K jubilejnímu roku

Houška, Petr Alk. OFM

Můj řeholní patron španělský světec Petr z Alkantary kdysi vyslechl stesky nějakého šlechtice na dobovou krizi a nepořádky. Doba nebyla v žádném případě idylická: 16. století bylo obdobím, kdy celé národy odpadaly od církve, docházelo k náboženským válkám, do Nového světa spěchali bezohlední kolonizátoři za kořistí. Světec odpověděl šlechtici asi takto: „Nermuťte se, proti zlu je jeden velmi účinný prostředek: začněme oba, vy i já, být takovými, jakými být máme, a tím zjednáme nápravu, pokud jde o nás. Ať každý jedná stejně a reforma bude mít nejlepší účinky. Vada je v tom, že každý mluví o tom, jak reformovat jiné, ale nikdo nepomyslí na to, aby zreformoval sám sebe.“

Kdybychom předem nevěděli, kdy byla tato slova pronesena, zdálo by se, že jsou současným, aktuálním postřehem.

Ve vánoční noci otevře Svatý otec ve svatopetrské bazilice v Římě bránu jubilejního roku, a tímto aktem bude zahájeno milostivé léto r. 2 000. Jeho duchovní význam a dosah se týká celé církve, tedy i každé farnosti, všech řeholí a institutů zasvěceného života.

Podstata jubilejního roku není v nějakých zvláštních pobožnostech, ale především v duchovní obnově každého věřícího i celé církve. Církev chce vstoupit do nového tisíciletí očištěna pokáním. Proto na Popeleční středu 8. března příštího roku chce Svatý otec při kající bohoslužbě prosit jménem celé církve za odpuštění a usmíření všeho, čím se církev i její údy poskvrnily během své cesty dějinami, zvláště v končícím tisíciletí.

To vše v duchu výzvy Pána Ježíše, kterou započal kdysi své veřejné působení v Galileji a která je stále naléhavá: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15).

Kdy je více zapotřebí myslet na to, že tok dějin lidstva se postupně přibližuje druhému Kristovu příchodu ve slávě a tím i naplnění Božího království, než právě na přelomu tisíciletí? Církev chce nést evangelium nově prožité do třetího křesťanského tisíciletí, a proto je nutné obrácení, pokání, změna smýšlení, biblická metanoia.

 Z různých stran je slyšet v církvi volání po určitých změnách. Jedni obráceni tváří spíše k tomu, co bývalo, byli by rádi, kdyby církev se stala jakýmsi petrifikovaným monolitem. Druzí zase by chtěli církev poměřovat skoro výlučně podle sociologickým měřítek a chápat ji jako jednu z mnoha organizací bez ohledu na úmysly jejího božského   Zakladatele, který jí dal určitý řád.

Každé volání po změnách musí vycházet, má-li být prospěšné, z lásky ke Kristu a z potřebné pokory. Pohyb je bezpochyby známkou života a církev je živý organismus. Avšak pohyb, nemá-li vést k chaosu, musí být odpovědně řízený, a to těmi, kteří jsou nástupci apoštolů. Těm řekl Kristus: „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 18,18).

Z toho je patrné, že je nutné vnitřní obrácení každého jednotlivého věřícího, jak to plyne i z výroku citovaného v úvodu.

Obrácení není v životě křesťana jen proces jednorázový; to je tehdy, když se jedná o zásadní změnu, zásadní přelom, ale jinak  je to proces stále dynamicky pokračující, který není v tomto životě nikdy ukončen. Alespoň tak to má být, a proto každý má stále v sobě obnovovat ochotu k obrácení. A to je právě posláním, úkolem jubilejního roku, úkolem, který se nám předkládá. Je třeba stále aktivovat křestní milost a biřmovací charisma. Evangelium není ideologie, ale musí se žít.

