Redondo, Valentin OFMConv.

 (dokončení)

Podněcovatelé bratrství s přírodou

A) SPOLU-TVŮRCI PŘÍRODY

 Některé biblické texty mluví o člověku jako "obrazu Boha" a dělají z něj pána vesmíru a hybného činitele dějin (srov. Gn 2; Žl 8,4-9; Mdr 9,1-3). Dějiny spásy nám však mluví o jiném činiteli, o Bohu, vždy v prospěch lidí, který je současně absolutním vládcem přírody. Bůh pověřuje člověka „péčí“ a „obděláváním země“, ne jejím vykořisťováním, pustošením, ale má jí umožňovat pokračovat v jeho stvoření. V Liturgii hodin je hymnus, jenž naznačuje dobře toto prodloužení Božího díla v díle člověka:

 Tvá nesmírná moc znásobí,

 co člověk prací vytvoří,

 a den za dnem tvých dlaní silou

 rukou tvých roste dílo.

 Člověk je povolán žít ve „společenství“ s přírodou, to znamená, že má brát ohled na rytmy, které upravují řád lidských bytostí, kde dochází k souladu závislosti na Stvořiteli se solidárností s ostatními bytostmi a s vesmírem. Tyto požadavky napomáhají zrození bratrství s přírodou, v němž podle Františkova způsobu se vznešeným zpěvem pozdvihuje do výšin nebes, aby chválil „nejvyššího Všemohoucího, dobrého Pána“, aby potom sestoupil a setkal se se všemi bytostmi až po „sestru přirozenou smrt“, bránu setkání člověka s Bohem, který nás „přetváří v Sebe“.

 Hugh Montefiore zdůrazňuje tvořivou a výkupnou úlohu člověka v Božím díle: „Člověk koná nejen jako spolu-tvůrce s Bohem v okruhu přírody, ale i jako spolu-vykupitel v tom smyslu, že pomáhá a podporuje Boží plány ve světě přírody.“ A v učení o Vtělení spočívá pozitivní úloha, kterou je člověk povolán rozvíjet ve světě: „Evangelium říká, že člověk není omylem přírody, třebaže není jejím vyvrcholením; že Bůh není Bohem minulosti, ale budoucnosti; a že vykoupení, z moci vtělení Boha v člověka, sází na člověka, a z moci božsky inspirovaného díla člověka sází na přírodu“ (Ian Bradley).

B) OD OVLÁDÁNÍ K OHLEDUPLNOSTI

 Mír, spravedlnost a ekologie jsou tři hlediska jediné výzvy. Lidské ovládání přírody nemá přímý vztah k pokroku, jak se zdánlivě snaží dokázat současná vědecko-technická civilizace, ale spíše znamená krok zpět, neboť toto ovládání, které začíná od přírody, končí tím, že se vnutí znevýhodněným lidským skupinám, chudým. V důsledku toho příroda a nerozvinuté národy ztrácejí své postavení subjektů, aby se stali objekty ve službě zájmů mocných; ztrácejí své postavení účelů, aby se stali prostředky, s nimiž lze snadno manipulovat. Tento postoj ovládání se projevuje ve využívání zdrojů ve prospěch nemnohých, které je ze své strany útokem na méně obdařené, zatímco vykořisťování přirozených zdrojů představuje zkoušku nedostatku lidské solidárnosti.

 Jan Pavel II. naléhá na „respektování kosmického řádu přírody“ a upozorňuje na „omezenost přírodních zdrojů“: morální rozměr rozvoje nemůže přehlížet stvoření, které představuje viditelnou přírodu... „Vláda, kterou Stvořitel dal člověku..., není absolutní, ani se nedá mluvit o svobodě k ,užívání nebo zneužívání´ nebo o libovolném nakládání s věcmi tak, jak nám to nejlépe vyhovuje“ (encyklika Sollicitudo rei socialis 34). A v encyklice Centesimus annus připomíná schopnost člověka přetvářet, avšak i smysl daru, který spočívá v člověku samém: „Člověk, který odhalí svou schopnost měnit vlastní prací svět a v určitém smyslu ho nově »tvoří«, zapomíná, že se to děje vždy jen na základě prvotního daru věcí od Boha... Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené a morální struktury, jimiž byl vybaven“ (Centesimus annus 37 a 38). Když mluví o Františkovi a ustanovuje ho patronem ekologů, říká o něm, že „si vážil přírody jako obdivuhodného daru daného Bohem lidskému rodu“ (Inter sanctos praeclarosque viros 29.11.1979).

C) ODPUŠTĚNÍ A SPOLUPRÁCE

 V Dokumentu z Basileje (1989) evropské křesťanské církve vyznávají svou společnou víru, veřejně přiznávají hříchy křesťanů Evropy, projevují přání obrátit se v prospěch „spravedlnosti, míru, integrity stvoření“. Toto všechno se znovu připomíná v Dokumentu ze Seulu (1990), kde se nejen mluví o degradaci prostředí fyzické a biologické, ale i sociální, ekonomické, politické a kulturní, a kde výraz „integrita“ se vždy klade do vztahu se spravedlností a mírem.

 Sekulární františkán, který čerpá z téhož pramene Františka z Assisi bratrský vztah s přírodou, má na úrovni osobní i na úrovni bratrského společenství „spolupracovat na ochraně prostředí a zachovávat hodnoty přírody“ (GK SFŘ 18,4) tím, že i v této oblasti bude vytvářet základy civilizace lásky. Nechť nás naplní nadějí slova Gerrada Winstanleye, který, když mluví o Ježíšově pohřbu, říká: „Kristovo tělo se nachází tam, kde se nachází Otec: v zemi, kterou očišťuje; a jeho Duch vstoupil dovnitř celého stvoření, které je nebeskou slávou, kde Otec přebývá.“

 Je možné prožívat civilizaci lásky v našem harmonickém vztahu s přírodou, neboť, jak říká Teilhard de Chardin, „vesmír je až do svého nejvnitřnějšího jádra fyzicky napuštěn (impregnován) působením nadpřirozené povahy Kristovy“.

Závěr

 Abychom dosáhli toho, že by sekulární františkáni spolupracovali tvořivým způsobem na širokém a současně choulostivém poli spravedlnosti, míru a záchrany stvoření, a dokázali rozvíjet své poslání způsobem přiměřeným v této oblasti, je nezbytné mnoho naléhat na výchovu a „lépe využívat své duchovní a kulturní dědictví k tvořivější a plodnější službě v prostředí, v němž žijí“ (Povolání a poslání františkánských věřících laiků v církvi a ve světě, List čtyř generálních ministrů františkánské rodiny, 36).

 Kromě výchovy je třeba dbát na spolupráci a horlivost, mít stále na paměti silné povzbuzování řehole a konstitucí, aby sekulární františkáni byli na tomto poli přítomní svědectvím života a vlastními apoštolskými a sociálními iniciativami. Pokud by nebylo možné je rozvíjet, měli by se spojit s jinými iniciativami, blízkými františkánskému charismatu. A zvláštním způsobem by bratrská společenství měla pomáhat a povzbuzovat modlitbou, radou a bratrskou láskou své angažovanější členy, a cítit se mezi ně zařazena.

                                               Valentin Redondo OFMConv.

 KOINONIA 27/2000-3

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM