Jáchym, Radim OFM

 Růženec je modlitba vhodná pro pouť, především svým rytmickým opakováním zdrávasů. Málo si však uvědomujeme, jak jednotlivá tajemství představují Matku Boží na její životní pouti, a tím jsou vzorem i pro naši cestu životem. Zvlášť dobře si to můžeme připomenout na františkánském sedmiradostném růženci.

 Kterého jsi, neposkvrněná Panno, s radostí z Ducha svatého počala. Maria je doma, v klidu, zřejmě se modlí. Nedovedeme si představit, že by ji Bůh překvapil svým poselstvím při domácích pracích nebo na cestě pro vodu ke studni. Začátek patří Bohu, člověk může jen čekat, co od něj bude Bůh žádat. Bůh Otec k ní posílá svého anděla, na její "Ano" na ni sestoupí Duch svatý (na některých obrazech Zvěstování vidíme, jak se na ni snáší v podobě holubice prudkým letem), a Slovo se stává tělem.

 Také k nám přijde celá Boží Trojice, když se dokážeme ztišit v modlitbě a říci své "Ano" na Boží vůli.

 Kterého jsi, neposkvrněná Panno, s radostí k Alžbětě přinesla. Po takovém poselství, po takovém naplnění nedokáže už Maria zůstat na místě a sama. Ke komu se však obrátí? K Josefovi ne, neví, jak by mu své tajemství řekla, naopak, od něho se nyní cítí odpoutána. Anděl se jí však zmínil o její tetě Alžbětě, a Maria to přijímá jako jemný pokyn. Je čas velikonoční pouti do jeruzalémského chrámu, Maria se přidá ke skupině poutníků, a z Jeruzaléma si "odskočí" do blízkého Ain Karemu k Alžbětě, která ji uvítá jako "požehnanou mezi ženami" a ještě víc "požehnaný plod jejího života". Tu už to Maria nevydrží, ví, že nemusí nic vysvětlovat a vyzpívá v Magnifikat to, čím její srdce přetéká.

 Dokážeme se i my podělit s druhými o to, čím nás Bůh obdaroval, o své radosti, a tak je s úroky vrátit Bohu?

 Kterého jsi, neposkvrněná Panno, s radostí v Betlémě porodila. Po Mariině návratu i Josef vidí, co se stalo, a poučen ve snu přijímá svoji úlohu být před Zákonem otcem Božímu dítěti. Marii z radostného očekávání vytrhne hlas světa - i ten se stává Božím nástrojem: Josef se má dostavit k sčítání lidu do Betléma, a ona to přijímá jako Boží pokyn, že její Dítě se má narodit podle předpovědi proroka v městě Davidově. Vydává se tedy znovu na pouť, vyhýbá se Jeruzalému - tam se až po létech cesta jejího Syna má zakončit -, odmítne i hlučný Betlém a uchýlí se do ticha salaše, aby položila své dítě do jeslí a přijala první poklonu od pastýřů, kteří na zpěv andělů opouštějí svá stáda, zatímco betlémští měšťané spí nic netušíce.

 Dokážeme také změnit své cesty, vydat se do neznáma a přijmout Boží skutečnosti, i když vůbec neodpovídají našim představám?

 Kterého jsi, neposkvrněná Panno, s radostí třem mudrcům ke klanění představila. Nejen Maria s Josefem se vydávají na cestu, nejen pastýři, ale i mudrci daleko na Východě. Boží světlo má různou podobu: pro ně je to světlo hvězd. Avšak i oni musí přijmout zklamání, že jim zvěstovaný nový král se nenarodil v Jeruzalémě, ale v zapadlém Betlémě. Pokoří se, padnou na kolena před dítětem chudých lidí a odevzdají mu své dary. A pak se spěšně vrátí jinou cestou, se srdcem plným zvláštní radosti, která není z tohoto světa.

 Chápeme i my, že Bůh má pro nás svá překvapení, a že to největší v našem životě je zdánlivě to nejmenší?

 Kterého jsi, neposkvrněná Panno, s radostí v chrámě nalezla. Opět jsou všichni tři v Nazaretě, kde nikdo netuší jejich tajemství. Dítě roste a sílí, je plné moudrosti a milost Boží je s ním. Když dospěje do věku dvanácti let, jde s rodiči na pouť do jeruzalémského chrámu, do domu svého pravého Otce. Chce tam snad už zůstat? Zdá se, že ano; avšak v poslušnosti ke své Matce, která cítí, že její úloha ještě neskončila, vrací se s ní i se svým adoptivním otcem Josefem a poslouchá je, neboť ještě dál má prospívat moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

 Jak dokážeme i my pochopit, že to, co jsme pokládali za Boží vůli, bylo jen naším lidským přáním, a přijmout i to, co ještě nechápeme?

 Kterého jsi, neposkvrněná Panno, s radostí první zmrtvýchvstalého pozdravila. Uplyne dalších třikrát sedm let, Josef odejde k otcům svého národa a Ježíš se vydává na tříletou pouť hlásání Božího království, která má skončit zdánlivě naprostým neúspěchem a smrtí na kříži. Mariina cesta se obrací: už nevede svého Syna, ale provází ho, všude, až na Kalvárii pod kříž, až do hrobu. Ale pak se vrací: její úloha je skončena. Nejde zpět k hrobu v onen první den po sobotě časně zrána spolu s ostatními ženami - čeká v modlitbě tak, jako kdysi dávno, než k ní přišel anděl Zvěstování. A přichází k ní opět její Syn, avšak zmrtvýchvstalý a oslavený: ona věděla, že přijde!

 Umíme jít nejen před Pánem jako jeho hlasatelé, ale i za ním, a třebas i na kříž, umíme trpělivě čekat, až přijde čas a on nám opět ukáže svou tvář?

 Který tě, neposkvrněná Panno, s radostí do nebe vzal a Královnou nebe a země korunoval. Teď už Marii na zemi nic nepoutá: její Syn se vrátil k Otci, odkud přišel. Má však ještě jednu úlohu: na Kalvárii jí řekl o učedníkovi: "Ženo, to je tvůj syn." Jeho učedníci se shromažďují kolem ní ve večeřadle, tam přijímají Ducha svatého jako kdysi ona, aby se po krátkém čase rozešli do celého světa plnit úkol hlásání Ježíšovy radostné zvěsti. Ona už může odejít za svým Synem: tak, jako on, hned s duší i tělem do nebeské slávy. A její Syn ji přijímá jako Královnu Matku, která se jako Matka jeho bratří a sester může za nás přimlouvat.

 Je náš život stálou poutí v duchu do nebeské vlasti? Jsme stále kolem své Matky, aby nás vedla ke svému Synu?

 Maria, Královno poutníků, oroduj za nás!

 Radim Jáchym OFM

Jiřetín pod Jedlovou,

Triduum k jubileu zasvěceného života 2.2.2000