Ježíš Kristus jako jediný prostředník mezi Bohem a lidmi (IV)
Pospíšil, Ctirad Václav OFM
Prozatím jsme hovořili o typech rozličných prostředníků spásy, kteří byli spjati s konkrétními historickými postavami (David) či funkcemi (kněz, prorok). Dá se říci, že se jednalo převážně o spasitelské mediace mezi Božím lidem a Hospodinem, které pocházejí zdola. Vedle nich však Starý zákon nabízí také výrazné typy spasitelské mediace, které pocházejí shůry. Můžeme rozlišit několik druhů těchto prostředníků: Syn člověka, moudrost, slovo, anděl.
a) Syn člověka
V knize Daniel, sepsané zřejmě v polovině druhého století před naším letopočtem, se setkáváme se záhadnou postavou >>Syna člověka<<. Obrat v aramejštině (bar enaš) a hebrejštině (ben adam) označuje v první řadě člověka (srov. Žl 8,5). Ezechiel užívá tohoto titulu pro sebe jako proroka (srov. Ez 2,1-8), jenž má hlásat Boží zvěst ve vyhnanství lidu, který nechce naslouchat a nechce vidět (srov. Ez 12,2). V sedmé kapitole knihy Daniel však tento výraz nabývá zvláštního významu: v úryvku 7,2-14 se hovoří o Danilově apokalyptické vizi, kde po tak zvané >>apokalypse čtyř zvířat<<, která symbolizují pozemská království, následuje >>apokalypsa Syna člověka<< (7,9n.). Verše Da 7,13-14 popisují příchod Syna člověka v nebeských oblacích - symbol Boží slávy, jemuž je dána veškerá, univerzální a věčná moc. V zásadě existují dva výklady: jeden z nich vidí v Synu člověka individuální historickou postavu; druhý výklad se opírá o verš Da 7,18, kde se hovoří o vládě svatých, a proto by měl být Syn člověka interpretován v kolektivním slova smyslu. Podle knihy Henoch, která zastává výklad v individuálním slova smyslu, je Syn člověka preexistující; nebeskou bytostí, která stojí nad anděly; jeho sláva je prozatím skryta, ale projeví se v eschatologické době, proto také jeho království bude bez konce. S jeho intronizací bude spjato vzkříšení z mrtvých a proměna celého kosmu.
Zmíněný titul tedy v sobě spojuje plnost lidství davidovského krále (srov. Žl 11,1 - motiv intronizace) a transcendentní i eschatologický charakter identity Syna člověka. b) Moudrost
Původní okolností starozákonních sapienciálních textů je konfrontace mezi řeckou moudrostí a původní vírou otců. Základní snahou svatopisců je podtrhnout, že pravá moudrost rozbila svůj stan v Izraeli a že se vlastně ztotožňuje s Tórou. Při té příležitosti jsme ale svědky podivuhodné reflexe o božském původu moudrosti, o její úloze při stvoření světa, o jejím spasitelském a vladařském působení.
V knize Přísloví nacházíme již v první kapitole text, který o moudrosti hovoří jako by byla prorokem, jenž křičí na ulicích (srov. Př 1,20-33 - srov. např. Jn 7,34). V osmé kapitole se dozvídáme o úloze moudrosti při stvoření: Moudrost byla stvořena na počátku jako první Boží dílo (srov. Př 8,22-23; 8,24-29) a je s Hospodinem, provází jej a hraje si před ním jako jeho dítě (srov. Př 8,30-31). To, co se v uvedeném starozákonním textu tvrdí o moudrosti, budou později novozákonní autoři vztahovat na Ježíše Krista a na jeho úlohu při stvoření světa (srov. Jn 1,1; Kol 1,16-17).
V knize Sírachovec 6,24-31 nacházíme povzbuzení otce k tomu, aby jeho syn na sebe vzal jho moudrosti, které se mu stane sladkostí, slávou a díky němuž pak syn nalezne odpočinutí. Ježíš sám bude aplikovat tato slova na sebe a na svoje poslání (srov. Mt 11,28-30), a tak naznačí, že on je učitelem Boží moudrosti a Boží Moudrostí samotnou. Velice důležitá je dvacátá čtvrtá kapitola této knihy: Moudrost je božského původu, protože vyšla z Božích úst a panuje nad oblaky, je tedy stavěna na roveň Bohu (srov. Sír 24,3-6); sídlí uprostřed Izraele (srov. Sír 24,7-8); moudrost konala svou liturgickou kněžskou službu ve Stánku úmluvy a později na Siónu (srov. Sír 24,9-12); konečně je přirovnávána ke stromu, který nese plody spásy a ty daruje svým ctitelům jako pokrm a nápoj (srov. Sír 24,16-21), jedná se zřejmě o narážku na rajský strom života (srov. Gn 2,9). Podle mínění biblistů právě tato pasáž se promítá jako inspirace do Prologu Janova evangelia. Na původní záměr tohoto starozákonního textu jasně ukazují následující verše Sír 24,23-34, kde je moudrost ztotožněna s obsahem knihy Zákona, tedy se Slovem Božím. Proto také bude Jan hovořit o Kristu - Moudrosti jako o vtěleném Slovu (srov. Jn 1,1).
Další důležitou pasáží je Mdr 7,22-8,8, kde autor velebí moudrost a vypočítává jedenadvacet vlastností ducha, který se nalézá v moudrosti, jedenadvacet znamená třikrát sedm, tedy naprostou plnost dokonalosti.
“Je dechem Boží moci, čirým výronem slávy Všemohoucího; ... Je odleskem věčného světla, nezkaleným zrcadlem Božího působení a obrazem jeho dobrotivosti (7,25-26)."
Tato slova jsou přípravou na zjevení božské identity Ježíše z Nazareta, které se naplňuje v Novém zákoně. Přímou narážku na tato slova představuje v Novém zákoně text Žd 1,3: “On, odlesk (apaugasma - stejně jako Mdr 7,26) Boží slávy a výraz Boží podstaty, ..." (srov. Jn 1,9; Kol 1,15).
úzká vazba mezi Ježíšem a moudrostí se projevuje již za jeho života (srov. např. Mk 6,2; Mt 13,54). Podle Pavla je Kristus Boží mocí a Boží moudrostí (srov. 1 Kor 1,24). V něm se naplňuje starozákonní zjevení stvořitelského a spasitelského působení moudrosti (srov. 1 Kor 1,30).
“Moudrost ve svém prorockém, vladařském, kněžském, stvořitelském a kosmickém působení shrnuje nejdůležitější funkce mesiášské spasitelské mediace mezi Bohem a lidmi. V tomto smyslu v ní lze spatřovat určitou zvěst o Kristu, který je vtělenou Boží Moudrostí."
Je tedy evidentní, že strozákonní kategorie moudrosti napomohla novozákonním autorům především v okamžiku, kdy měli hovořit o preexistenci a božské identitě vtěleného Božího Syna, o jeho univerzálním působení jak v díle stvoření, tak v díle spásy. Nicméně je třeba podtrhnout, že starozákonní svatopisci nevnímali moudrost jako osobu v tom smyslu, jak tuto skutečnost pojímá pozdější, zejména patristická trinitární teologie. Spíše než o osobu se jednalo o personifikaci Boží moudrosti, tedy jedné z výsostných Božích vlastností, které se projevují v díle stvoření i v dějinách spásy. Ryzí monoteismus vyznávaný Vyvoleným národem vylučoval jakési >>zdvojení Boha<< nebo v Bohu. c) Slovo
Nebudeme se zabývat celou kategorií Božího slova, které není pouhým zvukem, ale je silou, jež tvoří, proměňuje i zachraňuje (srov. např. Gn 1,3; Iz 44,24-28; Žl 107,20). Velice zajímavá je výpově_ verše Iz 55,10-11, kde se mluví o slově vycházejícím z Božích úst, když toto slovo naplní svoje poslání ve světě, navrací se zpět k Hospodinu, od něhož vyšlo. Aktivita vyslaného slova propůjčuje tomuto slovu osobní charakteristiky. Jan, který je teologem vtěleného Slova, se nechává inspirovat tímto úryvkem. Obdobně jako zjevitelské slovo Ježíš vyšel od Otce do světa (srov. Jn 1,1-18) a po naplnění svého úkolu se k němu ze světa vrací (srov. Jn 16,28; Jn 13,1). Zanedbatelná zřejmě není ani souvislost mezi posledními slovy Ukřižovaného - >>dokonáno jest<< (tetelestai - Jn 19,30) a septuagintním zněním Izaiášova úryvku - (syntelesthé - 55,11).
d) Hospodinův anděl
V první řadě je nutno si uvědomit, že výraz >>anděl<< není označením přirozenosti, nýbrž funkce vyslance, posla, ohlašovatele. Hospodinův anděl je specifický obrat, který se ve Starém zákoně objevuje relativně často. Někdy bývá jasně odlišen od Hospodina jako jeho prostředník (srov. např. Nm 20,16; 2 Král 14,16), jindy se zdá, že vypravěč příliš nerozlišuje mezi akcí anděla a samotného Hospodina, jako kdyby obojí splývalo vjedno (srov. např. Gn 22,15-17; 31,11-13; Ex 3,2-6). Základní funkcí anděla je zjevovat Boží vůli (srov. např. Ex 3,2; Sd 6,11-23; 13,3-22; 23,31nn.), ale také zachraňovat a vysvobozovat (srov. např. Gn 48,17; Ex 14,19nn.; 23,20.23; 32, 34). Tyto sestupné prvky mediace jsou doplněny o přímluvnou funkci, která má vzestupný charakter (srov. např. Zach 1,12). Anděl je tedy převážně a nikoli výlučně sestupnou spasitelskou mediací.
