OTČE NÁŠ

Latini, Luigi OFM

 7. Odpusť nám naše viny

 Myšlenka, že Bůh je "větší než naše srdce" (1 Jan 3,20), nám vlévá důvěru. Bůh je ten, který miluje a odpouští. Je to Bůh zatoulané ovce (Lk 15,1-7), ztracené mince (Lk 15,8-10), marnotratného syna (Lk 15,11-32), Bůh, který má větší radost nadd jedním hříšníkem, jenž se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují (Lk 15,7). Je to Emanuel, ten, který je s námi. Je to Bůh milosrdenství, jenž usmiřuje člověka. "Kristus ještě v ten čas, kdy jsme byli hříšníci, zemřel za bezbožníky" (Řím 5,6).

 Je tu však podmínka, abychom dostali odpuštění od Boha: odpustit všem, kdo jsou našimi dlužníky. V té míře, v jaké jsme odpustili, bude odpuštěno nám. Když to takto děláme, máme právo nazývat se Božími dětmi. Žádáme-li neomezené odpuštění, musíme sami odpustit bez omezení a bez výhrad. Nemůžeme mít dva různé postoje, jeden vůči Bohu a druhý vůči bratřím. Láska zahrnuje oba dva směry.

 Společenství svatých nám umožňuje prosit za živé i za zemřelé a žádat pro všechny milosrdenství Otce, které "trvá od pokolení do pokolení", jak zpívá Maria v Magnifikat. Neboť on ví, z čeho jsme utvořeni a nepohrdá ničím z toho, co stvořil.

 Odpusť nám naše viny. Bůh je láska a miloval nás tak, že dal svého Syna jako "smírnou oběť za naše hříchy" (1 Jan 4,8-10). Sklání se nad hříšným člověkem a spasí ho. Sv. Pavel řekl: "Ježíš Kristus přišel na svět, aby spasil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství" (1 Tim 1,15-16).

 Lukášova podobenství v 15. hlavě jeho evangelia objasňují milosrdenství Otce, především pak podobenství o marnotratném synovi je jedním z nejvýraznějších v Nové zákoně. U otce, který je obrazem Boha, je zdůrazněno očekávání syna, jenž utekl do daleké země, touha zachránit ho, mírnost ve chvíli návratu, udělené odpuštění, velkorysost uspořádané velké hostiny, protože se s ním znovu setkal zdravým a zachráněným.

 Hřích-vina je zatvrdnutím srdce, zatímco pro slovo, které padá, má být každé srdce dobrou zemí, která dá sto za jedno. Člověk-skála, člověk-cesta, člověk-trní se mají obrátit v člověka, jenž přijímá semeno Božího slova.

 Hřích je vina. Vina znamená hřích; opravdu Lukášovo evangelium říká: "Odpusť nám naše hříchy" (11,4). Současný člověk, přesvědčený, že je pánem vesmíru, ztratil "smysl pro Boha", a v důsledku toho i "pojem hříchu". A přece hřích existuje. Bible o něm mluví stále. Je to zlo, které způsobuje všechna ostatní zla. Hřích znamená neuznávat Boha jako Otce. Hřích je "umenšením člověka" (Gaudium et spes 13), osobním rozerváním, které mu brání, aby se realizoval. Společensky (hřích má vždy společenský rozměr) je "zraněním církve" (Lumen gentium 11). A proto je oprávněné říci, že každá duše, která hřeší, snižuje úroveň svatosti celé církve.

 V každém člověku je dobro i zlo. Žijí pospolu jako dvě protikladné zásady a svědomí je hranicí mezi těmito dvěma světy. Každý z nás je polem s pšenicí i plevelem. Mlatem se zrnem i plevami. Sítí s dobrými i špatnými rybami. "Hřích je součástí zavazadla historického člověka“ - tvrdí Jan Pavel II. „Není si proto možné představovat, že lze potkat člověka, aniž bychom se setkali s hříchem."

 Také světci vždy prohlašovali, že jsou velcí hříšníci a prosili Boha o odpuštění, jak uvádějí na stránkách svých duchovních deníků. Všichni jsme plní vin před Bohem a před lidmi. Dluhy se hromadí, když je člověk neplatí. Potom žádáme o prominutí nebo vymazání prosbou, kterou učil Kristus: "Odpusť nám naše viny."

 Otec smazává viny. Bůh, jenž odpouští, vykonává moc stvoření, neboť když projevuje svou lásku, ustavuje s hříšníkem nový vztah. Bůh nás nemiluje, protože jsme dobří, ale protože on je dobrý a ukazuje to na osobě Krista, který přijímá hříšníky; říká, že přišel kvůli nim, opravdu smazává hříchy, slibuje ráj kajícímu zločinci, obětuje se na kříži z lásky tím, že se stává hříchem, aby ospravedlnil člověka hříšníka.

 A ještě to nestačí. Založil církev a řekl apoštolům: "Komu odpustíte hříchy, budou odpuštěny." Zpovědnice je místem Božího milosrdenství.

 Nám, kteří naříkáme jako ubozí celníci před bránou jeho milosrdenství, Bůh dává odpuštění, a vracíme se domů ospravedlněni. Neboť pro odpuštění není přehrad, kromě těch, které vytvořilo naše marnivé sebezalíbení. Sv. František žádal o prominutí vin a obracel se na Otce slovy: "Pro své nesmírné milosrdenství, pro nesmírné utrpení svého Syna a pro zásluhy nejsvětější Panny Marie a všech svatých" (Výklad na Otče náš).

 Nech se smířit s Otcem! Rozdělení mezi "dobrými" a "zlými" je příliš hrubé a úzké než aby je přijala církev, která se považuje za společnost spravedlivých, avšak i hříšníků. Cítíš-li se "v pořádku", nepotřebuješ milosrdenství a Bůh nemůže pro tebe nic udělat, a jeho oběť byla bez užitku. Cítíš-li se hříšníkem, plným vin, Boží Syn bude pro tebe Spasitelem.

 Do kterého města patříš? Do Božího města postaveného na lásce, nebo do pozemského města zmítaného násilím? Je jasné, že se ti hodí zabočit na cestu, která vede do toho prvního města a která se nazývá "jeho cestou", cestou obrácení. Nikdy nebudeš moci říci, že už jsi u cíle, protože to je putování, které trvá celý život.

 O tom není pochyb. Myslíš, že přijde den, v němž ti Otec nebude mít co odpustit?

 Luigi Latini OFM

 VITA MINORUM 4/1999

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

 

 

A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY: pro své nevýslovné milosrdenství, pro nesmírné utrpení svého Syna a na přímluvu a pro zásluhy nejsvětější Panny Marie a všech tvých svatých.

Sv. František: Výklad na Otče náš