Jarolímek, Romuald OFMCap.

„…vždy ať se modlí kompletář hned po západu slunce a snaží se zachovávat mlčení…“ (ŘehPou3).               

Život v poustevnách je zcela obklopen mlčením, které má podporovat kontemplaci a službu bratrstvu. Na rozdíl od trapistů zde není mlčení absolutní, je určen čas pro sdílení radostí i trampot, jako mezi dítětem a matkou. Avšak v noci od kompletáře až po tercii (kolem 9 hod. dopoledne) platí přísné mlčení. František je nevnímá jako asketický úkon, ale jako tajemný okamžik, kdy každá jiná činnost se přeruší, aby byl člověk zcela otevřen pro setkání s Bohem. Od tohoto mlčení spojeného s mlčením přírody a noci, kdy Bůh působí veliké divy v dějinách spásy, přecházejí bratři ke sdílení. Stejně jako vnitřnímu mlčení pomáhá vnější mlčení, tak k dosažení vnitřní samoty přispívá samota vnější. Cílem této samoty a mlčení je uschopnit pro intimní kontakt s Bohem v osamocené modlitbě, pro potřebu plynoucí z kontemplativního povolání. Jde o mlčení jazyka, těla a srdce. Mluvit je zásadně dobré, ale je třeba zabránit zneužívání jazyka – zbytečných a zlých řečí, zvláště pomluv a reptání. Pomluvače nesnáší sv. František víc, než jiné zlé lidi a chce, aby byli potrestáni.[1] Zbytečná a zlá slova vycházejí z myšlenek, které souží neočištěné, nepokojné srdce, neprůhledné pro Boží světlo, překypující marností a zkažeností.[2] Srdce mlčí, když je očištěno. Mlčení a pokoj nejsou jen nepřítomností hluku a rozptýlení, ale „bydlí“ v nich Přítomnost, která se vyjadřuje plností a hojností života. Toto mlčení není prázdné a bez zvuku, je mlčením společenství, kde slova ztrácejí význam. Bylo by zbytečné zachovávat mlčení jazyka, kdyby hluk neřestí vyvolával bouři v mysli a činech! Mlčení je pro Františka nutnou podmínkou kontemplativního života a má připravit obydlí Bohu.[3]

…po tercii mohou přerušit mlčení, jít ke svým matkám a mluvit s nimi“ (ŘehPou4).

František dobře ví, jak důležitá je na nebezpečné cestě kontemplativního života bratrská rozmluva, dialog, duchovní vedení a přátelství.[4] Proto nechce nahradit normální řeč řečí posunkovou. Uznává potřebu „synů“ debatovat s „matkami“ o duchovních věcech, sdílet své zkušenosti víry a cítit oporu vzájemné lásky. Zrcadlí se v tom jeho vlastní zkušenost.

„Pokud chtějí, (mohou) si od nich (matek) vyprosit almužnu

  pro lásku Pána Boha jako nepatrní chudáci“ (ŘehPou 5).             

Prosba o almužnu, jak to dělají  chudí, se obrací více na „syny“, žádající o své jediné denní jídlo. Bratři musí mít vědomí nezaslouženosti Božích darů hluboko v srdci. Chtějí-li, mohou, tak, jako žebráci každý den – je to výraz závislosti, nejvyšší chudoby a pokory,[5] tzn. minority. František klade důraz na bratrský život okolo chvály Pána a sdílení v Duchu a ne na život okolo stolu, proto dává ve věci postu bratřím úplnou svobodu. Jedí tehdy, kdy to považují za dobré, jak to každý osobně v Duchu poznává. Je zde nutná důvěra v Boží prozřetelnost, která používá jiných lidí, aby ukázala svou velkou lásku. Závislost „synů“ na „matkách“ podporuje ducha důvěrnosti a odstraňuje sledování individualistických cílů v životě „synů“. Vede k tomu, že staví život na víře a zříkají se všeho, co zajišťuje náš život.[6]

„Ať nikomu nedovolují vstoupit do poustevny,ve které žijí a nikdo ať tam nejí“(ŘehPou 7).         

Prostor (ohrada) františkánské poustevny je vyhrazen výlučně modlitbě, proto je tam zakázán vstup všem kromě „matek“, „synů“ a ministra. Z důvodů ochrany kontemplativního ovzduší před nediskrétní zvědavostí návštěvníků a duchovní marnivostí „synů“, je povinností „matek“ neumožnit vstup do ohrady žádné cizí osobě, i když je to řádový bratr, který nepatří do tohoto společenství.[7] Tento předpis, připouštějící výjimky jen ve zvláštních případech,[8] zastupuje v té době ještě neexistující zákon kanonické klausury.

