Jak se z františkánů stali vojáci

Říský, Bernard OFM

4. Podbořany – práce

                                              

                                               Sadaj, slnko, sadaj za vysoků horu,

                                               keď nebudeš sadať, sťáhnem ťa za nohu.

                                               Keď by slnko znalo, jak je ťažko robit,

                                               ponáhlalo by sa za horu zachodit.

Byly to pomocné práce stavební. Když jsem byl přidělen jako přidavač jednomu zedníkovi, chtěl jsem se od něho něčemu přiučit. Když jsem ho zásobil maltou – nahazovali fasádu břízolitem -, dovolil mi, abych s ním nahazoval. Netrvalo to však dlouho, jeho kolegové to neviděli rádi. Byl velký dříč, pracoval každý den přes čas, říkal: „Co by mi maminka řekla, kdybych jí nepřinesl deset tisíc?“ A tak jsem se od něho učil – že láska překonává všechny překážky i pohodlnost – a tím roste.

Když jsme dokončovali konečnou úpravu fasády posledního domu, byl jsem s ním na nejvyšším patře lešení. Když jsem mu pro něco šel, šlápl jsem na kraj fošny, která měla ulomený roh – a ta se zváhla. V tom okamžiku jsem viděl dole pod sebou naházené stavební dříví z ostatních domů – a zachránila mě jen stojka, k níž jsem vyrazil celou silou pudu sebezáchovy. Zedník vykřikl hrůzou – a oba jsme byli šťastní, že to dobře dopadlo. A já se učil být šťastný a radovat se z toho, že Pán nade mnou bdí.

Po dokončení domů pro rodiny důstojníků šel můj zedník stavět transformátor. Jako přidavači jsme byli určeni O. Marek Majer, kapucín, Pavel Konzal, redemptorista, a já. Když jsme jednou ráno přišli připravit materiál, O. Marek zapnul velkou míchačku – na rukou měl pytlové rukavice na podávání cihel – a soukolí, otáčející bubnem, zachytilo vlající vlákno Markovy rukavice a celou paži mu natočilo na hřídel. Byli jsme sice v  blízkosti, ale až rachot bubnu, který skákal na Markově paži pod ramenem, nás upozornil na neštěstí. O. Marek nevydal ani hlásku a ani nezasténal, když jsme s Pavlem vyprošťovali jeho rozdrcenou paži ze soukolí; jen jsme si uvědomovali sílu jeho ducha. Hned ho převezli do podbořanské nemocnice, kde se pokoušeli mu ruku zachránit. Vypadalo to beznadějně, ruka se neprokrvovala, a tak byl stanoven termín amputace. Když byl O. Marek připraven na operaci, dovezli na operační sál akutní případ z autohavárie. Když po několikahodinové operaci měl Marek přijít na řadu,  zjistili, že mu krev do ruky jde! Byla zachráněna. Pán nás častěji nechává dojít až do lidsky neřešitelné či bezvýchodné situace, aby nám dokázal, že je Pánem i nemožného.

 O. Marek pak podstoupil ještě řadu operací, aby se mu vrátil cit do prstů, ale z vojny propuštěn nebyl. My jsme pak v neděli, když byly vycházky, chodili za ním do nemocnice, a přitom jsme obcházeli ostatní světnice a pacientům, kteří neměli návštěvu, jsme posloužili – aspoň vyslechnutím či jen úsměvem.

Dost dlouhou dobu tam ležel i Richard Sikora, minorita, jemuž hnisala pata po zranění z války. Sloužil u ponorek, třikrát se sám zachránil z celé posádky, jednou tím, že převzal službu na palubě za kamaráda, když ponorka narazila na minu. Z války si odnesl tři průstřely – paty, žaludku a plic – aby nakonec přece došel svého cíle – ve svých 53 letech byl vysvěcen na kněze a měl v r. 1972 primici v Bílé Vodě, kde žila jeho teta -  řeholnice, která se za něho celou tu dobu modlila.

Setkávání s utrpením nás učilo otevírat oči srdce pro druhé – a bylo pro nás obohacením. „Milujícím Boha všechno prospívá…“

Práce však nebyla pro nás jen „zdrojem čistých radostí“.

Před  Vánocemi nás přestěhovali přes silnici do novějších baráků, a v těch starých jsme vyváželi zem a snižovali podlahu asi o 150 cm. Mechanizace byla: krumpáč, lopata a kolečko. Byla to těžká práce, norma nesplnitelná, instruktor stál stále nad námi se svým: „Pohyb, chlapi, pohyb!“ Protože sám jen pokuřoval, toleroval nám, když jsme ohlásili „fajčovku“.

V té době jsme dostali možnost „opušťáku“, když jsme si chtěli přivézt z domova hudební nástroj. Samozřejmě jsem toho využil, protože jsem byl posledně doma na jaře, ještě z Kroměříže, když máma měla první záchvat mozkové mrtvice. Ovšem doma za mnou přišly návštěvy, posledním autobusem přijela i s. Jeronýma Pražáková, která byla u nás v Kroměříži na koleji jako vychovatelka a po našem odchodu se starala o chlapce z  Kojetína, kde byla zaměstnaná v ošetřovatelské službě. Seděli jsme spolu do rána a ráno jsem šel na mši sv. k sestrám. Byla pro mne silným zážitkem – po několika měsících jsem mohl slavit mši sv. normálně.

K večeru jsem odjížděl, abych stihl poslední vlak do Podbořan. Do kasáren jsem dorazil sice včas, šťastný, ale totálně vyčerpaný. Myšlenka, že ráno budu muset nastoupit do té otročiny, byla pro mne děsivá. Protože Pán zná naše meze, ráno jsem byl volán na rentgen k plicní kontrole. Po obědě pak už jsem šel do práce opět s odvahou. Už nikdy v životě jsem nepocítil takovou hrůzu z práce. Pomohlo mi to však k chápání mladých chlapců na jáchymovsku – „vyšehradských jezdců“ – když si ze zoufalství sypali do očí strouhanou inkoustovou tužku s rizikem, že ztratí zrak, nebo v Leopoldově, když muklové   polykali i velké kusy železa, aby museli být operováni – a tím se dostali na několik dnů či týdnů ze zamovazby.

Další neútěšnou prací bylo kopání cest a rovnání terénu mezi novými domy za 15 ° mrazu, kdy krumpáč odskakoval od zmrzlé země a kamení. Vedle mne pracoval O. Hipsch, jezuita, o deset let starší než já, s obdivuhodným elánem a radostí. Svým postojem mě naučil dělat jakoukoli práci bez ohledu na to, má-li smysl, protože láska všechno změní – a dává i největšímu nesmyslu nejvyšší smysl: proměňuje ho v dárek lásky. Toto pochopení mně mnohokrát v životě pomohlo – ani nejhorší práce s nejnesmyslnější úkoly mě nezlomily  a nepřipravily o tichou radost.

Díky, Pane, za Tvou výchovu, která mi pomohla vážit si velkého daru a milosti, že SMÍM pracovat – jen tak, tobě pro radost.

                                                                                  Bernard Říský OFM