Dnes už nevystačíme čistě s tradičním křesťanstvím. Je potěšitelné, že mezi mladými dochází k poměrně četným konverzím. To je dobrý ukazatel do budoucnosti, avšak jen tehdy, neponechá-li ta která farnost své nově pokřtěné bez další duchovní péče, nabídne-li jim společenství. Euforie nově pokřtěného nebývá trvalá, může docházet ke krizím. Krize může splnit pozitivní poslání jen tehdy, je-li dobře podchycena někým, kdo se těší důvěře novokřesťana. Krize uchopená správným způsobem přispívá ke krystalizaci a dozrávání. 

Těší nás, že konvertité přicházejí ke svátosti smíření s opravdovostí a upřímností a je třeba, aby se svatým apoštolem  Janem pochopili, že Boží přikázání nejsou těžká (srov. Jan 5,3).

Svátost křtu sice zeslabuje náklonnost ke hříchu, ale neodnímá ji. Pokřtěný je zbaven dědičného hříchu, ale zůstávají v určité míře jeho následky: rozum nechápe dobro, jak by bylo zapotřebí, ne vždy se správně orientuje a vůle není dosti silná, aby odporovala hříchu. Proto křesťan musí svádět duchovní boj, ve kterém však má ku pomoci Boží milost.  Je zapotřebí v mnohém ohledu překonávat i vliv zcela uvolněných mravních názorů našeho prostředí. Takřka vše je v duchu postmoderny zrelativizováno. Křesťan musí mít odvahu v zásadních věcech být jiný než ostatní. Nelze přejímat názory těch, kteří žijí bez Boha. Proti mravní labilitě je nutný i sebezápor, na který se snad často zapomíná. Odříkání očišťuje a posiluje vůli, zvláště tam, kde  pokřtěný si přináší určité návyky z předešlého života. I rozumný půst má své místo v duchovním  úsilí, a v jubilejním roce se může stát i niterným úkonem bohopocty. Uvolněná morálka nechce uznávat řád Bohem vložený do věcí a vztahů. Zneužití věci proti Božímu plánu je narušením řádu a narušení řádu je hřích. Hřích pak vyžaduje pokání a očištění.

Nejdůležitější je, aby nově pokřtění měli v nás ostatních dobré živé vzory.

Jubilejní rok dále připomene, jak důležité je, aby se farnost modlila za dobré křesťanské rodiny, které by vychovávaly mravně zdravé nové pokolení, a také byly živnou půdou pro kněžská a řeholní povolání. Musíme být přesvědčeni, že je to vrcholně zapotřebí. Proto se za to modlíme stále a všude, nejen na první pátky v pražském kostele sv. Ludmily.

A konečně je třeba věnovat se dětem, aby byly přiváděné k našemu Pánu. „Kdo vychovávají mnohé ke spravedlnosti, budou zářit jako hvězdy na věčné věky,“ čteme u Daniela (12,3).

Rovněž starým a nemocným je třeba věnovat péči – zde mohou vydatně pomoci nejen posvěcení služebníci, ale i laici, v neposlední řadě členové Sekulárního františkánského řádu.

Život  každého společenství  v jubilejním roce a pak i nadále musí být živen opravdovou modlitbou, soukromou i společnou, a čerpáním ze svátostí. Svátost působí tím účinněji, čím lépe je kdo disponován a připraven. Obnovená liturgie podle směrnic 2. vatikánského sněmu, liturgie věřícími aktivně prožívaná, má být nevyčerpatelným zdrojem hojných milostí.

Své významné místo má i mariánská úcta. Nespočívá především v jakémsi shonu za soukromými zjeveními, ale především a hlavně v následování ctností pokorné služebnice Páně.

To vše není vlastně nic nového, pouze zdůraznění věcí, jež mají být známé. V jubilejním roce by to vše mělo nabrat na intenzitě, protože je to rok duchovní obnovy. Zájezdy, poutě a pobožnosti – to můžeme přirovnat jakoby k tělu jubilejního roku, avšak to, co jsem zmínil, je jeho duší, jeho oduševněním. A že tělo bez duše by nebylo živé, všichni dobře víme.

Petr Alk. Houška OFM