Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            V evangeliu nacházíme jeden velmi výmluvný Ježíšův výrok:

                        „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se  byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat. ... Neboť kdyby se byly v Sodomě udály takové mocné skutky jako u vás, stála by podnes” (Mt 11,21-23; srov. Lk 10,13-15).

            Nezdá se pravděpodobné, že povelikonoční komunita, která věřila v Ježíše jako Pána, by vložila do Mistrových úst slova svědčící o neúspěchu jeho působení[1]. Rovněž forma výroku svědčí ve prospěch jeho autenticity[2]. To by však znamenalo, že Ježíš sám hovořil o zázracích, které vykonal[3]. V současné době odborníci uvádějí celou řadu dalších důvodů ve prospěch skutečnosti, že Muž z Nazareta konal zázraky: V první řadě je patrné úzké sepjetí mocných skutků s požadavkem obrácení, který se ozývá v hlásání Království. Dále je zjevné, že protivníci Nazaretskému neupírali tuto aktivitu, nepřijímali však to, že Ježíšova autorita pochází od Boha (srov. např. Mt 12,24n.). Zázraky se většinou odehrávaly na veřejnosti, tedy před svědky. Když Petr hovoří o Letnicích a zmiňuje Ježíšovy zázraky, dodává: “jak sami víte” (srov. Sk 2,22), což předpokládá obecnou znalost dané skutečnosti. Jak si bez mocných znamení vysvětlit přilnutí učedníků k předvelikonočnímu Ježíši, nadšení davu a nenávist nepřátel, která byla v mnohém dána vlivem Herolda Božího království na zástupy[4]. Ježíš koná zázraky z vlastní moci, ne jako starozákonní proroci nebo učedníci po Velikonocích, ti naopak jednají v Ježíšově jménu (srov. např. Sk 3,6)[5]. Z historicko-kritického hlediska tedy nelze popírat, že Ježíš konal mimořádné skutky[6]. To však neznamená, že každý jednotlivý zázrak vykreslený v evangeliích či každý detail vyprávění musí být přesným záznamem Ježíšova jednání a že se v těchto zprávách neprojevuje světlo povelikonoční víry[7].

            Význam těchto událostí může naznačit i to, jak je označují svatopisci: mocné činy (dynameis), znamení (semeia), skutky (erga), méně často - divy (terata), udivující činy (thaumasia). Tyto mocné činy vyžadují víru, protože představují znamení, jež lze rozpoznat jedině ve světle víry (srov. např. Mk 5,34; 10,52; Mt 9,22; Lk 17,19). Jednalo se o předvelikonoční víru v to, že skrze Ježíše působí Boží moc[8]. Zázraky mají tedy v zásadě funkci reálného znamení. Hovoříme o reálném znamení proto, že Ježíšův čin nejen ukazuje na cosi jiného, ale také spásu - záchranu - osvobození v určité míře skutečně působí. Jedná se tedy o pravý průlom eschatologické plnosti spásy do nynějšího času. Království je přece již přítomno, i když ještě nedosáhlo své definitivní realizace. U synoptiků, kde se setkáme s celkem asi dvaceti zázraky[9], jde o naplnění příslibů Starého zákona (srov. např. Mt 11,5n. - Iz 29,18n.; 35,5n.; 61,1); o znamení blízkosti Božího království a spásy, která se týká nejen duchovního rozměru (obrácení, víra), ale také tělesné stránky člověka[10], proto zejména uzdravení ukazují směrem k eschatologické plnosti vzkříšení; o znamení Ježíšova vítězství nad silami temnot; řada zásahů ve prospěch nemocných ukazuje Muže z Nazareta jako člověka soucítícího s druhými a žijícího pro druhé (proexistence); zázraky konečně stvrzují Ježíšovu mimořádnou autoritu (exúsia), která přivádí věřícího k hlubšímu poznání osobní identity původce mocných činů. Ježíš přece zjevuje svoji tajuplnou identitu spíše svými skutky a svým zápasem v mesiášských zkouškách než slovy. V Janově evangeliu se setkáme se sedmi zázraky, které jsou znameními mířícími přímo k Ježíšově osobě: například rozmnožení chlebů dokladuje, že Ježíš je pravým chlebem života (Jn 6,27-); uzdravení slepého ukazuje, že Ježíš je světlo světa (Jn 9,5); vzkříšení Lazara stvrzuje, že Ježíš je vzkříšení a život (Jn 11,25). Lze tedy říci, že zatímco u synoptiků mají zázraky přednostně soteriologický rozměr, u Jana převažuje jejich v užším slova smyslu christologická dimenze.

