového zákona je zdůrazněna pravda, že člověk vždy může volit a učinit samostatné rozhodnutí.

 Spása člověka závisí na přijetí Boží milosti a dobrovolném podrobení se jejímu působení. Je však tajemstvím, že na jedné straně člověk je milostí přitahován k Bohu, na druhé straně pak Bůh nás neznásilňuje v našich rozhodnutích a respektuje naši volbu.

 Svoboda je úzce spojena s problémem osvobození. Vyvolený národ byl mnohokrát vysvobozen z nebezpečí. Událostí, která vtiskla svou nesmazatelnou pečeť do vědomí Izraelitů, bylo osvobození z otroctví v Egyptě a uvedení národa do Zaslíbené země. Bylo to osvobození dané zcela zadarmo a bez jakékoli zásluhy. Podobně v individuálním rozměru ani slabost a hříšnost člověka není na překážku Boží milosti. Ještě jasněji lze tuto pravdu vidět v kontextu vysvobození Izraele z druhého otroctví - babylónského vyhnanství. Přes předcházející hříchy, spáchané jak jednotlivými Izraelity, tak národem, celému společenství se dostalo svobody a mohl se vrátit z vyhnanství do Palestiny.

 Tyto události jsou však především příslibem osvobození od hříchů, které měl uskutečnit Mesiáš. Došlo k němu v osobě Ježíše Krista, jenž otevřel cestu k opravdové a plné svobodě. "To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu" (Gal 5,1; srov. 1 Kor 7,22; 2 Kor 3,19). Toto plné osvobození uskutečňuje pouze Ježíš Kristus (Jan 8,36).

 Nový zákon přistupuje k otázce svobody člověka zcela odlišným způsobem než starověký svět. V době starověku svoboda byla výrazem důstojnosti člověka, prakticky se však vztahovala pouze na určité vrstvy společnosti. V duchovním smyslu se projevovala dosažením vnitřního klidu a harmonie, což mělo dávat člověku možnost úplného sebeovládání.

 Svoboda Ježíšových učedníků je údělem každého pokřtěného bez ohledu na to, jakou úlohu plní ve společnosti. Vztahuje se stejnou mírou na vládce i otroky.

 Svoboda Božího dítěte plyne z velmi specifického vztahu vznikajícího mezi Bohem a člověkem na základě svátosti křtu. Toto výjimečné přiblížení se Bohu stává se současně východiskem z největšího zotročení člověka, kterým je hřích. Mluví o tom jasně sv. Pavel v listu Římanům: "Vždyť přece víme, že starý člověk v nás spolu s Ním byl ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu" (6,6-7). To Ježíš osvobozuje člověka od mojžíšského Zákona, a definitivně osvobozuje od smrti, která je důsledkem hříchu.

 Mnoho novozákonních textů poukazuje na určitá zneužití v chápání křesťanské svobody, k nimž docházelo v prvých desetiletích křesťanství. Někteří, odvolávajíce se na slova sv. Pavla: "Všechno je mi dovoleno" (1 Kor 6,12), dělali ze svobody svévoli. Takový postoj není důstojný Kristova učedníka a byl výslovně Pavlem zavrhnut: "Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou" (Gal 5,13). Současně upozorňuje, že "všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá. Všechno je dovoleno, ale ne všechno vzdělává" (1 Kor 10,23).

 Křesťanům se dostalo plnosti svobody, aby lépe sloužili Bohu a bližnímu. Nový zákon jasně zdůrazňuje prioritu lásky nad osobními právy křesťana. To však neruší právo na svobodu, k níž byl povolán každý z učedníků Ježíše Krista. Právě svoboda Božího dítěte umožňuje jít za Kristem, a tím vyvolit si cestu služby.

 Svoboda je tedy darem a současně úkolem. Každodenně stojí věřící člověk před rozhodováním, o němž mluví Kniha Sirachovcova (15,17-18):

 "Předložil ti vodu i oheň;

 k čemu chceš, vztáhni svou ruku.

 Před člověkem je život i smrt:

 co se mu zalíbí, bude mu dáno."

 GLOS SW. FRANCISZKA 2/1999

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM