Baroková, Terezie

V domě sv. Angela

Vychvalujte našeho Pána

radostně všechny dny,

zvečera i zrána

buď, Pane, chválený.

S radostnou písní přišla skupina poutníků do domu sv. Angela a pozdravila ženy, které tam bydlely.

„Ať ho chválí každý náš den a celý náš život,“ odpověděly ženy.

Klára a Kateřina mezi nimi rychle zdomácněly. Den začínal společnou modlitbou, potom  se každá věnovala své práci. Některé pracovaly v  zahradě nebo v domě, jiné šly pomáhat chudým. Večer se zase sešly ke společné modlitbě.

Jejich pokojný život narušil další příchod příbuzných dvou nových obyvatelek. Když se totiž dověděli, že už nejsou chráněné v klášteře sv. Pavla, znovu dostali chuť přivést je domů. Když už ne Kláru, tak alespoň Kateřinu. Byli připraveni použít i násilí.

„Mám nápad, jak se k nim dostat,“ řekl bratranec Pavel. „Pujdeme jako na přátelskou návštěvu. Pokusíme se je přesvědčit, aby se vrátily. Když to nepůjde jinak, tak násilím si s nimi poradíme. Vždyť tam bydlí jen samé ženy.“

Ke klášteru přišlo dvanáct mužů: „Kláro, Kateřino, jak se máte? Nepotřebujete něco?“ začali přátelsky u dveří. „Když už se nechcete vrátit domů, tak alespoň řekněte, co potřebujete, pohodlně vám zařídíme dům a můžete tu  spokojeně žít dále.“

Klára a Kateřina si je nedůvěřivě prohlížely, ale pozvaly je dál, protože nechtěly odmítnout nikoho, kdo k nim přijde s pokojem.

„A teď poslouchejte,“ zlostně se rozkřikl strýc Monaldo, sotva vešli do domu. „Děláte nám hanbu! Už toho máme dost! Vraťte se domů! Jestli nepůjdete hned teď s námi dobrovolně, tak aspoň Kateřinu sebereme násilím!“

„Ne! Nechte mě být!“ bránila se odhodlaně Kateřina.

„Však my si s tebou poradíme,“ zasmál se strýc Monaldo.

Chlapi ji chytli a násilím ji vlekli z domu. Protože se zoufale bránila, došlo i k bití.

„Kláro, pomoz mi! Nedovol, aby mě odtud odvedli:“ volala s pláčem.

Klára se vrhla na kolena: „Pane, ty můžeš všechno! Víš, že jsme se ti odevzdaly a nemáme žádnou ochranu. Ty sám zasáhni a nedovol, aby mé sestře ublížili. Nedovol, Pane, aby ji unesli!“

Muži mezitím přišli k potoku, který bylo třeba přebrodit. Aby Kateřinu povněji chytli, položili ji na zem. Dívka zůstala nehybně ležet a v tu chvíli tak ztěžkla, že ji chlapi nemohli uzdvihnout.

„Co je?“ křičel Monaldo. „Zvedněte ji! Dělejte něco!“

Ale ať se snažili sebevíc, s Kateřinou ani nepohnuli.

„Než aby tady zůstala, ať raději zemře!“ zvolal Monaldo a chtěl ji udeřit pěstí. Ale jak se rozpřáhl, ruka mu náhle ochrnula a místo úderu začal křičet bolestí.

„Nechme ji být, ať si tady leží,“ řekli nakonec zlostně chlapi a odešli zpět do Assisi.

Klára, která se stále modlila, náhle ucítila, že musí jít sestře na pomoc. Rozběhla se směrem, kterým je viděla odcházet. „Kateřino, má drahá! Volala, když k ní doběhla. „Co tě bolí? Pojď, ošetřím tě!“

„Netrap se, Kláro,“ usmála se Kateřina. „Hlavně že odešli. Nakonec jsem ráda, že jsem mohla pro našeho Pána také trochu trpět.“

Konečně v cíli

Celé Assisi hovořilo jen o Kláře a Kateřině. „Jsou to jen obyčejné hysterické ženy! Chtějí jen na sebe upoutat pozornost! Také si na to mohly najít jiný způsob!“

„Co v tom je?“ mnozí začali přemýšlet. „Pro Boha jsou ochotné vzdát se pohodlného a úspěšného života. A takový jako ony má jen málokdo. Nejen že jsou ze šlechtické a bohaté rodiny, což samo o sobě jim už zabezpečuje skvělou budoucnost, ale jsou to i velmi hezké, jemné a moudré dívky. Měly před sebou ve světě skvělou kariéru a mohly pro sebe dosáhnout všechno, co by jen chtěly. Ony však toto všechno odmítají. Vzdávají se toho. A ještě je čeká tolik nepříjemností od příbuzných. Kdo je vlastně ten jejich Bůh?“

Když se František dověděl, co se stalo v domě sv. Angela, hned se tam vypravil.

