Mlčoch, Lubomír OFS

S odstupem času se zamýšlím nad nedávným zasedáním světových finančních institucí. Pokusím se k mnohému, co již bylo napsáno o této události nepochybně historické - a to nejen pro naši "matičku Prahu" - přidat  jakousi osobní zkušenost se zprostředkováváním dialogu mezi "odpůrci globalizace" a zástupci Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, kteří, jakoby měli "obhajobu globalizace" v popisu práce, a co hůře - kteří jakoby za globalizaci byli sami zodpovědni. Byl jsem pozván a vyzván k účasti na takovém dialogu dvakrát: poprvé již několik měsíců před vlastním zasedáním, podruhé v den zveřejnění dokumentu Světové banky k problému chudoby  (12. září). První dialog se konal na půdě naší Fakulty sociálních věd University Karlovy (Institut ekonomických studií, Opletalova 26, Praha 1), druhý spoluorganizovala Česká křesťanská akademie, a to v malém sále Městské knihovny, rovněž v Praze 1. V prvním případě - na "domácí půdě" - jsme roli "smírčích soudců" konali společně s kolegou sociologem Martinem Potůčkem, ve druhém případě jsme barvy "smírčí strany" za ČKA hájili s Tomáš Halíkem a Jakubem Trojanem. Na obou setkáních bylo pozoruhodné to, že akademická půda byla oběma svářícími se stranami  

přijímána jako místo vhodné pro dialog. Ostatně kde jinde se po staletí pěstuje duch diskursu, kde jinde se "rytíři ducha" utkávali na kolbištích Evropy? Univerzita jako velkolepé dědictví křesťanského středověku a součást "moci duchovní" je tak předurčena pro výměnu názorů, dialog, rozhovor, jako hájemství akademických svobod, jako škola umění naslouchat druhému, jako příklad toho, že jsou to jen pečlivě doložené argumenty, co ve sporu váží a platí. V případě druhém již byla "křesťanská dimenze" nás zvolených "smírčích soudců" explicitní. To se mi zdá být velice zavazující, jakoby nás tento svět - na první pohled vzdalující se Bohu - přece jen potřeboval!?     

     Mgr. Henry d´Souza, arcibiskup z Kalkaty, řekl svého času na konferenci o etických problémech ekonomiky rozvoje tento alarmující výrok: Evropská civilizace přišla do Indie dvěma způsoby: jednou jako křesťanské misie, podruhé jako byznys. Ačkoli křesťanství patří v Indii k minoritním náboženstvím, byly misie přijaty. Byznys je vnímán jako ohrožení identity indického subkontinentu, který je svou povahou duchovní.

       To, co považuji za šanci na zásadní změnu postoje světových finančních institucí k problematice rozvoje a chudoby, jsou náznaky pochopení, že ekonomie jako "imperiální věda" ztroskotala, a to nejen ve třetím světě, ale i v transformujících se post-socialistických zemích. Náznaky pochopení, že kapitalistická tržní ekonomika se neobejde bez inkulturace, bez "sociálního kapitálu", bez duchovních základů. Jedinou šancí pro lidstvo a pro svět v globálním věku - a dosud nenaplněné poslání nás křesťanů - je splynutí těchto dvou dosud oddělených cest, tedy byznys, ekonomický rozvoj, jako evangelizace.        

     Sociální učení církve je aplikací křesťanské etiky na problémy ekonomiky, politického systému, sociální sféry, rozvoje vůbec. Radostná zvěst evangelia byla a je určena především chudým - "preferenční opce pro chudé" zní jeden z úhelných principů křesťanské sociální doktríny. Evangelium bylo a má být zvěstováno i "bohatým mládencům" - s varováním, že není úplně snadné odolávat pokušení majetku a moci pro ty, kdož mají nakládání s bohatstvím a mocí v "popisu své práce", pro něž jde o riziko profesionality, o hrozbu "nemoci z povolání". I u nás se objevily a objevují verze křesťanství jako "preferenční opce pro bohaté", zvláštní zaslíbení, podle kterých jakoby podstatou radostné zvěsti evangelia měl být příslib, že všichni máme šanci (materiálně) zbohatnout. Fakt, že to byly země s židovsko-křesťanskou duchovní tradicí, které se dostaly na trajektorii rozvoje nejdále, může vést k logice, v níž přijetí Krista je viděno jako cesta ke zbohatnutí v materiálním smyslu!?  Avšak bohatství je jen to, co nám může být nanejvýše přidáno, budeme-li se ve svém počínání držet Božího řádu, mravních principů nám daných, budeme-li milovat Boha - a bližního jako sami sebe. Globální ekonomika má budoucnost jen jako věk globální solidarity, jako přicházející doba rozvinuté kultury dávání a služby bližním. Chudé budeme mít vždycky mezi sebou, ať se budeme na tomto světě sebevíc snažit. A buďme za ně vděční: jsou pro nás příležitostí ke skutkům milosrdenství, milujme je doopravdy jako své bratry!     

