Bůh Otec z Františkova pohledu

Refatto, Florindo OFM

 Třetí rok přípravy jubilea 2000 je zasvěcen úvahám o Otci. Tolik je to třeba! Třebas se jako VELKÍ NEZNÁMÍ běžně označuje Duch svatý, ve skutečnosti je jím Otec. Syn má lidskou tvář. O Duchu, po roce rozjímání, něco začínáme tušit; přinejmenším se mu nikdy nic nevyčítá, nemyslí se o něm zle. Ale o Otci?

 Když člověk, křesťan, slyší nebo vysloví slovo Bůh, nač hned myslí? Na nekonečné Bytí, na Všemohoucího. Tak, jako by to myslel žid, moslim, pohan. Křesťan nazývá Boha Otcem: věří však tomu se všemi důsledky?

 Kromě toho, že je neznámý, je VELKÍ OBŽALOVANÍ, někdy z věcí nedůstojných i člověka: vyhlazuje národy, podléhá hněvu, mstí se, je příčinou pohrom: "Co jsem udělal zlého, že Bůh...?"

 Před několika léty jeden kajícník vyznal zpovědníkovi, že nedokáže odříkat Otče náš: zemřel mu bratr a on nedokáže říci: "Buď vůle tvá." Zpovědník mu ostře vyčinil, protože - řekl - jestliže to byla Boží vůle, je třeba ji přijmout "a basta"! Výsledkem byla reakce horší než předtím.

 Pastorace se vždy zmítala mezi hlásáním milosrdného Boha Otce z jedné strany, a Boha mstitele z druhé. S obvyklou ironií jeden anglický autor napsal: "Ano, je Láska, ale má schovanou hůl!" Myšlenka "trestajícího" soudce nás hodně potrápí, než v nás odumře, nebo  až bude správně vykládána; a přece je nezbytné tento pojem zcela zbavit jeho radikálnosti, aby dal místo Janovu "Bůh je Láska" (1 Jan 4, 8.16), které je vrcholem Zjevení, z něhož je třeba vykládat každý biblický výraz či událost.

 Bůh je konečně VELKÍ NEPŘÍTOMNÍ. "Člověk se nyní naučil sám si dobře poradit ve všech důležitých otázkách, aniž by se uchyloval k pracovní hypotéze »Boha«. Tato skutečnost je teď považována za jistou v otázkách vědeckých i etických: dospělo se k poznání, že všechno jde dopředu i bez Boha" (Dietrich Bonhöffer, 1944, Listy z vězení). Jeho přítomnost nemá téměř žádný vliv při mravním rozhodování lidí, ať jednotlivců či skupin.

Boží tvář

 Je třeba znovu, do hloubky dosud nikdy nedosažené, objevit Boží tvář.

 Někdo by navrhl, aby z liturgických modliteb zmizelo slovo Bůh a dalo výlučné místo pro Otec. Pro nás křesťany však Bůh je Trojice. Je to propastný rozdíl, který nás odlišuje od židů a moslimů. Naše víra je monoteismus, protože Tři jsou Jeden, avšak východiskem každé úvahy je vždy Trojice.

 Ten, kterého normálně nazýváme Bohem, je ve skutečnosti Otec. Otecn je jeho přirozenost. Ne že by se stal Otcem, jak se stává u člověka, ale je jím svou podstatou. Je Otec, neboť trvale, věčně plodí Slovo. V Kristu plodí také člověka, který ho přijímá. I z tohoto hlediska jde o stálé plození: lidský otec může zemřít a syn žije dál; křesťan naproti tomu trvale přijímá v Kristu život od Otce.

 K tomu dochází především v liturgii. Ta, se starými či novými obřady, zkamenělými nebo "inkulturovanými", latinsky nebo v lidovém jazyku, slavnostně nebo prostě, nemá jiný účel než nechat nás vstoupit do tajemství, abychom dostali život "z lůna Otce".

 Vztah lásky mezi Otcem a Synem je natolik pravdivý a nekonečný, že vytváří samou osobu Ducha svatého. V Trojici všechno žije v lásce. Ta je spolu - podle výstižného vyjádření sv. Augustina - "Milující, Milovaný, Milování". Říci, že Bůh existuje, je totéž jako říci, že je nekonečná láska.

 Je-li podstata božského života taková, Bůh nemůže dělat nic jiného než milovat. Všechna jeho činnost je poznamenána láskou. Nemůže konat "proti přirozenosti".

 Jsou nám ovšem známé věčné obtíže: Je-li Láska, je-li Otec, jak se vysvětlí problém utrpení? Jak vyložit Kristovu výkupnou oběť? Aby se cítil "usmířený", Otec "požadoval" Kristovu krev? Jak ho mám považovat za Otce ve svém hříchu? Jak mám věřit, že je Láska, vzhledem k určitému způsobu, jak se uvádějí "poslední věci"?

Světlo od Františka

 Co je jednotícím základem Františkovy duchovní zkušenosti? Odpovědí je více. Pro Františkovy vykladatele je střídavě mužem Krista, Ukřižovaného, eucharistie, chudoby, apoštolátu, bratrského společenství, všeobecného bratrství, přírody viděné Božíma očima... Vzhledem k velikosti a mnohotvářnosti jeho svatosti je každé hledisko pouhým kamínkem v mozaice.

 Chceme-li však nalézt hledisko, které by uvedlo cíl Františkovy cesty, potom se mi zdá vhodné odvážit se tvrdit: František je muž Otce.

 Víme, jaký význam mělo v jeho spiritualitě Janovo evangelium. Nuže, v něm Ježíš nikdy nepoutá člověka na sebe, ale vždy ho přivádí k Otci a stále zjevuje Otce. Už na začátku uvádí Jan svou perspektivu: "Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu" (Jan 1, 18). To je Ježíšova starost: zjevit Otce, vykonat jeho díla, pronést jeho slova, až po velká tvrzení: "Já žiji z Otce (= prostřednictvím jeho života)... Kdo viděl mne, viděl Otce" (Jan 6, 57; 14, 9). Vykoupení a zjevení jsou natolik spojeny, že lze říci, že vykoupení je zjevením Otce.

 František dosahuje vrcholu své zkušenosti právě na La Verně, a v souvislosti s touto událostí píše Chvály Boží. Na vrcholu této zkušenosti dokonce "zapomíná" na Krista: nese ho ve svém stigmatizovaném těle, avšak nejčistší chvála patří jen Otci.

 Jako Izrael ze zkušenosti exodu rozjímá svou předchozí historii, a jako církev z velikonoční zkušenosti světlem vyzařujícím ze Zmrtvýchvstalého "nově čte" život Ježíšův, tak František na vrcholu své zkušenosti nově čte svůj život jako dílo Otce, který jednal v jeho životě, když "dělal zázraky".

 1. Otec je zdroj všeho dobra; on jediný je dobrý, a proto všechno dobré pochází od něho (srov. 1. řehole 17). Když něco udělá člověk, je to Bůh, který to v něm udělá. Toto vědomí vede člověka, aby přijímal dary a "vracel mu je" ve stálé liturgii chvály (srov. tamtéž). František je plně přesvědčen, že jen Bůh koná v člověku, takže má za to, že závidět bratrovi pro dobro, které koná, je "hříchem rouhání", protože je to jako popírat Boží jednání a vzpírat se mu. Není správné chlubit se tím, jako by bylo jeho vlastnictvím (srov. Napomenutí 8 a 17).

 Když v Odkaze (1-4) František vzpomíná na etapy svého díla, je si plně vědom, že byl veden za ruku. Tvrdí to dobře sedmkrát. Nejpříznačnější originalitou je rozhodnutí žít "podle svatého evangelia": byl to sám Nejvyšší, kdo mu to zjevil.

 2. Bůh je ten, kdo uzavřel s Františkem nové a nejsladší svazky. František je tím pohnutý. Jen nejněžnější lidské svazky mohou poskytnout aspoň jejich stín (srov. List věřícím 9).

 Máme Otce v nebi. Jestliže je vždy Otcem, pak my jsme dětmi; budeme jimi však zřetelně, budeme-li konat jeho skutky tím, že mu umožníme sdílet nám jeho život a jeho konání; dovolíme-li Bohu "posvětit jeho jméno" v nás tím, že odhalíme v nás jeho svatost.

 Jsme Kristovými nevěstami, "je-li věrná duše skrze Ducha svatého zasnoubená s Ježíšem Kristem".

 Jsme Kristovými matkami, "nosíme-li ho s láskou a čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle a rodíme ho svatými skutky, které mají svítit ostatním jako vzor".

 František rozvádí do podrobností to, co Ježíš vyslovil u Mt 12, 49-50: k dvěma termínům "matka" a "bratři" znamenajícím nové vztahy spojující nás s Kristem ("To je moje matka a to jsou moji bratři") připojuje termín nevěsty, aby označil důvěrnou a vnitřní stránku tohoto nového vztahu.

 Zvolání, které hned potom následuje: "Ó jak je ke cti, jak je svaté a vznešené!" vyjadřuje hlubokou zkušenost, kterou František prožívá.

 3. Bůh je láska. "V lásce, kterou je Bůh": to je výraz Františkovi tak drahý. Používá ho, když chce povzbudit bratry, aby se nevychloubali tím, co Bůh skrze ně udělá (srov. 1. řehole 17), aby vyloučil všechny překážky v lásce k Bohu (tamtéž 22), a aby povzbudil věřící přijmout "slova Páně plná vůně", žít je a šířit (srov. List věřícím, závěr).

 Jsou dojímavé tituly, kterými František uvádí Boha. Zmizel všechen strach (srov. 8, 15) a František se projevuje jako pravý Boží syn a opěvuje ho s celou lahodností ducha. Bůh je "plností dobra, všechno dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro. On jediný je dobrý, milostivý a mírný, laskavý a milý, dobrotivý, bez hříchu a čistý,... milý, laskavý a příjemný a nade vše vytoužený na věky věků" (1. řehole 23).