„Mé drahé sestry,“ pozdravil je velmi něžně, „Pán vás zkouší jako zlato v ohni. Udělaly jste mu svou věrností velkou radost. Dokázaly jste, že jste opravdu schopné začít nový život. Už jsme dokončili přípravu vašeho pobytu při kostelíku sv. Damiána. Dnes večer vás tam s bratry slavnostně doprovodíme.“

„To je už naše třetí pouť lesem – se zpěvem, modlitbami a rozjímáním,“ usmála se Klára, když se vydali na cestu.

„Ano, Kláro,“ odpověděl František. „Nejdřív jste musely snášet útrapy od příbuzných a poznat také jiná společenství.“

„Věřím, že tady zůstaneme do konce života,“ pokračovala Klára. „Františku, to místo mi je velmi drahé. Vždyť je posvěcené tvými modlitbami a opravené tvýma rukama. Je tam kříž, z kterého Pán k tobě promluvil a povolal tě k novému životu.“

„A teď ho budete svými modlitbami posvěcovat vy. Ty a tvé sestry.“

Před vchodem do kláštera sv. Damiána za modliteb a písní Kláry a bratří František ustřihl vlasy také Kateřině.„Drahá sestro,“ řekl jí, „vítám tě na tomto místě jako nevěstu našeho Pána. Začínáš nový život. Na znamení toho ti stříhám vlasy a dávám ti nové jméno. Ode dneška se budeš jmenovat Anežka.“

Klára objala sestru a společně vešly do nového příbytku. Překročily práh, pokřižovaly se a obrátily se k bratřím Tak stáli proti sobě. František předstoupil před bratry a slavnostně prohlásil: „Drahé  sestry, protože jste se z Božího vnuknutí staly dcerami a služebnicemi nejvyššího Krále, nebeského Otce, protože jste nevěstami Ducha svatého a rozhodly jste se žít podle svatého evangelia, slibuji vám za sebe i za své bratry, že vám  vždy budeme věnovat láskyplnou péči a zvláštní pozornost. Já, František, váš ubohý bratr, chci  následovat život a chudobu našeho Pána Ježíše Krista a jeho  přesvaté Matky a setrvat v ní až do konce. Mé drahé sestry, prosím vás a dávám vám radu, abyste vždy žily tento život ve svaté chudobě.  Dávejte velký pozor, abyste se na něčí radu nebo učením od ní žádným způsobem neuchýlily.“

„A já, tvá žákyně, tvá sazenička,“ řekla Klára, „jménem svým a jménem svých budoucích sester ti slibuji, Františku, že s Boží pomocí a jeho ochranou a s duchovním vedením tvým a tvých nástupců chci vytrvat v životě následování našeho Pána v chudobě a poslušnosti až do konce.“

Potom František požehnal sestry i celý dům sv. Damiána a spolu s bratry vykročil k Porciunkule, kde bydleli.

Klára a Anežka poklekly před velký kříž. Teprve po dlouhé době vstaly a šly si prohlédnout dům. V jídelně měly připravený dřevěný stůl s lavicemi po obou stranách. Na čelní straně byl kříž. Potom vystoupily do poschodí, do dlouhé prázdné místnosti, která měla být ložnicí. Na zemi při stěně bylo připraveno v řadě vedle sebe několik lůžek.

„Máme tady tolik místa,“ zasmála se Anežka.

„František už myslel i na ty, které brzy přijdou za námi.“ Řekla Klára. „Bratři nám to tedy vzorně připravili. Nejvíce se mi líbí kostelík, ve kterém visí kříž, ze kterého náš Pán promluvil k Františkovi, aby opravil Boží dům. Už je tam připravené místo i pro Svátost oltářní. František myslel na všechno.“

(pokračování)