„Ti bratři, kteří jsou matkami, ať se snaží zůstat odloučeni ode všech lidí a pod poslušností vůči

svému ministrovi ať chrání své syny před každým, aby s nimi nikdo nemohl mluvit“ (ŘehPou8).      

Mlčení a samota jsou podstatné pro opravdový kontemplativní život, proto František důrazně připomíná „matkám“, aby chránily „syny“ před ostatními lidmi, a to na rozkaz ministra, kterému jsou zodpovědni. Bratři neodešli do poustevny sami od sebe, ale s respektováním poslušnosti a jako součást provinčního společenství řádu.

„A synové sami ať nemluví s nikým jiným, než se svými matkami a se svým ministrem

a kustodem, když se mu zalíbí navštívit je s Božím požehnáním“ (ŘehPou 9).                 

Potom, co sv. František napomenul „matky“, obrací pozornost na „syny“, kteří jsou také zodpovědní za zachovávání mlčení v poustevnách.[9] Spolu s liturgií hodin, která pro bratry představuje pouto s církví je návštěva ministra / kustoda - vizitace[10] poutem s celým bratrstvem. Ministr měl vyhledávat bratry, aby je posiloval a těšil, to je původní obsah vizitací. Kromě udržování společného života a vědomí vzájemné jednoty, měly napravovat chyby bratří, povzbuzovat je, vštěpovat nové srdce a horlivost, a to vše s bratrskou láskou, větší, než je láska mateřská.[11] Láska ministra má bratry dovést k tomu, že s ním budou mluvit svobodně a beze strachu.

„Synové pak ať po čase převezmou úlohu matek, aby se po vzájemné dohodě vystřídali“   (ŘehPou 10).

Toto střídání je jeden z nejoriginálnějších prvků poustevnického života menších bratří a připomíná život sv. Františka. I když apoštolský život silně formoval mladý řád, přece můžeme už od počátku pozorovat sklony ke kontemplativnímu životu a samotě.[12] Četnost střídání František ponechává na rozhodnutí bratří (např. ve Španělsku byla praxe střídání po týdnu). Jde mu o to, aby bratři žili v minoritě, rodinném duchu, službě, lásce, vzájemné závislosti a pečovali jeden o druhého.[13] Život v poustevně nedává právo na izolaci a povýšenost nad ostatní. Bratři se k sobě nemají chovat jako mistři a sloužící nebo jako učitelé a žáci, ale mají jeden druhému sloužit jako „matky“ a „synové“ v pokoře a odmítání výsadního postavení.[14]

„Ať se snaží bedlivě a horlivě zachovávat všechno,co tu bylo řečeno“          (ŘehPou 10).

Horlivé a pečlivé zachovávání řehole neznamená zachovávání doslova a bez poznámek, ale v Duchu Páně podle Božské inspirace a potřeb bratří. To umožňuje přizpůsobovat řeholi různým obdobím života bratří, okolnostem, potřebám a znamením času. Snad právě proto ji sv. František nenaplnil podrobnými normami a příkazy, aby kromě toho základního, ostatní ponechal „Duchu Páně a jeho svatému působení“.[15]

            Latinský text velice jasně dokazuje, že autorem ŘehPou je sv. František z Assisi. Skrze ni obnovil poustevnu té doby, když tam vložil bratrský život se vztahy matky – synové a pravidelné střídání úloh Marty – Marie, aktivita – kontemplace. Poustevna není „zařízení“ pro celý řád, ale jen pro ty, kteří se pro ni svobodně a dobrovolně (s požehnáním představených) na určitý čas rozhodli. Určený počet 3-4 chrání bratrský život, chudobu a ovzduší kontemplace. Bratři nemají opustit bratrství a stát se mnichy. Mlčení, noční bdění, bratrské rozmluvy, liturgie hodin, kontemplace a pokání, vše směřuje k „hledání Božího království a jeho spravedlnosti“.[16] Rytmus života je určován liturgií hodin, která poustevníky spojuje s církví.

                                                                                                                                 (pokračování)

Pramen: Artemio Raymundo OFMCap. – Františkova řehole pro poustevny v kontextu evangelního života a apoštolátu dnešních františkánů; překlad Juvenál Valíček OFMCap., přepracoval Romuald Jarolímek OFMCap.