 4. Chvály Boží představují vrcholný moment jeho "vnímání" Boha. Bylo navrženo různé dělení tohoto textu, patřícího mezi nejsilnější z celé křesťanské spirituality. Každé dělení je nemožné, neboť František píše v jednom dechu a nestará se o nic. Můžeme podotknout jen toto:

 a) Podobným způsobem jako žalmy chval, které se rodí z nazírání velkých skutků Boha v prospěch jeho lidu, Chvály začínají zvoláním: "Jen ty děláš zázraky!", tématem, které bude volně rozvinuto tak, jak mu to bude diktovat srdce naplněné Bohem. Zasahuje ho v kontemplaci vznešená velikost Boha (všemocný král, král nebe i země). František je především uchvácen způsobem, jak Bůh jedná vůči člověku: Bůh je láska a milování, moudrost, krása, jistota... a pokora. Je to nejoriginálnější a udivující chvála. Ježíš prohlásil, že je "tichý a pokorný srdcem" (Mt 11, 29). František má stále na mysli to, co napsal Jan ve svém evangeliu: "Kdo viděl mne, viděl Otce" (Jan 14, 9). Kristus v jeslích, Kristus, jenž umývá nohy učedníkům, který umírá na kříži, je stále ten Ježíš, který zjevuje Otce.

 b) Ctnosti dříve než v člověku jsou v Bohu, který je jejich pramenem a vzorem: trpělivost, laskavost, mírnost, víra, naděje a láska.

 c) S Bohem se člověk cítí bezpečný a "naplněný", neboť on je ochránce, strážce, obhájce, síla a především všechno naše bohatství a sladkost, náš věčný život.

 5. Ze zkušenosti, kterou má František s Boží podstatou a s jeho vztahem k člověku, rodí se naléhavá výzva k lásce.

 Především je odstraňována každá překážka (včetně zvláštního motivu zdánlivého dobra), aby cesta lásky byla zcela volná:

 "Když jsme opustili svět, nemáme jinou povinnost než horlivě plnit vůli Páně a líbit se jemu" (1. řehole 22).

 "Mějme se tedy bedlivě na pozoru, abychom pro zdánlivou výhodu nebo dílo či pomoc neztratili svého ducha a své srdce, nebo je neodvrátili od Pána" (tamtéž).

 "Nic jiného nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli" ((1. řehole 23).

 "Ať nám v tom nic nepřekáží, nic nás od toho neodděluje, nic nám nebrání" (tamtéž).

 "Prosím..., aby odstranili všechny překážky a nedbali na starosti a obtíže, aby tak podle svých nejlepších sil očištěným srdcem a ryzí myslí sloužili Pánu Bohu, jeho milovali, klaněli se mu a ctili ho" (1. řehole 22).

 Nakonec naléhavé povzbuzení k lásce jazykem značně těžkopádným, který, jak se zdá, nenachází slova, aby dal vytrysknout ze srdce bohatý proud:

 "Milujme všichni z celého srdce, celou duší, celou myslí, vší silou a mocí, všemi silami ducha a těla, vší náklonností a žádostí, z hlubin srdce, všemi svými touhami a celou svou vůlí Pána Boha" (1. řehole 23).

 Ve Výkladu na Otče náš je stejný jazyk:

 "Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi: abychom tě milovali celým srdcem - když na tebe budeme stále myslit; celou duší - když po tobě budeme stále toužit; celou myslí - když k tobě budeme řídit všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest; a celou svou silou - když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásce a nikam jinam."

Závěrečná myšlenka

 Myslím, že primární úlohou dnešní pastorace by mělo být pomáhat věřícímu přejít od vlády zákona k vládě milosti: "Nejste přece pod Zákonem, ale pod milostí" (Řím 6, 14). Dokud je věřící přesvědčen, že má pouze plnit "povinnosti" vůči Bohu a ne přijímat Boží dar, nedojde daleko, protože zůstává "otrokem". Dokud křest, pokání, eucharistie, morálka... zůstávají pouze "povinnostmi", žijeme pod strachem. Ani "klidné svědomí", posuzované běžným způsobem, není postačujícím kritériem. Je třeba, aby věřící byl přesvědčen, že každá "povinnost" je ve skutečnosti darem přijímaným od Boha, který ho prostřednictvím těchto momentů chce stále více obohacovat svým životem tím, že se v něm "rozlévá", aby vytvořil opravdového křesťana a společenství, církev.

 Také řeholník se bude zmítat v nekonečných otázkách o slibech, dokud je bude cítit jako "povinnosti", které přijal na sebe a "až jak daleko". To je vždy uvažování "otroků". Sliby jsou v Kristu a jsou darovány člověku, který je chce přijmout, aby žil jako on.

 Hodně nás může poučit František, v trvalém stavu být přijímán Otcem, v němž vidí "pokorného Boha", který je k službě člověku.

 A takovým způsobem "tajemství Otce a jeho lásky odhaluje rovněž plně člověka člověku a oznamuje mu jeho nejvznešenější povolání" (V. Panayotis Nellas).

 Florindo Refatto OFM, IL PADRE - La fede  illuminata da Francesco, VITA MINORUM 6/1998,

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM  (zkráceno)