Majka, Gracjan OFMCap.

 "Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" (Jan 14,6)

 

 

 Jak historie života sv. Františka, jeho spisy, zvláště právní, tak i současné dokumenty církve týkající se SFŘ (řehole, konstituce, stanovy různého druhu atd.) kreslí před našima očima obraz sekulárního františkána a určují způsoby života a vydávání svědectví. Je v nich vyjádřena odpověď na Boží povolání k životu ve františkánském společenství a ukazují cestu ke konečnému cíli, kterým je dosáhnout spásy, dospět k Otci.

 

 

 V této úvaze se podíváme očima fantazie na život sv. Františka, jenž ukazuje, jaké činnosti máme vzít na sebe, aby byly potvrzením evangelní cesty života. Pomoci nám má četba spisů a životopisů sv. Františka z Assisi. Připomeňme si z nich krátce historii jeho života.

 

 

 V mládí František vedl život velice bezstarostný. Žil tak jako jiní jeho vrstevníci. Avšak politické události, nemoc, sociální problémy prostředí, zvláštní vidění (palác plný drahocenných věcí a zážitek u sv. Damiána, když uslyšel hlas Kristův) vyvolaly zneklidňující úvahy nad dosavadním jednáním. Uvažoval nad těmito znameními, pochopil je jako velkou milost Pána. Změnil se způsob jeho prožívání: to, co bylo hořké, změnilo se v sladkost pro duši i tělo. V eucharistickém Ježíši, kterého novým způsobem zakusil v Nejsvětější svátosti a v evangeliu, poznal životní cestu, kterou má jít za Pánem.

 

 

 Velmi brzo "Pán mu dal bratry", jejichž počet rychle rostl. Objevila se Klára, mladá dívka z Assisi, jež zatoužila tak jako František vést život v radikální chudobě, v kontemplaci Boží pravdy.

 

 

 Sv. Bonaventura píše ve svém Větším životopise sv. Františka: "Mnozí mužové a ženy zapáleni žárem jeho kázání zavazovali se novými zákony kajícnosti, jež přijali od Božího muže. Kristův služebník se rozhodl nazvat tento způsob života řádem Kajících bratří. Není pochyb, že všem směřujícím k nebi je společná cesta pokání. Proto tento řád přijímal duchovní i laiky, panny i lidi žijící v manželství, muže i ženy, a získal si velkou zásluhu u Boha, jak se ukázalo mnohými zázraky, které někteří z nich vykonali (Legenda Maior 4, 6).

 

 

 Touto cestou jde do nebe od svého založení v 13. století velká františkánská rodina: bratři a sestry v hábitech i bez řeholního oděvu, a mezi nimi sekulární františkáni. Jdou touto cestou duchovní synové a dcery sv. Františka a čtou v měnícím se čase své povolání životem podle evangelia, podrobeni působení Ducha svatého, sjednoceni bratrskou láskou ve spojení s všeobecnou církví, zvláště s jejími pastýři. Toto františkánské dědictví je stále obohacováno svědectvím kanonizované i obyčejné svatosti.

 

 

 Pro sekulární františkány mají veliký význam takové právní dokumenty jako Řehole a Konstituce SFŘ, a rovněž pokyny Svatého otce, biskupů, kněží a představených na různých stupních. Vezměme tedy do ruky Řeholi a Konstituce a čtěme z nich naše povolání!

 

 

 Základní význam má zachovávání evangelia. Abychom je zachovávali, je třeba stále číst, rozjímat, a tak jako to chce Řehole: přecházet od něj k životu, jím svůj život přetvořit, a k evangeliu se opět vracet. Tento směr je velmi výmluvný: evangelium utváří život, a ne naopak.

 

 

 Druhým rysem františkánského života je uznání Krista za střed myšlení a jednání, za dar lásky Otce. To vše je třeba dělat s využitím pomoci Ducha svatého, jenž osvěcuje, dává pochopení pravdy a v srdcích rozlévá Boží milost.

 

 

 Křesťanský, a v něm františkánský, život předpokládá vnitřní obrácení, které musí být nutně potvrzeno skutky pokání. Ty očišťují lidská srdce, uzdravují nitro člověka, dávají nové oči, díky nimž duše spatřuje v eucharistii a v člověku Kristovu přítomnost. Rozum osvícený vírou poznává Boží plán zachycený v Ježíšově učení a v apoštolských listech, aby se stal novým člověkem.

 

 

 Díky tomuto světlu františkán vidí v druhém člověku bratra milovaného Bohem Otcem. Tomuto člověku je třeba pomoci, když byl zraněn lupiči tohoto světla, tak jako onen člověk z podobenství o milosrdném Samaritánovi.

 

 

 Františkán, tak jako každý člověk a křesťan, je na cestě k Otci a má konat pokání za sebe i druhé modlitbou, přijetím kříže a utrpení, milosrdnou pomocí potřebným.

 

 

 Na závěr našeho uvažování zamysleme se nad tím, co píše Řehole SFŘ: "Jako poutníci a cizinci na cestě do Otcova domu nechť se v duchu blahoslavenství snaží očišťovat své srdce ode vší náklonnosti a žádostivosti po majetku a moci" (11). Přirozeným plodem takového postoje bude pokora a upřímnost vůči bližním, bratrství a angažovanost ve prospěch spravedlnosti, rodinné pouto a úcta k světu jako Božímu dílu.

 

 

 Kolik toho máme vykonat v čase své cesty do Otcova domu!

 

 

 Upřímně a s tou nejlepší vůlí zastav se a dej odpověď na následujícím otázky:

 

 

   Jaká jsou znamení tvé cesty františkánského života? Netopíš se ve věcech světa?

 

 

   Vezmi do ruky evangelium, přečti si osmero blahoslavenství (Mt 5,3-10). Která z nich by měla být uznána za nejbližší srdci sv. Františka? Která z nich jsou nejobtížnější ve tvém životě?

 

 

   Přečti si pozorně Řeholi a příslušné body v Konstitucích SFŘ. Které z tam uvedených znamení života a františkánské duchovnosti života ve světě by bylo třeba uznat za naléhavá a aktuální v osobním a společenském životě?

 

 

   Žiješ s vědomím, že celý tvůj život, a zvlášť život duchovní, je velkým Božím darem, ale i úlohou, kterou je třeba uskutečnit na cestě k Otci v nebi? Myslíš na to?

 

 

   Co můžeš udělat pro druhé, pro františkánské společenství, pro farnost, abys ukazoval druhým evangelní perspektivu života?

 

 

   Napadlo tě, např. během pouti nebo i na procházce, že celým životem máš směřovat k Pánu?

 

 

 Pane, Bože všemohoucí,

 

 

 který jsi mi dal milost

 

 

 františkánského povolání

 

 

 a tak mě podivuhodně přitáhl

 

 

 na cestu evangelního života,

 

 

 osvěť můj rozum a láskou rozpal srdce,

 

 

 a v Kristu, z milosti Ducha svatého

 

 

 veď mne cestou spásy k Tobě,

 

 

 který jsi v nebi!

 

 

 Amen.

 

 

 Gracjan Majka

 

 

  Glos sw. Franciszka 10/1999

 

 

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM