Celaschi, Nancy OSF

Cestuje-li dnešní poutník do Říma či Jeruzaléma po asfaltovaných dálnicích autokarem vybaveným klimatizací, sklopnými sedadly, televizí a minibarem, bylo by pro něj velice těžko pochopitelné, proč byla v minulosti ukládána taková pouť kajícníkům, kteří žádali o odpuštění svých hříchů. Dnešní poutníci dávají za své cesty pěkné peníze a nikdy by ani nepomysleli - jako jejich předkové - na to, zaplatit někomu druhému, aby za ně pouť vykonal. V jubilejním roce, který je před námi a v němž tak četní poutníci pojedou do vzdálené či do některé bližší svatyně, bude snad pro nás, bratry a sestry kajícího řádu, užitečné zamyslet se nad tím, co dnes znamená spiritualita poutníka.

Sv. František z Assisi byl plně mužem své doby, a pro křesťany 12. a 13. století, zvláště pro kajícníky, byly poutě nanejvýš důležité. Rané prameny nám vyprávějí, že sv. František v době svého obrácení šel do Říma jako poutník (2 Cel 8; Leg. Maior 1,6; Leg. 3 druhů 10), naproti tomu jen Kvítky (4) uvádějí pouť do Compostelly. Celano a Bonaventura vzpomínají Františkovy cesty do Egypta a jeho setkání se sultánem, avšak jen u Angela Clarena, sto let po smrti světce, stojí, že František na své poutí navštívil i Svatý hrob (45).

O jiných poutích v době Františkově vyprávějí Celano a Bonaventura, že totiž v době Františkovy smrti biskup Guido z Assisi byl na pouti do svatyně sv. Michaela na hoře Gargano (2 Cel 220; Leg. Maior 14,6), a od sestry Pacifiky de Guelfuccio, sousedky a vzdálené příbuzné sv. Kláry, víme, že paní Hortulana, matka sv. Kláry, putovala do Svaté země (Proces 1,4). účelem tohoto článku však není vypočítat všechna středověká poutní místa, spíše chceme zjistit, co pouť pro první františkány znamenala a - co je ještě důležitější - jaká spiritualita přísluší nám dnešním bratřím a sestrám sv. Františka z Assisi a synům a dcerám církve našeho vlastního století.

Jako cizinci a poutníci

Slova "cizinci a poutníci" patří ve františkánském slovníku k sobě; jsou tak hluboko zakořeněna v našem životě, že jsou běžná stejně jako jiné výrazy, např. "pravá a dokonalá radost". Mám dojem, že František tento výraz často používal, a přelétneme-li rychle rané prameny, nalezneme tato místa:

* "Bratři ať nepřijímají nic do vlastnictví, ani dům, ani obydlí, ani žádnou věc. Jako poutníci a cizinci (srov. 1 Petr 2, 11) na tomto světě, kteří slouží Bohu v chudobě a pokoře, ať s důvěrou chodí po almužně" (Řehole 6).

* "Ať se bratři varují, aby v žádném případě nepřijímali kostely, chudičké příbytky a vše ostatní, co se pro ně staví, neodpovídají-li svaté chudobě, kterou jsme v řeholi slíbili; vždyť tam stále dlíme jako cizinci a poutníci (srov. 1 Petr 2, 11)" (Odkaz 7).

* "František nechtěl, aby bratři obývali i jen malý řeholní dům, když se s jistotou nevědělo, komu patří. Žádal totiž, aby jeho synové žili podle zákonů platných pro poutníky; aby pobývali pod cizím přístřeším, pokojně chodili světem a měli vroucí touhu po pravé vlasti" (2 Cel 59).

* "Když (František) mluvil o chudobě, vštěpoval často bratřím výrok evangelia: «Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil» (Lk 9,58). Proto nabádal bratry, aby podle obyčeje chudých stavěli si chudičké chýšky, kde by nebydleli jako ve vlastním, nýbrž jako poutníci a cizinci v cizím. Říkal, že je zákonem poutníků hledat úkryt pod cizí střechou, prahnout po vlasti, pokojně se ubírat dál" (Legenda Maior 7,2).

* "Nemiloval nic, co by na nábytku nebo nádobách připomínalo světáctví. Vše mělo připomínat chudobu a volat, že jsme tu na světě cizinci a poutníci" (Zrcadlo dokonalosti 5).

* "A tak chodili (František a jeho druhové) po světě jako poutníci a cizinci a nenosili s sebou nic než Krista Ukřižovaného" (Kvítky 5).

Kardinál Jakub z Vitry připomíná rovněž chudobu bratří. Řekl mimo jiné: "A opravdu: Bůh jim se zřejmostí, která bije do očí, vrací už na tomto světě stonásobek, když jdou po této cestě. Při pohledu na ně jako bychom viděli, jak se naplňuje výrok Písma: «Pán miluje poutníka a poskytuje mu pokrm i šat» (Dt 10,18)" (Historia orientalis 2, 32, 12).

Připomínáme také, že jak v Perugijské legendě (77), tak i v Zrcadle dokonalosti (11) se zmíněný odstavec z Františkova Odkazu uvádí v souvislosti s "typem domu", ve kterém by měli bratři přebývat.