      Křesťan je povolán k tomu, aby do své lásky zahrnul všechny své současníky bez výjimky. Tato pozice umožňuje vést dialog i se stranami zdánlivě zcela neslučitelnými a nesmiřitelnými. Volnou parafrází oslovení bratra Františka z Assisi je možno v dnešním světě oslovit jako bratry bankéře, komunisty, "bratry loupežníky" - neboť v porovnání s pravou podstatou radostné zvěsti, jíž je zpráva, že Bůh poslal na svět svého Syna, aby nás svou smrtí na kříži spasil a učinil nás všechny "Božími syny" a "bratry v Kristu", padají všechny naše rozpory, spory a hádky jako malicherné.        

     "Učiň nás Pane, nástrojem, ať záříme Tvým pokojem. Kde dusí nenávist, ať lásku vnášíme. Kde tiskne bezpráví, ať křivdy snášíme. Smírem spojujme, kde dělí hádky. Pravdou přemáhejme omyl a zmatky. Vírou stavme hráz pochybnostem. Propasti zoufalství se snažme překlenout mostem. Tam, kde vládne temnota, pokusme se vykřesat světlo. Plesejme se všemi smutnými v Pánu, neboť jen v Něm jsme toho vůbec schopni. Mějme přímou snahu a prosme o požehnání pro ni. Chtějme chápat a těšit jiné spíše než čekat pochopení  a útěchu pro nás samotné. Jen v Pánu je možné lásku dávat a neočekávat, že budeme sami milováni. Dokážeme-li to - s pomocí Boží- přesvědčíme se, že se nám dostane mnohem více darů a milostí, než jsme sami uměli dát. Pokusíme-li se na sebe zapomenout, nalezneme sami sebe - i své bližní. Dokážeme-li odpustit, sami milost odpuštění zažijeme. A nakonec,- jásejme,- ani smrt nám nebude hrozná!   

Čtenář jistě poznává volnou parafrázi textu písně, která je společným dílem bratra Františka z Assisi, herolda Velkého Krále, a Petra Ebena, skvělého muzikanta a doktora "honoris causa" Univerzity Karlovy. Píseň, která se klene mezi 13. stoletím a časy posledními. Je nádhernou oslavou Kristova a našeho kříže jako nejvyšší moudrosti, a proto nepodléhá zubu času.

Málem bych zapomněl: ještě špetky humoru je nám třeba, humor je tím nejvíce viditelným znamením radosti, kterou nám svět sám dát nemůže - a kterou svět přitom tolik potřebuje. V aule Institutu ekonomických studií, jež  má 192 míst, sedělo - kromě našich studentů - i několik řad mladých odpůrců globalizace, předem připravených dát najevo svůj nesouhlas. V jednom okamžiku, kdy zástupce Světové banky opravdu mluvil trochu "z cesty", se najednou v aule zvedl les rukou s cedulkami, na nichž bylo napsáno "BLA,BLA,BLA…"  Na tento organizovaně, avšak jinak klidně vyjádřený nesouhlas, jsem zareagoval poznámkou, že naši studenti ekonomie již před několika lety zavedli tzv. "zpětnou vazbu", dotazníkový průzkum, jímž vždy na konci semestru sami hodnotí úroveň nás přednášejících, a že se teď trochu lekám, abychom při svých přednáškách napříště nemuseli čelit takovéto okamžité evaluaci. Smích v aule uvolnil atmosféru, a již nebylo nutné věnovat tolik času debatám o hrozbách násilí a policejních kordonech. To, že obojí se nakonec v pražských ulicích přesto objevilo, však bylo důsledkem skutečnosti, že kromě mladých lidí ochotných naslouchat a vést dialog se do Prahy sjeli i "profesionální bratři vandalové". Ti však patrně hájili zájmy někoho docela jiného než lidí skutečně chudých. Ale to už by byl jiný příběh. V něm pak - a to musí připustit s lítostí i františkán - se společnost ani bez pevné ruky zákona neobejde. Konec konců – vězení - jak dokládají životopisy Františkovy - může být i příležitostí k úplné změně životních hodnot, šancí k tomu, dát se do služeb Pánu pánů.

                                                                                              Lubomír Mlčoch OFS