Ježíšovo vědomí vlastní jedinečné synovské identity

            Tato otázka představuje jeden z klíčových bodů celé novozákonní christologie[11], protože na souvislosti mezi “Ježíšovou christologií” a následnými vyjádřeními jeho tajemství závisí, zda má naše víra reálný základ. V tomto příspěvku se budeme věnovat tomu, jak lze na danou otázku odpovědět přímo ve světle Nového zákona. Spekulativní stránku daného problému nyní ponecháme poněkud stranou.

                        „Celé apoštolské hlásání se zakládá na přesvědčení o Ježíšově vědomí, že je Synem, kterého Otec poslal. Bez tohoto Ježíšova vědomí by pozbyla jakéhokoli smyslu nejen christologie, ale i celá soteriologie[12]."

            Toho si museli být vědomi i apoštolové a svatopisci. Kdyby předvelikonoční Ježíš neprojevoval vědomí ohledně svého Božího synovství, nebylo by možné pochopit následnou víru učedníků v Ježíše Pána a Božího Syna. Učedníci byli přece silně poznamenáni rigidním judaistickým monoteismem, a proto jejich vyznání ohledně Ježíšova božství by bylo jen obtížně vysvětlitelné bez reálného základu jednak v předvelikonočním Ježíši, jednak v setkání s Oslaveným. O řadě projevů Ježíšova vědomí jsme již hovořili v souvislosti s christologickými tituly, s mesiášským tajemstvím, s tajemným výrazem >>já jsem<<, s projevy moci a autority, jak na to poukazuje například naprosto neobvyklé užívání slova >>amen<<. Jestliže někdy evangelisté redakčními úpravami snad zvýrazňují pravou Ježíšovu identitu (srov. např. Mk 1,11par.; 9,7par.), pak je to zcela legitimní, protože v pozadí stojí jejich zkušenost, kterou tímto způsobem předávají[13].

            Evangelia ukazují na skutečnost, že Ježíš si uvědomoval svoji vlastní osobní identitu zejména ve vztahu k Otci. První projev Ježíšova vědomí ohledně sebe sama zaznamenává evangelista Lukáš (srov. Lk 2,49.52)[14]. Ježíš si tedy byl plně vědom svého zcela výjimečného - synovského vztahu k Otci zřejmě již ve dvanácti letech. Okolnosti vyprávění ukazují navíc, že k takovému vědomí dospěl Nazaretský zcela sám[15].

            Svůj zcela jedinečný synovský vztah k Bohu vyjadřuje rovněž tím, že oslovuje Boha jako Otce a užívá přitom výrazu ABBA[16] (srov. Mk 14,36)[17], což se muselo jevit jeho současníkům jako cosi neobvyklého[18] a jeho odpůrcům dokonce někdy i jako určitá forma rouhání (srov. např. Jn 10,31-33). Muž z Nazareta navíc v evangeliích nikdy neřekne “náš Otec”, ale “váš Otec” a “můj Otec”(srov. např. Mt 7,11; Lk 22,29; Jn 20,17). V případě úvodu k modlitbě Otčenáš (srov. Mt 6,9), se Ježíš obrací na učedníky, kteří se mají modlit tímto způsobem[19]. R. E. Brown sice předešlou argumentaci poněkud zpochybňuje, nicméně dochází k závěru, že z Ježíšova způsobu mluvení o Bohu jako o Otci lze vytěžit nadřazenost jeho synovství vzhledem k synovství těch, kdo jej budou následovat[20].

             Ježíšův vztah k Otci se ale nevyjadřuje pouze přímým oslovením Boha jako >>Abba<<. Stačí vzpomenout na výrok o tom, že jedině on jako Syn zná Otce (srov. Mt 11,27par.). Ježíšova výpově_ se na první pohled jeví jako velmi příbuzná stylu Janova evangelia. Nicméně výrok lze považovat za Ježíšův, a proto také za jeden z výchozích bodů celé Janovy christologie[21]. Jestliže ale Ježíš zná Otce tak, jako Otec zná jeho, lze usuzovat na božský charakter Ježíšova poznání, a tedy i na božskou identitu nositele tohoto poznání a na skutečnost, že Ježíš naplňuje celé zjevení[22]. I jinde v synoptických evangeliích[23] o sobě Ježíš hovoří jako o Synu, když například tvrdí, že Syn neví o dni soudu (srov. Mk 13,32par.). I tato slova jsou s velkou mírou pravděpodobnosti autentická[24]. Rozhodně nesmíme zapomenout na Ježíšovu synovskou poslušnost, která se vyjadřuje primárně v celkovém postoji a v jednání, ale také v některých Ježíšových slovech (srov. Mt 26,39.42par.; Jn 5,19.30; 6,38; 8,29; 10,18; 12,49-51; 14,31; 15,10).

                        C. V. Pospíšil OFM