Závěrem můžeme říci, že čím starší jsou prameny, tím méně je v nich zpráv o poutích, které snad František vykonal; zvlášť působivá je však skutečnost, že výraz "jako poutníci a cizinci", tak často používaný k vyjádření či oprávněnosti fyzické skutečnosti putovního života, pro který bratři střídali příbytek nebo službu, původně byl užíván - jak uvedené texty dokazují - téměř výhradně k popsání, v jakých příbytcích měli František a jeho druhové přebývat.

Poutě v průběhu dějin

Jak se vyvíjely poutě v průběhu dějin? Kdy byla doba jejich rozkvětu? Měli bychom snad začít tím, že nejdříve poukážeme na to, že poutě jsou patrně to jediné, s čím se často setkáváme ve všech velkých - a ne jen monoteistických (jednobožských) náboženstvích. Zdá se, že poutě odpovídají hluboce zakořeněné psychologické potřebě, nebo přinejmenším vyjadřují něco, co spočívá v lidském duchu. Islám vyžaduje od každého zbožného muslima, aby jednou za život putoval do Mekky a Mediny; buddhisté se hojně vydávají na poutě a jejich "svatí muži" vedou často putovní život. Zbožní Hindové konají poutě, zvláště k břehům Gangy, aby se očistili; ve starém Řecku a Římě chodili předkové nás moderních křesťanů na poutě k Aeskulapově svatyni modlit se a obětovat, aby byli uzdraveni. Když se Židé usadili v Zaslíbené zemi, putovali o třech různých svátečních dnech na tři různá posvátná místa; po vybudování chrámu v Jeruzalémě se ten stal cílem poutí, jejich důvody však zůstaly stejné. Nový zákon nám uvádí, že Ježíš vícekrát vykonal pouť; jako dítě provázel přitom své rodiče, jako dospělý chodil se svými učedníky.

V různých křesťanských obdobích nacházíme zprávy o poutích; kroniky nám popisují zážitky poutníků v dobách církevních Otců; deník španělské Egerie (či Aetherie) z 5. století mluví o tříletém pobytu ve Svaté zemi. Její podrobný popis svatyň vedl některé autory k tvrzení, že existovala tehdy ústní tradice sahající až k době Ježíšova života a působení na zemi a do doby apoštolů. Jiní připojují, že to je jen další doklad, že obyvatelé Svaté země chtěli uspokojovat všechny potřeby poutníků, včetně návštěvy míst biblických událostí.

V dobách církevních Otců nacházíme už i počátky Řádu kajícnosti: tehdy byla již některým kajícníkům ukládána pouť, aby jim mohly být odpuštěny hříchy; dobrovolní kajícníci opouštěli domov, aby cestovali do vzdálených míst.

Křížové výpravy a svatyně

Dvěma důležitými činiteli ve vývoji poutní spirituality a poutí samých bylo uctívání svatých a křížové výpravy. Často se stávalo, že muži a ženy byli na základě svého svatého života a činnosti vyhlašováni za svaté - nejdříve hlasem lidu (vox populi), který pak následovalo svatořečení - nebo byly tělesné pozůstatky některých známých světců z dřívějších dob přeneseny na jiné místo, případně byly objeveny hroby málo známých osob staletí po jejich smrti: ve všech třech případech reagovaly na to místní církve nebo řeholní společenství tím, že vybudovaly náhrobek světce, aby tam umístily ostatky (relikvie) důstojným způsobem a tak přiměřeně slavnostně uctily nové nebeské přímluvce.

Často bylo objevení hrobu, potvrzení "pravosti" tělesných ostatků nebo svatosti nového světce stvrzeno zázračným uzdravením nebo jinými událostmi. I pro naše smysly zvyklé na vysoce moderní a technologicky náročné konstrukce překračují tyto stavby, katedrály, kláštery a svatyně veškerou lidskou představivost. Jak úchvatně se teprve musely tyto architektonické divy jevit lidem tehdejší doby! Kdo by se pak teprve mohl divit, že putovali "za svatými", aby je uctívali, aby si vyprosili jejich přímluvu a aby na vlastní oči viděli divy, které jim už mnohokrát byly popsány.

Když později křesťané nemohli putovat do Svaté země, případně cesta tam byla příliš nebezpečná, došlo v Evropě k "přirozenému" nárůstu poutníků, kteří cestovali k blíže ležícím svatyním. "Přijmout kříž a osvobodit Svatý hrob od pohanů" - tak označovali křižáci svůj úkol - bylo odměňováno odpustky - odpuštěním pozemských trestů za spáchané hříchy. Tento "výměnný obchod" se pro zdravé lidi, kteří byli dost bohatí, aby si tuto cestu financovali, rovnal přirozeně výzvě k boji. Netrvalo to dlouho, než byly stejné odpustky přiznány poutníkům, kteří vykonali poutě k jiným svatyním v celé Evropě a v Malé Asii.

(pokračování)

Nancy Celaschi OSF,

Die Spiritualität, die uns bewegt;

PROPOSITUM, Bulletin der

Geschichte und Spiritualität des

Regulierten Dritten Ordens, Juni 1999;

z němčiny přeložil

Radim Jáchym OFM