U proroka Malachiáše nacházíme text, který uvádí andělské zprostředkování do souvislosti s mesiášskými nadějemi:
“Hle, posílám svého posla (LXX - ton angelon mú), aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel (LXX - ho angelos) smlouvy, po němž toužíte (Mal 3,1)."
úryvek je poněkud záhadný. Je totiž velmi zajímavé, že Pán a posel vstupují do chrámu současně, jako kdyby posel - anděl a Pán splývali vjedno. Předpově_ by se tedy mohla velmi dobře vztahovat přímo na Ježíše Krista. Nový zákon však zcela jasně rozlišuje mezi Kristem a anděly (srov. např. Žd 1,4). V Mt 11,10 sám Galilejský aplikuje text na svého předchůdce, Jana Křtitele.
Jediný Prostředník
Viděli jsme, že společným jmenovatelem všech starozákonních mesiánských linií je idea spasitelského zprostředkování - spasitelské mediace. Spasitelem, Zachráncem je v první řadě Hospodin, který však realizuje své záměry v dějinách spásy skrze prostředníky. Celá řada spasitelských mediací, o nichž hovoří Starý zákon, slouží v Novém zákoně pro označení Ježíše z Nazareta. V něm tyto prostřednické linie dosahují svého naplnění a nepřekonatelného vyvrcholení. To, co jsme řekli, výtečně dokladuje následující verš:
“Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus, ...” (1 Tim 2,5).
V první řadě platí, že nikdo nemůže dojít k Bohu jinou cestou než skrze Ježíše Krista. Za druhé: Všechny druhy spasitelské mediace připisované Muži z Nazareta se týkají přímo jeho lidství! Vzhledem k přesahu Ježíšovy osobní identity a typu jím realizovaného mesiášství nad očekáváními judaismu na přelomu letopočtu mají tato označení zcela pochopitelně pouze analogickou vypovídací hodnotu: On je prorok; avšak není prorokem v tom smyslu, jak jím jsou jiní lidé; on je mnohem víc než pouze prorok, on je vtělené Slovo, sama vtělená Moudrost. On je velekněz; ale zároveň není knězem ve smyslu například áronovského a sádokovského velekněžství; on je mnohem více než kterýkoli lidský služebník oltáře, v jeho oběti nacházejí svoji spasitelnou sílu všechny předchozí oběti Starého zákona i každý obětní dar novozákonní epochy. On je král; ale v úplně jiném slova smyslu než ostatní nositelé této hodnosti; on je jediný pravý Pán. Při správné aplikaci těchto označení na Ježíše z Nazareta a jeho dílo je tedy třeba postupovat obdobně, jako když hovoříme o Hospodinu: Po via affirmationis následuje via negationis a vše ústí do via eminentiae. Lidská slova nestačí k vyjádření nevýslovného tajemství Muže z Nazareta. Znovu se dotýkáme terminologické kontinuity a významového přesahu mezi Starým a Novým zákonem.
Vraťme se ale k základním liniím spasitelské mediace: Některé pocházejí shůry (Syn člověka, moudrost, slovo, anděl); jiné pocházejí zdola (král, kněz, prorok). Všechny mediace pocházející shůry jsou převážně sestupné, tedy od Boha směrem k lidu. Prorocká mediace pocházející zdola však má převážně sestupnou charakteristiku: prorok přece prezentuje lidu Boží vůli, záměry a přísliby. Ostatní mediace pocházející zdola - tedy král, kněz, ale například také Adam a oběť - mají nikoli výhradně, ale více či méně převažující vzestupnou charakteristiku, tedy od člověka k Hospodinu. Vše můžeme shrnout jednoduchým schématem, které představuje jakýsi klíč k hlubšímu porozumění řadě titulů a funkcí, jež Nový zákon odhaluje v Ježíši Kristu a jeho díle:
Hospodin
Syn člověka, moudrost,
slovo, anděl
Ježíš Kristus - jediný Prostředník
král, kněz, prorok,
Adam, oběť
Boží lid
Je evidentní, že Ježíš z Nazareta není pouze zjevitelem a >>reprezentantem<< Boha před lidem, ale že je také reprezentantem lidstava před Hospodinem. Ježíš z Nazareta není >>jenom<< Boží Syn, který sestoupil od Otce do tohoto světa, on je i nový Adam, který vystoupil jako člověk k Otci. V Muži z Nazareta tedy kulminuje jak sestupné, tak vzestupné spasitelské zprostředkování!
