Na cestě s bratrem Františkem a sestrou Klárou - 2. Jsme povoláni ke svatosti: Bratr František a sestra Klára nám přitom pomáhají A.

Egger, Gottfried OFM

 V první části jsme slyšeli, jak bratr František a sestra Klára patří k sobě, jak jejich spiritualita a mystika tvoří jednotu. Přes toto jasné odkázání na sebe museli však oba jít svou vlastní jedinečnou cestou. Bratr František a sestra Klára stali se svým originálním způsobem svatými. Avšak stát se svatými, to neplatí jen pro těch pár jednotlivců, několik privilegovaných, ale platí to pro nás všechny. My všichni jsme povoláni ke svatosti. Druhý vatikánský koncil vypracoval v konstituci o církvi (Lumen gentium, kap. 5) zvláštní kapitolu o všeobecném povolání ke svatosti. Koncil přijal za svůj výrok sv. apoštola Pavla: "To je vůle Boží: vaše posvěcení" (1 Sol 4,3). My všichni jsme povoláni ke svatosti. Vy jako řeholnice, já jako kněz a řeholník. Cíl stát se svatými platí pro nás všechny. Ať svobodní, či ženatí a vdané, nebo ovdovělí, v klášteře nebo ve světě. Rozdíl je jen v cestě, kterou laici či řeholníci k tomuto cíli jdou. Hans Urs von Balthasar, velký švýcarský teolog, jenž platí za jednoho z největších teologů tohoto století a který zemřel před několika léty, říká o svatosti toto: "Kristus je srdce světa. Je-li toto srdce středem dějin a středem celého lidstva, vzniká pak před námi jedinečný obraz: Z různých míst dějin a světa existují nesčetné cesty směřující k tomuto středu. Jednou cestou jde velmi mnoho lidí, jinými jen málo, a dokonce jsou stezky, po nichž kráčejí pouze jednotlivci. Také tempo jednotlivých lidí je různé. Tak může každý mít svou vlastní cestu i své vlastní tempo."

 Co to vůbec znamená: "svatý"? Jenom Bůh je svatý. To je výpověď, která se doslovně nebo výrazy stejného významu velmi často vyskytuje v Bibli. Bůh je také označován jako ten, který je zcela dokonalý. Je nejen dobrý, ale je Dobro. Není pouze pravdivý, on je Pravda sama. František to ve svém společenství lásky s Bohem jedinečně zakusil a také jedinečně vyjádřil v oné modlitbě, kterou složil pro bratra Lva (Chvály Boží). Tam neříká snad: "Bože, ty jsi moudrý", tam se modlí: "Ty jsi Moudrost, ty jsi Spravedlnost, ty jsi Naděje." Téměř nekončící řada výpovědí následuje po sobě, a vždy to není nějaká vlastnost Boží, ale on sám je tou vlastností. Možná by se dalo říci: Bůh nemá, ale je. Kdo však má všechno dobro v celé plnosti, kdo se v ničem od dobra neodchyluje, ten je svatý. Tím však jsme zcela blízko u pojmu "svatý", "svatost". Můžeme myslet na všechno, co leží mimo Boha, a nalezneme velmi mnoho dobrého: u bližního, u nás samých. Všude však také objevíme, že se setkáváme s nesvatostí, se zlem, že všechno má své meze, že nic není dokonale svaté na tomto světě, v tomto životě, v těchto dějinách. Je-li na nás a v nás něco, co by zasloužilo označení "svaté", potom jen proto, že existuje vztah mezi Bohem a námi. Bůh je "ten" svatý. My máme účast na tom, čím on se vyznačuje jako svatý. My lidé sami jsme něco svatého, neboť jsme Božím obrazem.  Nám lidem se však nepodařilo nést Boží obraz nedotčený a bez poškození dějinami. To je důsledek hříchu. Ježíš přišel na svět, aby jej učinil znovu svatým. Když Ježíš uzdravuje lidi, pak je neuzdravuje pouze tělesně, ale na těle a na duši. Ježíšovi na tom velmi záleželo, aby jeho uzdravující činnost pokračovala, prostřednictvím těch, kteří se k němu ve víře připojili, to jest církve, společenství věřících. Uzdravující a posvěcující pokračování Ježíšovy činnosti v církvi se projevuje především ve svátostech. Ty jsou znameními, které nás přivádějí k setkání s uzdravujícím Ježíšem. Tak při křtu dochází k tomu, co je u evangelisty Jana nazváno "novým zrozením", že totiž my sami představujeme onen Boží obraz, jaký si kdysi představoval Bůh Otec a jak jej Ježíš ve svém lidství učinil viditelným. Ježíšovo uzdravující a posvěcující působení, které zahrnuje celého člověka, žije dále ve svátosti pokání, kde hříchem znetvořená Boží tvář v nás opět nabývá Bohem chtěný výraz.

 Ježíš tedy působí dále ve své církvi, ano v každém z nás. Co však je na životě sv. Františka a sv. Kláry zvlášť nápadné: Oni zaměřují své chování ve všech směrech na Ježíše. Ne zbytečně mohla vzniknout o bratru Františkovi kniha s titulem: O shodě života sv. Františka se životem Pána.

 Dvě těžiště, která určovala Ježíšův život a podle nichž se orientovali sv. František a sv. Klára, jsou obsažena ve velké modlitbě lásky. Ježíš chce s velkou vášnivostí plnit vůli svého Otce: "Mým pokrmem je plnit vůli mého nebeského Otce." To, po čem my toužíme pudem záchovy, totiž potrava, tím je pro Ježíše plnění Otcovy vůle. U sv. Františka to znamená zcela konkrétně: "Od nynějška už nebudu říkat: Otče Pietro Bernardone, ale: Otče náš, jenž jsi na nebesích." Klára uprchne z domu, aby v Porciunkule začala nový život. Konat Boží vůli bylo pro ně důležitější než vůle příslušníků jejich rodiny. Stát se svatým, tedy být opravdu plně křesťany, znamená tedy zcela se odevzdat Boží vůli.

 Když však Bohu tolik záleží na nás lidech, že posílá svého Syna pro naši spásu do světa, potom bychom se i my měli ujímat bližních, vždyť každý z nich nese Boží obraz. U sv. Františka to vedlo k tomu, že šel k nejchudším a k malomocným. V nich objevil velmi často nejen znetvořenou lidskou tvář, ale i zpustošenou tvář Boží. Sv. Klára dělala stále znova nad nemocnými a trpícími i nad svými spolusestrami znamení kříže. Neměli bychom i my vidět ve své spolusestře, ve svém spolubratru tuto Boží tvář, právě v těch nemocných a slabých, možná právě v těch obtížných? Následovat Ježíše znamenalo pro bratra Františka objevit Krista v nejchudších z chudých.

                                                                                  (pokračování)

 Gottfried Egger OFM

 Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis),

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM