Ve světle Letnic
Houška, Petr Alk. OFM
Seslání Ducha svatého bylo provázeno vzápětí darem jazyků, který byl propůjčen všem, kteří byli přítomni v jeruzalémském večeřadle. „Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“ (Sk 2,4). Toto charisma bylo příčinou toho, že si všichni navzájem rozuměli: poutníci zdržující se o svátcích v Jeruzalémě, pocházející „ze všech možných národů pod nebem“ (Sk 2,5), naslouchají apoštolům a učedníkům a každý z nich slyší, jak mluví jeho mateřštinou. Tato skutečnost pak působí i jakousi vzájemnou vnitřní harmonii mezi nimi, která pak umožňuje akt víry vedoucí k hromadnému křtu.
Tato úžasná událost, která znamenala, že zrozená církev se představila světu a začíná působit, je protipólem jiné události zaznamenané ve starozákonní Genezi: zmatení jazyků a rozptýlení lidí, kteří si přestali rozumět, pod babylonskou věží.
Zatímco hřích – v tomto případě pýcha, která chtěla dosahovat takřka do nebe – rozptyluje, Duch svatý sjednocuje. To proto, že On je osobní Láskou Otce a Syna, která se vylévá do lidských srdcí.
Jubilejní rok vykoupení, který prožíváme, je bezpochyby proniknut letniční atmosférou. V rozděleném světě, který odmítá Boha, dochází ke sbližování a vzájemnému porozumění mezi těmi, kteří Boha uctívají.
Základní předpoklad k tomu vytvořil 2. vatikánský koncil zasedající v létech 1962-1965. Jan Pavel II. nedávno o něm řekl, že to byl velký dar Ducha svatého a prorocká výzva. Církev Kristova začala totiž sebe samu nahlížet novou optikou. Tridentský koncil v 16. století byl sice také koncilem reformním, ale byl nucen zaujmout v zájmu zachování integrity v době reformace, kdy celé národy odpadaly od katolické církve, pozici defenzivní. Církev katolická se stala jakýmsi opevněným městem, chráněným hradbami a baštami, se zesílenými strážemi na svých valech. Tento stav více méně v podstatě trval až do 2. vatikánského koncilu. Tehdy si církev začala uvědomovat, že musí být společenstvím otevřeným na všechny strany. Je zde pevné, neměnné jádro, kolem kterého je řada soustředných kruhů. Jejich vzdálenost od jádra určuje délka poloměru. Vzdálenost je u jedněch menší, u jiných větší. Konec konců jen lépe a důsledněji bylo domyšleno, co se učilo už dříve: že totiž k církvi nějak patří všichni ti, kteří kdekoliv na světě žijí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a upřímně hledají pravdu, i když ještě jsou plné pravdě vzdáleni. Začalo se domýšlet, že Kristus svým vtělením do lidstva je trvale zakódován v dějinách a určitým způsobem ovlivňuje každého člověka, který hledá dobro a pravdu, i když ten člověk o něm ani neví nebo ví jen málo.
Tento základní předpoklad jsme si museli ujasnit, abychom chápali aktivity našeho nynějšího Svatého otce, který ke slavení Jubilejního roku pozval nejen křesťany jiných vyznání, ale v určitém smyslu i příslušníky dvou velikých světových náboženství vyznávajících jednoho Boha: totiž naše starší bratry Židy a vyznavače islámu.
Začátek letošní doby postní se vyznačoval atmosférou pokání za hříchy katolických křesťanů v uplynulých dvou tisíci létech, prosbou o odpuštění a smíření a také aktem odpuštění vůči těm, kteří ublížili nám. Tento akt pokání a odpuštění vykonal v neděli 12. března ve Vatikánu Svatý otec za činné účasti kuriálních kardinálů (srov. Poutník 3/2000).
Následující apoštolská cesta Svatého otce do Jordánska a Palestiny byla nejen poutí na svatá místa posvěcená biblickými událostmi a zvláště životem Ježíšovým, ale také rukou podanou mohamedánům i Židům, velikou výzvou k míru a svornosti mezi náboženstvími a etniky. Tam, kde dříve panovala averze, ano nenávist, dochází ke sblížení a vzájemnému chápání a tolerování. A to je nesporně pod vlivem Ducha svatého, který je duchem jednoty a porozumění.
Špatně by chápal tento proces ten, kdo by si tyto aktivity vykládal jako nastolování jakéhosi náboženského indiferentismu. Jediným Spasitelem světa je Ježíš Kristus a plnou pravdu hlásá jeho církev. Ta si musí zachovat i dnes integritu, ovšem jinými cestami, než se to dělo dříve. Avšak zároveň je třeba uznat, že určité hodnoty jsou společné křesťanům, Židům i mohamedánům a jejich vyznávání může duchovně obohatit svět Bohu odcizený. Křesťané pak vzájemným sbližováním mají směřovat k jednotě.
Proto letošní slavnost Seslání ducha svatého by měla být provázena zvláště intenzivním vzýváním Ducha lásky: „Přijď a obnov tvářnost země!“