C. V. Pospíšil OFM
[1]Srov. Henoch, kap. 31-71; in: Z. Soušek (uspořádal), Knihy tajemství a moudrosti I (Praha 1995) 78-184. Kniha byla sepsána zřejmě v posledních desetiletích před začátkem našeho letopočtu. Čtvrtá kniha Ezdrášova, 13,3; in: Z. Soušek (uspořádal), Knihy tajemství a moudrosti II (Praha 1998) 210-263 (250).
“Proto byl vyvolen a před ním navěky ukryt ještě před stvořením světa." 48,6. Srov. 46,1n.; 62,6n.
Srov. např. 49,2; 51,3; 56,8; 61,8; 61,5.
“Zdá se, že tato pasáž inspirovala obzvláštním způsobem prolog Janova evangelia, který připisuje Slovu mnohé z činností a charakteristik moudrosti." Bibbia di Gerusaleme (Bologna 19899) 1459, pozn. k Sír 24,1-21.
A. Amato, Ges— il Signore, 91.
“Starý zákon se stal velkým pokladem, z něhož nejprve sám Ježíš a po něm také apoštolové a evangelisté čerpali terminologii k tomu, aby hovořili o božských osobách." B. Mondin, La Trinit… mistero d\'amore (Bologna 1993) 71.
Proto také v případě starozákonních kategorií píšeme >>moudrost<< nebo >>slovo<< s malým počátečním písmenem. Pokud těmito termíny označujeme Ježíše, píšeme s velkým počátečním písmenem, protože se jedná o označení konkrétní osoby.
Pro podrobnější informaci: B. Corsani, “Parola", in: P. Rossano - G. Ravasi - A. Girlanda (a cura di), Nuovo Dizionario di Teologia Biblica (Milano 1988) 1097b-1114b.
“Abychom chápali důležitost Hospodinova slova, je třeba mít na paměti přesvědčení společné celému starověku ohledně hodnoty a účinnosti slova. Pronesené slovo není nikdy pouhýn zvukem, ale působící slutečností, a tomuto působení není možno zamezit, když je slovo jednou proneseno. Tato účinnost slova dosahovala svého maxima ve formulích požehnání a zlořečení." E. Jacob, Théologie de l\'Ancien Testament (Neuchâtel 1955) 103.
“... někdy se tento jedinečný význam Božího slova projevuje jeho zosobněním, souběžně s podobným procesem, týkajícím se moudrosti a Božího ducha. Jde především o slovo jakožto zjevení (Žl 119,89) a jakožto tvůrčí čin, vykonávající Boží rozkazy ( Žl 147,15; 107,20; Iz 55,11; Mdr 18,14nn.)." A. Feuillet - P. Grelot, “Slovo Boží", in: X. Léon-Dufour (ed.), Slovník biblické teologie (Řím 1991) 436b-440b (438b).
Srov. X. Léon-Dufour, Lettura del Vangelo secondo Giovanni 1 (Milano 1990) 91.
Poslední Ježíšova slova na kříži u Jana však mohou narážet i na Gn 2,2, tedy na dokonání stvořitelského díla. Srov. X. Léon-Dufour, Lettura del Vangelo secondo Giovanni 4 (Milano 1998) 201. Nezapomínejme, že Ježíš dokonává svoje dílo s blížícím se sklonkem šestého dne v týdnu obdobně jako Bůh stvořitel podle knihy Genesis.
“Výraz >>anděl<< vychází přímo z řeckého slova angelos, kterým Septuaginta překládá hebrejský výraz mal\'ak, tedy vyslanec, posel, ohlašovatel. Jedná se tedy o jméno vyjadřující funkci, nikoli přirozenost." A. Sacchi, “Angelo", in: P. Rossano - G. Ravasi - A. Girlanda (a cura di), Nuovo Dizionario di Teologia Biblica (Milano 1988) 68b-83b (69a).
Většina odborníků klade vznik knihy mezi léta 520 - 400 před Kristem. Srov. L. Moraldi, “Malachia", in: P. Rossano - G. Ravasi - A. Girlanda (a cura di), Nuovo Dizionario di Teologia Biblica (Milano 1988) 868b-870b (869a).
Srov. Dvanáct proroků, Ozeáš až Malachiáš - Starý zákon, překlad s výkladem 14 (Praha 1968) 303.
Srov. Bibbia di Gerusaleme (Bologna 19899) 2069, pozn. k Mal 3,1.