Popelcové rozjímání

Houška, Petr Alk. OFM

„Slitováváš se nade všemi a nemáš v nenávisti nic z toho, co jsi stvořil…“(Mdr 11,24). Těmito slovy ze starozákonní knihy Moudrosti začíná liturgie mše sv. na Popeleční středu. Církev se vydává na cestu pokání, po níž má dospět k velikonoční slavnosti. Posvěcený popel, který poznamená naše čela, je symbolem pomíjejícnosti světa i jeho žádosti (1 Jan 2,17). Avšak tak jako v ohništi pod vrstvou popela doutnají žhavé uhlíky, z kterých se může vznítit nový plamen, tak naše pomíjejícnost se právě pokáním otevírá budoucímu vzkříšení ve slávě synů Božích (Řím 8,19). „Kdo koná, co chce Bůh, zůstává na věky“ (1 Jan 2,17).

Je důležité, aby si člověk dovedl přiznat hřích. To je první předpoklad pokání, jehož podstatou je vnitřní proměna. „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda“ (1 Jan 1,8). Bohužel, leckdo žije v sebeklamu. Ne každá zpověď postihuje to podstatné a zásadní. Je třeba kultivovat svědomí, aby nám dávalo správné signály a bylo citlivé. K výchově svědomí slouží denní zpytování a častější přistupování ke svátosti smíření.

Pokání není – jak plyne z uvedeného – jen záležitostí jednotlivců, ale i celé církve. Církev je dílo Boží, ale tvoří ji hříšní lidé. Pokud jde o božskou, nadpřirozenou stránku církve, je „bez poskvrny, vrásky, svatá a bez vady“ (Ef 5,27). K pochopení její stránky lidské poslouží přirovnání: je poutnicí dějinami, prochází staletími a jde vstříc druhému Kristovu příchodu ve slávě. Kdo z těch, kteří putují, se neupráší, nezamaže?

Svatý jubilejní rok, který prožíváme, motivuje i církev ke zpytování svědomí, k ohlédnutí se nazpět na cestu, již ušla za dva tisíce let od Kristova prvého příchodu. Ani církev jako taková nemůže žít v sebeklamu, ale musí si přiznat nejeden hřích. V dobách vrcholného vnějšího lesku byla vždy slabší její pozice duchovní. Mnohé zlo, jež křesťané páchali, povstávalo z toho, že dobová mentalita převládla nad zásadami evangelia a znemožnila jimi poměřovat vztahy a situace. Dnes litujeme mezi jiným pronásledování Židů, upalování „kacířů“, litujeme náboženských válek a šíření evangelia mečem. Objektivně nutno přiznat, že na těchto negativních jevech se kromě katolíků podíleli i jiní křesťané. Netolerance byla obecným rysem minulých staletí a rozpory mezi různými křesťanskými vyznáními byly překážkou,  „aby svět uvěřil“ (Jan 17,21).

I bolestné stránky našich národních dějin svědčí o náboženské netoleranci, která zanechala v podvědomí mnoha generací tíživé trauma.

Svatý otec Jan Pavel II. vyzval celou církev, aby na prahu nového tisíciletí křesťanské éry si přiznala hříchy minulosti a pokáním se očistila. Sám jako nejvyšší představitel církve již pronesl nejednu veřejnou omluvu a právě liturgie Popeleční středy je vhodným rámcem pro podobný úkon lítosti a usmíření velkého rozsahu.

Čas pokání je čas milosti. Duch svatý působí, že lidská srdce se proměňují vnitřní očistou. „Napomínám vás,“ píše Apoštol, „abyste nepřijali milost Boží nadarmo… Hle, teď je doba příhodná, hle, teď je ten čas spásy“ (2 Kor 6,1a2).

Žijeme v době, kdy Kristova církev se snaží reagovat na znamení doby. „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím“ (Ap. 3,13). Nestačí však, aby reagoval jen Svatý otec a biskupové. My všichni, všechen Boží lid musí proměnit své smýšlení. Je třeba zbavovat se předsudků, nesnášenlivosti, nelásky. Správně pochopená tolerance vůči „těm druhým“ neznamená, že zrelativizuji vlastní hodnoty, které jsem až dosud vyznával. Naopak: budu z nich těžit věrněji a plněji. Přitom však budu respektovat přesvědčení „toho druhého“, aniž bych mu cosi vnucoval. Měl bych však být připraven své přesvědčení na úrovni obhájit. Radostná zvěst evangelia je totiž veliká Boží nabídka všem lidem.

Letošní Popeleční středa jako brána do postního Čtyřicetidení není charakterizována  jen výlučně symbolikou popela. Měla by vykřesat v duších jiskru svatodušního plamene velikého odpuštění a míru. Liturgický hymnus, složený k jiné příležitosti, to vyjadřuje slovy: „Ať pomine co je staré a vše se obnoví: srdce, slovo i činy“ (sv. Tomáš Akvinský).

Bůh žehnej prvním krokům na cestě k velikonoční obnově!

Petr Alkantara Houška OFM